ktm_duben




Malanca - i malá značka může úspěšně soutěžit s velkou

Když se dnes řekne Malanca, téměř nikdo neví, o co jde. Tenhle italský výrobce ale patřil mezi úspěšné producenty maloobjemových strojů. Spoustu zajímavých výsledků dosáhli jeho jezdci také v závodech, bohužel osmdesátá léta znamenala opadnutí zájmu o malé objemy, které Malanca nepřežila. Pojďme si připomenout její příběh.

Kapitoly článku

Zakladatel firmy Mario Malanca začal s podnikáním těsně po válce v roce 1946. Jeho firma Ditta Mario Malanca sídlící tehdy v Boloni začala s výrobou dílů pro motocykly a jízdní kola jiných výrobců. Je zajímavé, že ve stejnou dobu a ve stejném městě začala s výrobou motocyklů také firma Malaguti. V roce 1956 postavil Malanca svůj první motocykl, jako pohonnou jednotku pro něj použil jednoválcový dvoudobý motor Franco Morini 50 ccm, v Itálii tehdy běžný. Následovala průmyslová výroba různých modelů prodávaných na národním i mezinárodním trhu, dokonce i v Americe a Asii. Stroje šly dobře na odbyt a tak se brzy musela výrobní řada rozšířit. Stále se ale držel motorů do 50 ccm. Na začátku šedesátých let začal vyrábět i vlastní motory v novém oddělení továrny, které vystřídaly do té doby používané motory Franco Morini.

Během výroby malých motocyklů a mopedů byla vyráběna velká řada modelů od automatického modelu Big přes typ Country Special (podle výrobce určený pro každý terén) až po malý motocykl Nicki a sportovní typ Testa Rossa. Takříkajíc pro každého něco. Automatický model byl vhodný pro nákupy a pojíždění po městě, typy s třístupňovou a čtyřstupňovou převodovkou byly pro správné kluky a typy se čtyřstupňovou a pětistupňovou převodovkou pro budoucí "závodníky". Celkem bylo mopedů a malých motocyklů vyráběno na 24 různých modelů. Úctyhodný počet. Malanca se dokonce chtěla prosadit i na trhu skútrů, ale její modely vlastní konstrukce Malanca Vispetta (1962) a Super Vis (1963-1964) neobstály v konkurenci se skútry Vespa od Piaggia a Lambretta od Innocenti.

Mario Malanca si postupem času uvědomil možnosti trhu v kubatuře 125 ccm, a tak v roce 1973 přišel s prvním motocyklem této třídy. Byl to model Malanca E2C 125, který byl poprvé představen na pařížském autosalónu a také na motocyklové výstavě v Miláně, kde byla vystavena jeho sportovní verze. Do výroby přišel roku 1974, přesto ale výrobu a odbyt stále držely malé stroje 50 ccm. Model E2C měl dvoudobý dvouválcový motor čtvercových rozměrů (vrtání i zdvih 43 mm), elektronické zapalování, dva karburátory, výkon byl v závislosti na velikosti karburátorů 16 až 20 koní při 9 800 ot/min. Motor s pětistupňovou převodovkou byl namontován v uzavřeném trubkovém rámu vybaveném teleskopickou přední vidlicí 32 mm, loukoťovými koly Borrani, podle typu jednoduchými nebo dvojitými kotoučovými brzdami vpředu. Celý stroj vážil jen něco málo přes 100 kg, a pokud jezdec nebyl příliš těžký, dosáhl motocykl rychlosti až 125 km/h. Zpočátku byly používané litinové válce, které časem nahradily válce odlité z hliníkové slitiny, u nichž byla pracovní plocha opatřena speciálním chrómovým povlakem. Ten měl zajistit snížení opotřebování pístů a pístních kroužků. Na tomto základu byly nabízeny modely 125 E2C, 125 E2CS (Strada), 125 E2C Sport, GT 150 a také Scrambler. Ten byl poprvé představen v prosinci 1975 na milánské výstavě. Byl uveden jako odpověď na ve stejné době vyráběný scrambler Ducati, aby se Malanca uchytila i v tomto sektoru trhu. Ve srovnání s obyčejnou cestovní 125 ccm měl Scrambler jinou nádrž a speciálně vyrobené výfuky. Přední vidlice a zadní tlumiče byly také odlišné, stejně jako pneumatiky. GT 150 se lišil motorem o objemu 150 ccm. V roce 1974 byla továrna Malanca  postižena rozsáhlým požárem který způsobil značné škody a způsobil zdržení ve výrobě.

