Na unikátní veterány do muzea v Luhačovicích

Muzeum luhačovického Zálesí spadá pod Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně a je to maličké muzeum v centru známého východomoravského městečka, kterého byste si skoro nevšimli nebýt toho, že sídlí v takové ne zrovna pěkné komunistické „kachlíkárně“ z 80. let obklopené starou zástavbou těsně pod lázeňskou částí Luhačovic. Jeho poklidné fungování v letošním roce výrazně narušila výstava nazvaná Auto-Moto-Kolonáda, která vzpomíná na historii automobilových a motocyklových turnajů v Luhačovicích konaných v letech 1928 až 1947 a která zejména v letních měsících přilákala tolik návštěvníků, že nad jejich počtem pokladní jenom kroutila hlavou. Tím hlavním lákadlem byly a jsou jednoznačně Pavlovy motocykly.

Dlužno říci, že celá výstava je moc pěkná, rozhodně to není „pět motorek a nějaké haraburdí k tomu“. Po stěnách celého muzea jsou velkoplošné zasklené texty s dobovými fotografiemi pojednávající právě o historii automobilových a motocyklových turnajů, které v Luhačovicích probíhaly od roku 1928 do začátku 2. světové války a následně ještě ve dvou poválečných letech. Ve spolupráci s vedením lázní je tehdy pořádal Československý automobilový klub pro Moravu a Slezsko (ČAMS). Samotné centrum výstavy tvoří jedna obrovská místnost rozdělená na několik sekcí a plná dobových předmětů a archiválií – všude jsou velkoplošné fotografie a plakáty, na stěně se promítá ve smyčce historický záznam ze soutěží. Líbí se mi, že tady myslí i na malé návštěvníky, jejichž těkavá mysl rozhodně s černobílými obrázky nevystačí, a pro ty je zde velký dětský koutek doplněný o velkoplošné ilustrace z knihy Martina Sodomky Jak si postavit motorku (k zakoupení u pokladny), stupně vítězů a hrací plochu.

A když o kousek dál nakouknete za přepážku do uměle vytvořené další malé místnůstky, tak tam na obrazovce uvidíte video ze stavby Pavlova dosavadního největšího majstrštyku, 4,4litrového vidlicového osmiválce JAP namontovaného do motocyklového šasi. To vám dá takovou nápovědu, co je tenhle luhačovický ďábel zač. Vy se s ním setkáte už při vstupu do hlavní místnosti, a to prostřednictvím velkoplošné fotografie v nadživotní velikosti a já se doteď musím smát, když si vybavím jeho ztrápenou tvář při tom, jak mi vysvětloval, že on proti tomuto kategoricky protestoval a že se pokaždé stydí, když se tady takhle vidí. Pro věčného kluka, byť již těsně předdůchodového věku, jehož královstvím je malá dílna se soustruhem provoněná olejem, kde jen tak mimochodem vlastníma rukama vytváří světové unikáty, o nichž píší časopisy i v Americe nebo Austrálii, tahle světská sláva prostě není. Zato u vystavených motorek je ve svém živlu, to je jeho svět. „Já si nepamatuju jednotlivé roky podle toho, jak synové rostli a co dělali, nýbrž podle toho, na které motorce jsem zrovna pracoval,“ směje se Pavel. U každého z jeho pěti řemenáčů je informační tabulka s fotografiemi a tak akorát dlouhým textem, který vám toho o daném stroji řekne dost, aniž by byl nudný, ale nejlepší stejně je, když vám o nich Pavel Malaník začne vyprávět.

 

