Na Stalingrad!

Uhoštěni málem k smrti!

Rektor Anatolij Danilenko tvrdil, že do hotelu v jeho rodné vsi to je jenom pětadvacet minut, ale jedeme za ním dobře třičtvrtě hodiny.
Když jsme na místě, vítá nás několik mužů v decentním společenském ustrojení a dvě dámy. Rektor je staví do řady jak při vojenské přehlídce a představuje je: Doktor, doktor, docent, doktor, doktorka, samé vysoké univerzitní hodnosti. Miloň jim předává svou vizitku se svými tituly a co musí Miloň vzápětí jít udělat, je jít se podívat, jestli je pro nás připravený pokoj dost dobrý. Vrací se s očima navrch hlavy, prý pět hvězdiček by bylo málo!
Je to malé výjezdní zasedání v době prázdnin a Anatolij říká, že pozvat nás bylo to pravé, pro její oživení. Následuje neuvěřitelná hostina ve vyhrazeném salonku – v jídle akademikům celkem stačíme i když klobásek po ukrajinsku, salátku po rusku a jiných dalších pochoutek je nadmíru, ale v pití je to horší. Co chvíli někdo povstane a pronáší přípitek. První na rektora, další je na nás, třetí na přítomné ženy, čtvrtý už na nevímco a pořád tomu není konec. Fixlujeme, upíjíme jen půlčičky stakanů, ale soused po mé pravici je vysoce nebezpečný! Pečlivě sleduje, jak nedopíjíme a říká, že u nich je povinnost do dna i ně adna!
Končíme ve velmi pozdních odpoledních hodinách, je čas dát si přepychovou sprchu a odpočinout si v bělostném povlečení. Ostudu jsme neudělali a celou společnost pobavili a mnohokrát rozesmáli historkami z našich cest a Miloň snad zprostředkuje spolupráci univerzity v Bílé Cerkvy s jeho univerzitou Mendelovou. Hostitel i s kolegy odjeli a nechali nás u rozjedených stolů samotné.

Dárek, ležící na silnici

Následující den jedeme po tak strašlivých úsecích, že říkám Miloňovi, aby aspoň o pět v hodině ubral, nebo rozbijeme motorky! Když zastavujeme před magazínem v jedné vesnici, abychom si dali obligátní “stakančik” smetanové zmrzliny, objevujeme hned vedle prodejnu s průmyslovým zbožím, takže neodoláme a utrácíme za kvalitní sovětské nářadí za ještě skoro socialistické ceny. Obdivujeme, že bicykly Ukrajina, s tak nevalnou pověstí o tom, co je dřina, se stále vyrábějí, téměř v nezměněné podobě!
No a pak, v jednom z táhlých kopců, koukám, co to leží na asfaltu – šest párů zbrusu nových ponožek, polovina černých a polovina tmavě modrých! Tak buď je někdo ztratil (což nevím, jak je z auta možné) anebo svatému Kryštovi, patronovi všech motoristů, už nešlo pod nos, jak smrděj ty naše po třech dnes strávených v botách proti dešti – Miloň jede v normálních holínkách, gumákách...

Konečně na vlastní oči!

Sovětský moped Riga 1 z druhé poloviny padesátých let, do kterého se v první sérii montoval československý motor, vyráběný pro Stadion S11.

Zajíždíme do města Kamjanka, vyměnit si v bance peníze. Hned nato máme konflikt, protože Miloň přehlédl, že jeden z policistů, stojících vedle hlídkového vozu u parku na druhé straně silnice, jen tak ledabyle mávnul hůlkou, což měl být pokyn k zastavení. Za pět minut už nás dohánějí a s majákem zastavují natvrdo. No, nic, pohoda. Vysvětlujeme, že jsme si jich nevšimli a že u nás policista, když někoho staví, stojí obvykle na pravé straně s výrazně zvednutou rukou nebo terčem. Berou to a ještě nám radí, že jedeme špatným směrem. Máme obrátit a za podjezdem odbočit vpravo. No a v té chvíli už brzdíme, protože na chodníku nám padá oko na nikdy neviděný moped Riga 1 s motorem z našeho Stadiona! Ano, pár fotek mám a psal jsem o něm v mé knize o mopedech Stadion S 11 i S 22, ale teď ho poprvé vidím ve skutečnosti! Je mimořádně původní, jenže jeho majitel, který po chvíli z banky vychází, ho rozhodně nehodlá prodat, je to jeho letitý přítel! Na jednu stranu mě to mrzí, protože bych ho na místě koupil, i kdybych tím měl riskovat, že nebudu mít za co dojet domů. Na druhou stranu si říkám, že je to štěstí, protože od téhle chvíle bych musel jet s nevímjak naloženým mopedem na sajdě...