Malanca 125 E2C a Scrambler

V roce 1975 byl představen model Malanca Nuova 125 E2C Sport s dvěma kotoučovými brzdami a elektronickým zapalováním. Tento model byl od roku 1976 do roku 1986 vyvážen do Spolkové republiky Německo. Dvouválcový dvoudobý motor (vrtání x zdvih 43 x 43 mm) dával výkon 20 koní při 9 000 ot/min. V posledních verzích (od roku 1981 motor chlazený vodou) dosáhl výkon hodnoty 25 koní při 11 000 ot/min. S největším úspěchem se setkal model  E2C Sport, který byl revidován v roce 1977. Dostal nové přístrojové vybavení, barvy, grafiku a sedla, byla namontována kotoučová brzda i na zadním kole a jiná byla kola z lehkých slitin (ta se ale ukázala jako velmi křehká). V roce 1979 se na motocyklu objevila nová barva, černá se zlatou linkou, inspirovaná Lotusem John Player Special s novými robustnějšími hliníkovými ráfky. Ve stejném období také přichází první stopadesátka E2C 150.

Nuova 125 E2C Sport

Motocyklů s objemem 150 ccm se vyrábělo hned několik typů. Model 150 GT Strada byl robustní turistický motocykl schopný i dálkových jízd, ale na druhou stranu měl vynikající poměr hmotnost/výkon, podvozek byl shodný s E2C, vyráběl se v letech 1976 a 1977. V letech 1978 a 1979 byla vyráběna jeho pozměněná verze. Ta měla hliníková kola Borrani místo původních ocelových ráfků a použila přizpůsobený rám z verze E2CS. Také přední brzdové třmeny byly v nové verzi již standardní jako na E2CS od roku 1977. Malanca 150 3 GTS měla mnohem sportovnější ambice než Strada, i když byl motor stejný. Podvozek byl stejný jako u verze 125 E2CS z roku 1977. Stejný model vyráběný v letech 1978 a 1979 měl nový elektrický systém, nové ovládací prvky značky Magura a CEV. V roce 1980 dostal nové dvousedlo, přístrojové vybavení stejné jako u modelů GTI 125 a GTI 80. Navíc ve srovnání s předchozími verzemi opustili standardní černou barvu rámu, která byla nově spojena s různými barevnými kombinacemi, ve kterých byl motocykl navržen. Poslední verze stopadesátky pochází z roku 1981, měla pozměněná řídítka a zůstala v nabídce do roku 1984.

Malanca 150 3 GTS

V roce 1978 převzal řízení továrny syn Maria Malancy Marco, továrna změnila jméno na „Malanca Motors SpA“ a následovala řada modelů. Výroba se soustředila převážně na sportovní modely 125 ccm, které odrážely hlavní rysy závodních motocyklů na silnici, měly výkonné dvouválce chlazené vodou a vpředu měly dvojitou kotoučovou brzdu. Pod jeho vedením se továrna přestěhovala do nových prostor v  Pontecchio Marconi o rozloze 6 000 m2. Nový model Malanca GTI 80 se vyráběl v letech 1980 až 1982.  GTI 80 měl opět dvoudobý dvouválec se zmenšeným vrtáním (ze 43 na 34 mm) a byl vyvinut přímo ze vzduchem chlazené stopětadvacítky. Měl vícelamelovou spojku v olejové lázni a pětistupňovou převodovku, podvozek měl dvojitý trubkový kolébkový rám, vpředu teleskopickou vidlici Paioli, vzadu kyvnou vidlici se dvěma nastavitelnými plynovými tlumiči Paioli.