Laurin & Klement typ CCCC

Legendární motocykl Laurin & Klement z roku 1904, vybavený čtyřválcovým řadovým motorem. „Laurinka“, dnes teda Škoda, svého času vyráběla motocykly ve velkých počtech, ovšem čtyřválce vznikly nejspíše jenom ve čtyřech kusech. V onom čtvrtém roce to byl jediný prototyp vystavený na automobilové výstavě ve Vídni a šlo o vůbec první čtyřválcový motocykl ve střední Evropě a celkově třetí na světě. Zatímco mladší kusy používaly jedinou podélně uloženou klikovou hřídel se čtveřicí na ní uchycených ojnic, tenhle první exemplář poháněl motor, který tvořily vlastně čtyři samostatné jednoválce. To proto, že každý měl svou vlastní klikovku umístěnou nikoli podélně, nýbrž napříč směru jízdy, a zatímco na jedné straně byly setrvačníky klasicky kulaté, tak na té druhé měly ozubení a tím byly všechny jednoválce funkčně spojené ve čtyřválec. Ten původní prototyp se nedochoval a Pavel svůj čtyřválec stavěl podle jediných dvou dostupných fotografií, které z minulosti přežily. Že je schopen z fotek udělat celou motorku, na to jsem u něj už zvyklý (i když to stejně asi nikdy nepochopím), ovšem co mě zarazilo, že tohle byla ta první. Do té doby se věnoval různým renovacím povětšinou historických BMW, kterých měl celou sbírku, ale po přelomu milénia se nadchl pro řemenáče, Bavoráky z větší části prodal (protože prostory malého rodinného domku nejsou nafukovací) a pustil se rovnou do výroby od A do Z tohoto unikátního čtyřválce, který dokončil v roce 2006. Stejně jako všechny ostatní jeho motocykly, i tento je plně funkční, není to jenom statická socha.

Laurin & Klement typ B

„Béčko“ je ve sbírce páně Malaníkových motocyklů ten nejstarší, pokud se díváme na roky produkce – od 1900 do 1903. Ten Pavlův je z předposledního roku výroby. Šlo o jeden z vůbec prvních sériově vyráběných motocyklů v tehdejším Rakousku-Uhersku, kterých vzniklo kolem 540 kusů, a přestože jde o poměrně slabý (1,75 k) motocykl s maximálkou zhruba 40 km/h, Pavel jej má rád pro jeho uživatelskou jednoduchost a vstřícnost. Sám říká, že když už se s ním účastnil nějaké veteránské akce, tak na jejím konci byl z „béčka“ asi nejméně unavený. Co z dnešního pohledu zarazí, je výška štíhlého jednoválce, krmeného stejně jako ostatní jenom výpary z palivové nádrže – zapomeňte na nějaký plynovou rukojetí ovládaný karburátor mísící benzín se vzduchem, tyhle motocykly se ovládaly úplně jinak (hlavní slovo měla páčka na sacím potrubí) a jsem si skoro jistý, že je to spíš magie než technika…

Torpedo W4

Třetí řemenáč, do jehož výroby se Pavel pustil, a jeho největší srdcovka. To proto, že se na něm prostě na několik let totálně odrovnal. Jde totiž o stavbu jednoho z nejtajemnějších motocyklů československé historie. Značka Torpedo kolínské značky Trojan & Nagl existovala v letech 1903-1914 a v rozmezí let 1908-1909 postavila jediný exemplář motocyklu vybaveného vidlicovým čtyřválcem. Tedy, ono to jsou vlastně dva vidlicové dvouválce za sebou. Nebo takový třetinový hvězdicový motor. Zkrátka rozvidlený čtyřválec s válci za sebou. Do dnešních dnů se dochovala jediná fotografie z pravé strany a neustále se vedou polemiky, jestli tenhle bájný jednorožec vůbec někdy fungoval, nebo jestli šlo jenom o maketu vytvořenou pro reklamní účely a posílení prestiže firmy. Buď jak buď, tohle Torpedo funguje a Pavel s ním několikrát jezdil i po slavném závodním okruhu Montlhéry nedaleko Paříže, kde si prý jednou dal moc pěkný soukromý závod s litrovým soutěžním Indianem Powerplus. „Ono to Torpedo sviští klidně 120 km/h!“ říká jeho tvůrce. A to prosím bez brzd, protože to, co vidíte na zadním kole, není pásová bubnovka, nýbrž spojka aktivující první rychlostní stupeň v náboji kola, v němž po rozjezdu pákou na nádrži zařadíte dvojku. Napínák koženého řemenu, který slouží jako sekundární převod u všech strojů, ale na Torpedu je suverénně nejtlustší, je naprostá nutnost, protože wé-čtyřka má prý takovou sílu, že po pár minutách jízdy je řemen prostě vytahaný. Vidět tenhle motor in natura je obrovský zážitek, a když si do toho ještě uvědomíte, že k němu Pavel neměl vůbec nic, jediný technický údaj, akorát jedinou fotku z boku, takže musel odvodit úplně všechna technická řešení… A že jich bylo, jenom vačkové hřídele jsou čtyři s celkem osmi vačkami, půlkou na výfukové ventily a půlkou na odtrhové zapalování. Snad se na mě Pavel nebude hněvat, když prozradím, že jej tenhle agregát celoživotně natolik uchvátil, že momentálně pracuje na jeho evoluční verzi, takové „jak by to bývalo vypadalo, kdyby Torpedo pokračovalo i ve 20. letech“. Já už něco viděl a řeknu vám, máme se zase na co těšit!

