Na Stalingrad!

Když jsme s kamarádem Miloněm Dvořákem před zhruba rokem dokončili renovaci dvou legendárních válečných motocyklů BMW R 12, padla otázka, kam je pojedeme vyzkoušet? No a ze mě úplně automaticky vypadlo „No kam, ke Stalingradu přece! Tam už jednou byli!“
V té chvíli jsme si uvědomil, jakou nehoráznost jsem to plácnul. Jak tohle budu vysvětlovat?!! Válku nemám rád a uniformy taky ne. Nevzal bych na sebe ani německou čepici z Army-shopu, natož Wehrmacht přilbu!

Dokonce ani tu napodobenou ne, co se dnes s oblibou vozí na čoprech! Já akorát miluji hlas starých dvouválcových boxerů s modrobílým odznakem na nádrži a rád cestuji směrem na východ. To proto, že jsou tam fajn lidi a pořád ještě svoboda pohybu. Žádná placená parkoviště, žádné povinné nocování v oficiálních autokempech, zato levný nízkooktanový benzín a nekonečné dálky před ubíhajícím předním kolem.

Se dvěma bavoráky R 12, což byly spolehlivé robustní sedmsetpadesátky s unifikovanými vojenskými sidecary, kterých bylo pro Wehrmacht vyrobeno přes 23.000 kusů. Mají sice jen po osmnácti koních, za což by se dneska styděla i leckterá stopětadvacítka, ale to jim stačí, aby dojely kamkoliv.
Bavorák, se kterým pojedu já, je v polní šedi, s červenými kříži sanitního provedení. Miloň pojede se stejným, ale v pískové barvě, tak, jak jezdily u Rommelových jednotek v Africe.
A co s sebou? Stan, oblečení do mokra i vedra, dvoje boty, pár konzerv s potravinami, plavky a mapu Ruska. Džípíesku? Ani náhodou! Jedinou moderní technikou bude diktafon do kapsy, abych mohl i za jízdy zaznamenávat postřehy ze silnice a Miloňův netbook. Ten proto, abychom mohli z cesty posílat reportáže.

Je přesně sedmdesát let od chvíle, kdy k Volgogradu, jak se dnes někdejší Stalingrad jmenuje, razili Němci v přesvědčení, že to bude procházka úrodnou ruskou zahrádkou.
Že jim to po obsazení Ukrajiny přinese nejen novou úrodnou půdu, ale i otevře přístup k pramenům ruské nafty. Šeredně se zmýlili. Přivítalo je neuvěřitelné odhodlání Rusů ubránit svou zem a spolu s tím nečekaně tvrdá zima. Ani na jedno z toho nebyli připraveni. Führerovo rozhodnutí stálo život 650.000 německých vojáků a přibližně stejný počet mrtvých měli na své straně i obránci Stalingradu. Jak Hitler, tak Stalin, oba nařídili bojovat na stalingradské frontě do posledního muže…

Když jsem se na jarním srazu sajdkárových motocyklů v Rakousku zmínil, že v létě pojedeme ke Stalingradu, přišel ke mně devadesátiletý Němec. Tiše mě pozdravil a pak mě požádal, abychom, až tam dojedeme, vzpoměli na všechny, kteří tam padli. Na Němce i na Rusy. Z těch obyčejných vojáků, kteří šli na rozkaz proti sobě, žádný za to nemohl a žádný neměl šanci proti tomu něco udělat. On tam byl…

Tohle bude jiný výlet, než na jaký jsem zvyklý. Přinejmenším s jiným podtextem. Já se narodil ještě za války a něco z ní mám, na rozdíl od dnešní generace, pořád ještě zalezlé pod kůží. A tak mě bude celou cestu tížit v zádech stín všech těch mrtvých, kteří se od Stalingradu nevrátili. Miloň je třicátník, mladý kluk. Ten už o tom nic neví a na cestu se těší.
Před námi je asi osm tisíc kilometrů a máme na to plánovaný měsíc. Nejvýš měsíc a půl. Jenže Němci si taky představovali, že to za měsíc a půl stihnou – a nakonec jich tam víc než polovina zmrzla!
Dodneška jsem pověrčivý nebyl, ale teď nevím, jestli není na čase začít být: je začátek srpna a přitom jsem v sobotu uváznul s připravovaným bavorákem přímo v centru Českých Budějovic v tak neuvěřitelné závěji napadaných krup, že se zadní kolo začalo protáčet na místě a dva chlapi mi museli pomoci motorku vytlačit…
Že by varování, abychom se koukali vrátit, než začne ruská, stalingradská zima?
Tak nám držte palce, možná to budem potřebovat!