Malanca GTI 80

Později nabízeli model GTS 5 Mokick s pětistupňovou převodovkou a výkonem 3 koně. Ještě před ukončením výroby se objevily také typy off-road označené jako Malanca Mark 125 Enduro a  Malanca 125 T dodávané s dvouválcovými motory a výkonem omezeným na 17 koní. Osmdesátá léta ale viděla kolaps prodeje mopedů a malých motocyklů s motory 50 ccm, do jejichž vývoje a výzkumu Malanca investovala nejvíc. Samozřejmě, že přišly finanční potíže, a tak se Malanca rozhodla v roce 1986 výrobu ukončit.

Malanca Mark 125 Enduro

Kromě výroby motocyklů se Malanca také aktivně věnovala silničnímu motocyklovému sportu. Pochopitelně, že začátek patřil tomu, co bylo základem výroby, tedy třídě 50 ccm, respektive v Itálii 60 ccm. Jedničkou týmu Malanca byl Otello Buscherini, krátce se v něm mihl zpočátku i Walter Villa. V prvním roce účasti v závodech (1968) získal pro Malancu Buscherini osm prvních míst v italských závodech v nejmenší třídě a navrch se stal v této třídě juniorským mistrem Itálie. V následující sezóně 1969 to byla tři první, dvě druhá a jedno třetí místo, jako třešničku na dortu přidal ještě titul mistra Itálie v závodech do vrchu. Buscherini byl všestranným jezdcem, co dokázal úspěšně závodit na motocyklech různých kubatur. Dokázal to například tím, že v roce 1973 obsadil spolu s Gianfranco Bonerou 2. místo v závodě 1000 mil Imola na Triumphu 750. V letech 1970 a 1971 startoval Buscherini na jiných strojích, pro sezónu 1972 se ale k Malance vrátil. To už s padesátkou startoval i v mistrovství světa. Při GP NDR na Sachsenringu obsadil třetí místo, stejně jako na GP Jugoslávie v Opatiji. Na GP národů v Imole byl čtvrtý a v GP Španělska na okruhu Montjuich skončil sedmý. Pro Malancu tak získal v první sezóně v mistrovství světa celkové 5. místo, k tomu přidal ještě celkové 4. místo v seniorském mistrovství Itálie. V této sezóně jsme Buscheriniho mohli vidět v akci na Ceně Slovenska v Piešťanech, kde vyhrál. To všechno stále na strojích 50 ccm. Mimo to vyhrál ještě čtyři menší závody v Itálii, Jugoslávii a ve Francii. V této sezóně se stal italským mistrem jezdec Alberto Leva s Malancou 50. Pro sezónu 1973  Malanca připravila Buscherinimu už dva stroje, kromě padesátky i stopětadvacítku. Samotný vznik závodní Malancy 125 je zajímavý, tak si o něm něco povíme.