Laurin & Klement typ CCR

Kdo by neznal knihu Dědeček automobil a „cestujícího kováře“ Václava Vondřicha! Tak tohle je přesně ten motocykl, na kterém v roce 1905 vyhrál závod ve francouzském Dourdanu. Tedy myšleno model, ne konkrétní stroj, a ještě v trochu přeneseném smyslu, protože jeho závodní speciál byl postaven na bázi CCR, ale sériovka to rozhodně nebyla. I tak výrobce model CCR uváděl jako polozávodní stroj pro zkušené jezdce, tohle nebyla motorka určená pro přepravu z místa A do místa B, nýbrž stroj pro zábavu movitých, sportovně založených zákazníků. Vyrobeno bylo kolem 550 kusů a ten Pavlův pochází z druhého roku výroby, tedy 1906, přičemž se „cé-cé-erka“ vyráběla až do roku 1910. Že jde o novější konstrukci, prozrazuje odpružení předního kola, zatímco všechny výše jmenované motocykly měly pevné uchycení. Tedy ne že by to nějak extra pružilo…

Laurin & Klement typ CCD

Pátý, poslední dokončený, ale první započatý Pavlův řemenáč. Tahle motorka vlastně všechno začala. To proto, že někdy koncem minulého tisíciletí se k Pavlovi dostalo torzo tohoto stroje, motor v rámu v nekompletním stavu, a on se rozhodl, že vzhledem k tomu, že těchto motocyklů existovala spousta, poshání dohromady co nejvíce originálních dílů a z nich svůj stroj postaví, aby to byl vážně historický originál. A tak na tom pracoval uplynulého čtvrt století… Typ CCD měl stejný životní cyklus jako sportovnější CCR a my jej můžeme znát ze slavných Menzelových, resp. Hrabalových Postřižin, jenomže Pavel při rekonstrukci svého stroje zjistil, že zrovna ten jeho kousek není tak úplně běžná sériovka. Když motor rozdělal, zjistil, že nesedí nejen vrtání, ale ani zdvih, klika byla upravená a podle dobových záznamů zjistil, že motocykl byl v červnu 1904 předán zákazníkovi jako závodní. Součástí sportovních úprav byla i změna ovládání ventilů – úplně všechny tyhle Pavlovy řemenáče mají F-hlavy, tedy výfukový ventil zespodu a sací shora, ovšem zatímco předchozí čtyři mají ty sací ovládané podtlakem, tak tohle závodní CCD otevíralo sání mechanicky, vlastně systémem OHV! Aspoň nehrozilo takové nebezpečí, že vám při chcípání motoru šlehne zpátky do sání, což vzhledem k odpařovacímu způsobu pohonu znamenalo, že plamen šel až do nádrže se všemi důsledky. „Vždycky jsem si myslel, že to jsou jenom takové povídačky, až jsem to jednou viděl na vlastní oči, jak jeden takový zpětný zášleh celou nádrž rozpáral.“ Inu, jízda na řemenáčích před 120 lety byla záležitost pro drsné chlapy s technickým cítěním!

Výstavu Auto-Moto-Kolonáda, za jejíž realizaci patří velký dík její kurátorce Blance Petrákové, můžeme vřele doporučit všem, kdo mají rádi staré časy a obnaženou mechaniku. Není sice velká, zato je intenzivní. A i když jsme vám toho o vystavených motorkách prozradili víc než dost slovem i obrazem, to živé setkání je nenahraditelné. Stojíte tam a koukáte s otevřenou pusou, protože nechápete 1) jak tohle někdo vymyslel, 2) jak na tomhle někdo mohl jezdit a hlavně 3) jak to ten Malaník doma v garáži na soustruhu celé postavil?! A je jedno, jestli se díváte na relativně běžné jedno- a dvouválce, anebo na naprosto raritní řadový nebo hvězdicový čtyřválec postavené pouze podle obrázků! Výstava je otevřena denně s výjimkou pondělí od 9 do 17 hodin (s hodinovou polední pauzou), a to až do 28. prosince 2025, vstupné činí naprosto směšných 50 Kč za dospělého, studenti a senioři to mají za polovic.

Informace o redaktorovi

Jan Rameš - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE