Motomuzeum Borek pod Troskami

Text: Bohumír Špaček | Foto: Bohumír Špaček | Zveřejněno: 19.9.2014 | Zobrazeno: 28 386x

V obci Borek v Českém ráji přímo pod romantickým hradem Trosky se nachází nově otevřené muzeum motocyklů. Muzeum velmi příjemné - ani malé, ani velké. Jeho předností jsou nádherně a citlivě zrekonstruované prostory staré sýpky. Budova, v které dominují impozantní trámy, vdechla celé sbírce velmi příjemnou atmosféru. A není se čemu divit, že vše tak nádherně ladí. Některé motocykly pocházejí z dvacátých let minulého století. V této době byla zmíněná sýpka postavena.

Kapitoly článku

Při návštěvě ostatních muzeí byli provozovatelé a majitelé povětšinou starší pánové. V duchu jsem si říkal: „To se vám to sbíralo. Začali jste včas.“ V době kdy staré stroje zajímaly jen pramálo lidí. Jaromír Pácal je podstatně mladší a velkou část motocyklů získal velmi zajímavým způsobem. Jako muzikant na svatbách a zábavách.

A jak to vlastně začalo? Jaromírův otec chtěl prodat předválečnou Jawu. Syn ho přemlouval aby tak nečinil, že dá Jawičku do pořádku. Otec odvětil, pokud speciálka bude do roka jezdit je motorka tvá a to byl základ celé sbírky. Pan Pácal je velmi komunikativní mladý muž a tak jsem mu položil několik otázek.

Který ze zahraničních motocyklů je dle vašeho názoru nejzajímavější?
Je pro mě těžké upřednostňovat jednotlivé motocykly, každý veterán má své kouzlo. Na mě udělal dojem italský motocykl Moto Guzzi ALCE (1939-1945), kterých bylo vyrobeno kolem 8000ks a i když z hlediska estetického dle mého názoru nepatří mezi krasavce , tak je svým technickým pojetím od jiných výrobců jasně odlišný koncepcí uložení motoru, která vydržela této značce až do poloviny 70. let – vzduchem chlazený čtyřdobý jednoválec 498 cm³ s rozvodem IOE, válec situován horizontálně. Obří vnější setrvačník umístěný na levé straně motoru tohoto motocyklu, který zajišťoval rovnoměrný chod motoru má tak velký průměr, že můžu s určitostí říci, že větší průměr setrvačníku u ostatních motorů umístěných v Motomuzeu v Borku pod Troskami nenajdete. Dalším jedinečným řešením tohoto motocyklu je odpružení zadního kola, kde zadní vidlice je odpružena systémem pružin, které jsou uloženy v pouzdře pod motorem motocyklu. Trojstupňová převodovka s ručním řazením na nádrži, přední paralelogramová vidlice odpružená třemi pružinami i velká světlost podvozku stojí jistě také za zmínku.
Nemohu opomenout nejstarší motocykl, který je umístěný v našem muzeu: model R 0/4 německé značky D-RAD z roku 1925. Jedná se o jednoválcový vzduchem chlazený spodový motor o obsahu 496 cm³ s postraními ventily v neuvěřitelně robustním provedení s výkonem 12k při 3900 ot/min .Tuhé pérování přední vidlice motocyklu obstarávalo listové pero a brzdění zadního kola probíhalo za pomocí špalíkové brzdy, která byla přes pákový mechanismus ovládaná levým chodidlem jezdce.

Jaký stroj československé výroby je vašemu srdci nejblíže?
Když motocykl měsíce renovuji, tak si k němu vytvořím vztah, jako zajisté všichni, kteří cokoliv renovují. Nejblíže mému srdci je však určitě motocykl Jawa 175 Standard z roku 1939. Jednak to je motocykl, který jsem vůbec jako první získal a zrenovoval, ale také jsem díky této motorce našel svou životní partnerku. Pozval jsem ji na hodinovou romantickou vyhlídkovou jízdu po krásách Jičínska. Po asi 7km vypověděl motor službu ( přestřihnul se klínek u setrvačníku). Když po marném hodinovém startování se nám ho podařilo zhruba po pěti hodinách s vypětím všech sil dotáhnout zpět, poznal jsem, že je ta pravá.

Popsal byste nejzajímavější historii některých vašich strojů?
Nevím o žádném motocyklu co mám v muzeu, že by byl v minulosti vlastněn celebritou, státníkem, ani jinak známou historickou, kulturní, či politickou osobností. Jedná se o motocykly, které patřily obyčejným lidem a byly běžně k vidění v každodenním životě. Pro představu mohu řící některé osudy zde vystavovaných strojů:
Jawa 250 Horský typ (1935) - Motor z tohoto motocyklu měl pan Zíma z Harrachova 8 let zabudovaný do podomácku vyrobené pily na dřevo. Po zakoupení nové pily značky STILL v roce 1998 motor vrátil zpět k motocyklu a nabídl k prodeji.

Jawa 50/550 (1957) – Posledním a zároveň jediným majitelem stroje byl kovář, pan Jaromír Sál z Vojic, který na tomto motocyklu jezdil převážnou část života, každý týden pro nákup do místní Jednoty v Podhorním Újezdě.
Jawa 175 Standard (1939) – Na tomto motocyklu rozvážel poštu pošmistr Bedřich Hrdý z Miličevse. Jawa 250 DUPLEX BLOK (1939) - ,,Stará láska nerezaví?´´Bývalý majitel pan Říman ze Dvora Králové jezdil na tomto motocyklu 2roky za svou budoucí chotí. Po 12 letech manželství ho jeho žena opustila a jediná hmatatelná vzpomínka, která mu v domě po své manželce zůstala, byla podle jeho slov teď již v motomuzeu v Borku pod Troskami dochovaná v původním stavu Jawa 250.
Rekordmanem v počtu majitelů, dle technického průkazu se u nás v muzeu pyšní motocykl Jawa 350/12 Ogar (1948) - přes původní zachovalý stav motocyklu tento stále funkční Ogar 350 vystřídal celkem dvanáct majitelů. Adresy držitelů vozidla: Praha, Zlatá Olešnice, Jablonec nad Nisou, Liberec, Hradec Králové
Jawa 250 Speciál (1938) – Tento motocykl byl od nákupu provozován jeho jediným majitelem, panem Kracíkem z Lužan, který ho spolu s rodinou v roce 2001 bezplatně věnoval motomuzeu v Borku pod Troskami
Jawa ROBOT (1938) – Na tomto motocyklu jezdil necelých 12let, pan Krautner z Pardubic, přes půl města do práce. Za celou dobu podle jeho slov krom pár defektů pneumatik a jednoho utrženého lanka neměl na motocyklu vážnější závady.

Jaká je historie nádherné budovy v které se muzeum nachází?
Budova byla postavena v roce 1935 jako jeden z pobočných skladů Hospodářského družstva skladištního a výrobního v Turnově a využívala se jako sklad obilí. Její umístění mezi Jičínem a Turnovem těsně vedle železniční trati bylo pro zemědělce ideálním místem . Když jsem o objekt, který byl již několik let na prodej v roce 2006 projevil zájem, byl již nevyužitý a jeho poslední majitel ho před tím několik let používal jako elektro-sklad. Po obhlídce vnitřních prostor jsem byl užaslý z nádherného a zachovalého trámoví, které se dochovalo ve vynikajícím stavu a to byl dá se říci okamžik, který rozhodl o koupi této nemovitosti.

Přibližte prosím čtenářům, jak jste budovu opravoval?
Přiznám se, že jsem byl tak zapálený pro muzeum, že jsem vůbec nedořešil, že se budova nachází v třetím pásmu CHKO, v ochranném pásmu železnice a že je zkolaudovaná jako sklad. Měl jsem víc štěstí, než rozumu. Začalo obíhání úřadů ,vše se naštěstí podařilo vyřešit a mohl jsem se pustit do úprav. Tím, že peněz bylo málo tak si člověk musel se spoustou věcí poradit sám. Hodně mě v tomto pomohl můj otec, který už jeden barák postavil, takže se ze mě postupně stal zedník, instalatér, tesař i elektrikář. Po dořešení oplocení objektu a obytné části jsme místnost garáže rozšířili o jedno nadzemní patro, vyměnili veškerá okna objektu, zpřístupnili věžičku, vybudovali sociální zázemí muzea, sádrokartony atd.. Upřímně řeknu: jsem rád, že je to už za námi.

Řekl byste mi prosím jak se Vám v muzeu žije?
Jsem rád, že se nám podařilo skloubit obytnou část s muzeem. Je to velmi praktické, protože člověk nemusí být přes celý den uvázaný v muzeu v případech, když návštěvníci nechodí, nebo naopak, když přijdou mimo otevírací dobu muzea.
Bydlení v muzeu pro nás nebylo dříve zrovna ideální. Stavba je umístěna podél železniční trati, kterou ještě k tomu křižuje obecní silnice s nechráněným železničním přejezdem a při každém průjezdu vlak kvůli bezpečnosti troubí, což v počátku našeho bydlení, hlavně v noci nebylo dá se říci vůbec příjemné a moc jsme se nevyspali, ale člověk si zvykne na všechno.
Pamatuji se, že když jsem dodělával střechu a tloukl ve výšce asi 7mi metrů na střeše šindel, tak jsem byl tak zabraný do práce, že když projíždějící nákladní vlak zatroubil, tak jsem málem ze střechy spadnul.
Dnes už máme obytnou část odhlučněnou protihlukovými okny a je i zvukově odizolovaná. Projíždějící vlaky, když se na ně člověk nesoustředí, nevnímáme. Jinak já i moje partnerka jsme od malička na vesnici vyrůstali, takže jsme zvyklí na všechny výhody i nevýhody, které vesnické bydlení nabízí. Na to, že u nás v Borku pod Troskami je zhruba 15 baráků, tak máme i místní hospodu.

Pan Jaromír Pácal by měl rád ve své sbírce také legendární motocykl Laurin & Klement. To se mu prozatím nesplnilo. Tak alespoň svoji dceru pojmenoval symbolicky Laurinka.
Motomuzeum v Borku nemůžete minout. Nachází se přímo u silnice E442 mezi Jičínem a Turnovem.