Otello Bruscherini a Alberto Levo

V roce 1967, v době kdy Suzuki oficiálně opustila třídu 125 ccm a kdy její jezdci Hans-Georg Anscheidt a Stuart Graham byli ještě pod smlouvou, jim továrna přenechala dvě stopětadvacítky s náhradními díly, aby mohli závodit dál. Zatímco Anscheidt prodal svou Suzuki RT 125 ccm Dieteru Braunovi, který na ní jezdil v letech 1969, 1970 a v roce 1970 na ní získal druhé místo v celkové klasifikaci mistrovství světa, druhý stroj, Grahamova Suzuki, která měla hliníkový rám místo ocelového, skončila v rukou Barryho Sheenea. Ten ji používal v letech 1970 a 1971 a v roce 1971 s ní byl druhý v konečné klasifikaci mistrovství světa za Angelem Nietem na Derbi. V roce 1972 se Malanca rozhodla zúčastnit mistrovství světa ve třídě 125 ccm. Aby se snížily náklady na vývoj nového stroje, vývojový technik Giancarlo „Fuzzi“ Librenti získal Suzuki RT 125 právě po Barry Sheeneovi. Díky Librentimu došlo ke zvýšení výkonu motoru, bylo použito zapalování Motoplat, které bylo konstruované zvlášť pro tento motocykl a byly provedeny i další úpravy. Zisk byl hlavně ve spolehlivosti proti magnetu Kokusan u původního motoru. Zapalování bylo opravdu lepší, a tak se rychlost stroje zvýšila.  Po úpravě skončily potíže při startování roztlačením, a to jistě ulehčilo život 49 kg vážícímu Ottelovi. Skončily tak jeho špatné starty a také skončila nutnost drobných oprav. Kromě toho byly vyměněny i karburátory Mikuni s centrální plovákovou komorou a difuzérem 28 mm a nahradily je karburátory Dell´Orto 30 mm. Také byly vyřazeny původní písty a ojnice, které nahradily italské výrobky. Při zkouškách tepelného rozpínání byly výsledky lepší než u originálního modelu, upraveny byly také jednotlivé převodové stupně. Originální převodovka Suzuki z roku 1967 (mazaná 1,5 litrem oleje) nebyla použitelná kvůli nově platným předpisům, které stanovily největší dovolený počet převodových stupňů na šest. Tomu musela Malanca vyhovět, ale měla ještě jeden převod pevný. Proto po protestu Angela Nieta po GP Jugoslávie v Opatiji 1974 byla Malanca připravena o vítězství pro použití nedovolené převodovky. Malanca navíc použila dvě elektrická čerpadla Bosch (každé pro jeden válec) pocházející z automobilu pro zlepšení chlazení válců.

Závodní Malanca 125

Hliníkový rám byl klasického tvaru s hlavní trubkou proměnného průměru 29 až 31 mm, zadní část rámu byla z trubek 22,5 mm, která je podobná rámu, jímž byla vybavena jednoválcová padesátka Malanca. Rám je velmi úzký v oblasti upevnění motoru a rozšiřuje se teprve před zadním kolem. Tato forma přináší i jiné umístění stupaček a bylo tak umožněno, že měl Ottelo chráněné aerodynamickým krytem i nohy, měl tak výhodu menšího odporu vzduchu. Další komponenty: přední vidlice Marzocchi průměru 30 mm, brzdy Fontana, ráfky Borrani s pneumatikami 2,50-18 vpředu a 2,75-18 vzadu. Zcela přepracovaný byl aerodynamický kryt, nádrž a zadní část k dokončení přeměny staré Suzuki v červenou a bílou Malancu. Motor byl řadový dvoudobý dvouválec objemu 123,48 ccm, vrtání 43 mm, zdvih 42,6 mm. Sání bylo řízeno rotačním šoupátkem a maximální výkon 34 koní se dostavoval při 14 000 ot/min.

Malanca 125

A jak tedy probíhala sezóna 1973? Buscherini startoval v obou objemových třídách a to úspěšně. Hned v prvním závodě sezóny v Modeně obě třídy vyhrál, v Imole vyhrál padesátky, ale v osminkách byl až šestý. Potom znovu vyhrál obě třídy v Misanu, přesně na apríla. A to už začalo i mistrovství světa. Na GP Francie na okruhu Paul Ricard obsadil ve třídě 125 ccm šesté místo, na GP Rakouska postoupil na místo čtvrté. 15. července se Malanca i Buscherini dočkali, u nás v Brně viděli cílovou šachovnici jako první. Pro Buscheriniho to bylo úspěšné i v tom, že jeho jméno se objevilo na kulatém 150. místě seznamu jmen vítězů GP všech tříd. Z průběhu závodu: Nieto odpadl v době, kdy v závodě 125 ccm vedl. Mortimer ho ve vedení následoval, ale v posledním kole se do čela dostal Buscherini a vyhrál svou premiérovou GP. Následovalo 4. místo na GP Švédska v Andestorpu a pak přišla GP Finska v Imatře, kde si Buscherini zopakoval vítězství z Brna. V celkové klasifikaci mistrovství světa třídy 125 ccm skončil na šestém místě. K tomu ještě přidal 1. místo v mistrovství Itálie ve třídě 50 ccm a druhé místo v mistrovství Itálie třídy 125 ccm. Mimo to vyhrál několik menších závodů ve třídě 50 ccm.

Buscherini ve Finsku a na brňenských stupních vítězů

V roce 1974 obsadil na GP Francie na okruhu Clermont Ferrand třetí místa v obou třídách. Při GP Rakouska na Salzburgringu byl opět třetí a na GP národů v Imole byl znovu třetí, tentokrát ale na padesátce. Při GP Holandska v Assenu dojel druhý ve třídě 125 ccm, GP Belgie ve Spa-Francorchamps ho viděla v padesátkách až na 12. místě, v osminkách to bylo lepší, tam dojel pátý. Ve švédském Anderstorpu byl pátý v padesátkách, opět stál na pódiu v Brně, tentokrát za třetí místo ve 125 ccm. Po vítězství v Jugoslávii byl ale diskvalifikován a tedy nebodoval, sezónu pak ukončil druhým místem ve Španělsku na okruhu Montjuich v osminkách. V celkové klasifikaci MS skončil čtvrtý ve třídě 125 ccm. K tomu ještě přidal šesté místo v italském mistrovství v padesátkách a v osminkách se stal mistrem Itálie. I tady vyhrál několik menších závodů v obou třídách.

Úspěchy Malancy ve třídě 50 ccm zdaleka nebyly takové jako ve vyšší třídě. V tabulkách mistrovství světa se objevili v roce 1970 Bruno Cretti, který skončil s nejlepším výsledkem na 5. místě na Monze a celkově skončil čtrnáctý. V sezóně 1972 skončil Buscherini na 3. místě v GP Německa a v celkové klasifikaci byl pátý. Poslední zápis je z roku 1974 kdy byl Buscheriniho nejlepší výsledek 5. místo v GP Švédska a celkově skončil osmý. Sezóna 1975 už nebyla pro Malancu a Buscheriniho tak úspěšná. Sice ji zahájil třetím místem v Misanu, ale v mistrovství světa bylo nejlepším výsledkem šesté místo na GP Holandska v Assenu ve třídě 125 ccm a to stačilo jenom na 17. místo v celkové klasifikaci. Ani v mistrovství Itálie to nebylo lepší, tam skončil až na 14. místě.

Buscherini na Malance 50 ccm

Sezóna 1976 už byla přímo černá, přitom začala třetím místem v osminkách při GP Rakouska na Salzburgringu. Potom ale přišla 54. GP národů, která se tentokrát jela na okruhu v Mugellu. Tam jel Buscherini na dvouválci Malanca skvělý závod ve třídě 125 ccm, během kterého ohrožoval Pier-Paola Bianchiho, vrcholného jezdce Morbidelli, a jeho týmového kolegu Paola Pileriho, který se později stal mistrem světa. To bylo poprvé za dva roky, kdy byla nadvláda Morbidelli v této třídě ohrožena. Ale Buscheriniho snaha přišla vniveč, musel se spokojit s třetím místem, protože motor jeho stroje ztratil výkon. Pro útěchu mu zbylo alespoň nejrychlejší kolo závodu. O něco později šel znovu na start, tentokrát se soukromou Yamahou 250. Tam došlo k nehodě když dostal smyk v zatáčce Arrabiata Uno a po pádu byl zasažen vlastním motocyklem. Buscherini byl převezen do nemocnice Luco, ale brzy po převozu zemřel na následky těžkého zranění hrudníku. To se stalo 16. května 1976. Po této nešťastné události Malanca rozpustila závodní oddělení a závody opustila, materiál byl rozprodán. Sice se v roce 1985 ještě pokusila k závodům vrátit se strojem Malanca 250 ccm a jezdcem Stefano Caracchim, ale úspěchy se nedostavily. V mistrovství světa nezískal jediný bod. V následujícím roce, jak už bylo řečeno, Malanca definitivně zavřela brány.

Malanca Testa Rossa odkazuje na závodní úspěchy dosažené především Buscherinim

Informace o redaktorovi

Jaroslav Červený - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autor článku obdržel prémii 9 Kč od 3 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (2x):



TOPlist