Bydlení na hromadě asbestového eternitu

Kemp Eternit, údržba, sušení provlhlého stanu a ostatních propriet.

Ve městě Znamjanka jsme se zdrželi hledáním internetu, abychom mohli odeslat druhý report. Až mladý kluk v prodejně s instalatérským materiálem nám s úsměvem podal svůj počítač s fungujícím WiFi.
Mezitím začalo stmívat a na dlouhé hledání místa pro stan někde u vody už nebyl čas. Zajíždíme do hájku, na jehož kraji je znát ruina někdejšího stavení. A vedle slušně vzrostlý ořešák a celá řada ovocných stromů, to vše už ve slušném obklíčení náletů a cizího plevele. Ale místo je to pěkné, kryté aby nás nikdo neviděl, jen když stavíme stan, občas nejde zatlouct kolík a sem tam něco zapraská, protože máme pod nohama v trávě kusy zarostlého vlnitého eternitu...
Dálnice M04 – neuvěřitelný povrch obchvatu města Znamjanka

Dneska jsme ujeli jen 285 kilometrů, ale po takových cestách, na které by žádný z veteránistů svého opečovávaného miláčka nevytáhl. Je neuvěřitelné, jak může vypadat dálnice M04, jeden z hlavních tahů na Rusko. Místy je to téměř perfektní čtyřproudovka a místy jedete krokem mezi chatrčemi a skáčete z bláta do louže. Po večeři se vrháme na dýni, kterou máme od Azerbajdžánce za Kijevem a musíme konstatovat, že chutnější ještě ani jeden z nás nejedl!

Miloň ochutnává lahodně sladce chutnající dýni, kterou nám podarovali zelináři na okraji Kijeva. Z jeho zamračeného výrazu lze vyčíst, že nevěří, že to je dýně.

Pravidelná údržba je, dle příručky Wehrmachtu, pro naše R 12 nutná!

Po ránu denně kontrolujeme olej, Miloňova pískovka při ostrém přidání pokaždé maličko zakouří a tak mu ubývá drobet víc. Stále jsme ale v normě, která říká jeden až dva litry na tisíc kilometrů. Dneska navíc promazáváme bowdeny, které po řadě dnů v dešti, začínají trochu váznout. A kapeme olej do magnetek, to se každých 2.000 kilometrů má.
Včera natankovaný 80-oktanový benzín voní úplně jinak, spíš připomíná petrolej a nebo ještě spíš těžký olej z kvalitní ropy bez síry, ale naše motory na něj jedou měkounce, ideálně. Miloňovi jeho vůně připomíná kopr, kterým tu ovoní kdejakou pochoutku, takže proč by charošije mašiny měly přijít zkrátka? Jak by také naše motory měli chodit špatně, označení na hlavách válců říká, že byly původně konstruované na 74- oktanový benzín. To, co musejí žrát doma, v Čechách, jim rozhodně takhle nechutná, navíc je to tu tak pěkně okořeněné...

Uvědomělá údernice v tričku Komunistické strany Ukrajiny.

Setkání s ukrajinskými brigádnicemi

Za vesnicí Pjatichatky sjíždíme ze silnice, abychom si vyfotili sovětskou parní lokomotivu, která je tu vystavená na bíle olemovaném podstavci. Ve stínu za ní odpočívá skupinka žen různého věku, s kosami a hráběmi. Je sobota a tak všichni brigádničí na údržbě okolí a vysekávání trávy a náletů kolem silnic. Jedna z nich nám nabízí pravého ukrajinského buřta, já kontruji rozkrájeným melounem a dáváme se do družného povídání. Když Miloň vytahuje promočené placaté bezfiltrovky značky Kozak, nejaktivnější brigádnice – údernice s tričkem Komunistické strany Ukrajiny, mu ihned cpe kvalitní cigarety s filtrem značky Priluki. 

Staré, obrovské parní lokomotivy plní funkci pomníků sovětské techniky poměrně často. A popravdě řečeno, naše veskrze technické duše to nijak neuráží...

Mechanizátor, který je má na povel, se mezitím vozí na Miloňově pískovce, na originál bavoráku s ještě ručním řazením ještě nikdy nejel. Pak ženské lezou k němu do Žigula. Subotnik je jen na dopoledne, a proto padla! Pro tu poslední přijíždí manžel na čínském mopedu, poháněném ležatým jednoválcem z Hondy Monkey. Tak už je tenhle nejrozšířenější a nejúspěšnější motor, který kdy v Hondě zkonstruovali, i na Ukrajině...

Náčelník pracovníků rád nakrátko vyměnil madlo své sekačky za řidítka motocyklu BMW

Petr využil příležitosti nenadálého setkání a rozdělil se o náš mírně překážející meloun.
.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE