ktm_duke_890gp




Létající blecha: Royal Enfield WD/RE 125

Osmého května je státní svátek, kterým si každoročně připomínáme co? No přece konec druhé světové války, i když možná častější odpověď by byla: „nevím, ale nejde se do práce.“ My si nedávnou oslavu konce bojů připomeneme také, a to prostřednictvím jednostopého válečníka, který pomáhal rozhodnout největší konflikt v dějinách.

Kapitoly článku

Royal Enfield WD/RE 125 je z našeho motorkářského pohledu totiž opravdovým hrdinou, v bojích pomáhal v řadách britské armády i dalších Spojenců, sloužil v Evropě i Asii a díky svému účelu si vysloužil přezdívku Létající blecha.

Původ značky Royal Enfield je většině lidí známý, ale opakování matka moudrosti, tak si základní fakta připomeneme. Nit příběhu se začala odmotávat v roce 1851, kdy George Townsend založil v britském městě Redditch fabriku na šicí jehly a jednostopý osud vdechl výrobně jeho syn, také George. Ten přidal jízdní kola, následně zkrachoval a po různých peripetiích v podobě bankovního přehazování černého Petra se továrnička dostala k zakázce na výrobu zbraní. Na přelomu století se značka pustila do motorových vozidel včetně aut, ty se jim moc nepovedly, takže výroba šla dál hlavně cestou zbraní a motorek. Jak vidíte, předávání z dědy na vnuka tu neprobíhalo a přes další finanční machinace se značka stala v padesátých letech majetkem indické firmy Madras Motors.

První motorka vznikla v Redditchu v roce 1901, měla objem 239 kubíků a z velkosériové výroby stojí za zmínku první světová, kdy fabrika dostala zakázku nejen pro britskou ale také ruskou armádu. Objednávka přišla i během druhé světové, kdy kromě motorek dostal Enfield zakázku i na součástky ke zbraním. Pro chrlení výrobků v době konfliktu padlo rozhodnutí postavit novou fabriku, a to v podzemí, kde jí nemohlo ohrozit bombardování. Z působiště v původním Redditchu se činnost přesunula do prostor ve Wiltshire a řada modelů pro britskou armádu byla poměrně široká. Šlo o dvěstěpadesátky a třistapadesátky řady WD, motory se dělaly jak s rozvodem OHV, tak s postranními ventily, které měla i nesilnější WD/L o objemu 570 cm3. Ovšem největším šlágrem a lidovým hrdinou se stala dvoudobá stopětadvacítka WD/RE, tak slavná, že si jako jedna z mála motorek vysloužila u veřejnosti svojí přezdívku.

Blecha je ta malá vpředu, vzadu pětistovka v edici oslavující malého hrdinu

V době vypuknutí konfliktu neměla Velká Británie žádné výsadkáře, ale když Churchill viděl, jakou paseku umí napáchat hitlerovi Fallschirmjäger, nařídil založit podobnou jednotku ve vlastní armádě, a to hned o síle 5 000 mužů. Nás ale víc zajímá, že pro jejich rychlé přesuny byl zvolen lehký odolný motocykl. Jeho vymýšlení Angličanům usnadnili sami fašisti, kteří je na konkrétní motocykl nepřímo navedli. Krátce před válkou totiž Německo zastavilo spolupráci s holandským výrobcem licenčních DKW (firma Stovkis & Sonen), protože jejich majitel byl Žid. To se u Holanďanů nesetkalo s nadšením, Stovkis & Sonen sebrali pět švestek, několik vyrobených kopií DKW RT100 a šli zkusit štěstí do Anglie. Tam se motorce podívali na zub konstruktéři v Royal Enfieldu a postavili v roce 1939 vylepšenou verzi s větším a jednodušším 125kubíkovým motorem a přezdívkou Royal Baby. Na základě předválečného modelu vznikly první prototypy právě pro nově budované oddíly výsadkářů, proti civilní verzi měly například pod sedlem umístěnou skřínku na nářadí nebo tlumené osvětlení značky Miller. Nožní brzda byla přemístěna na levou stranu a hned od počátku se spekulovalo a zkoušelo, jak motorku zesílit a ochránit, aby přečkala přistání na padáku.

Po prototypových zkouškách poslalo Ministerstvo války objednávku na 4 000 kusů a o objednávce rozhodla vyjímečná skladnost, lehkost, obratnost a možnost motorky být shozena z letadla. Právě poslední zmíněná dovednost přinesla stopětadvacítce označení Létající blecha. Změněny proti původní konstrukci byly s ohledem na přistání na padáku hlavně řidítka a jejich uchycení, stupačky a startovací páka. Pro bojové nasazení byla proti DKW zvednuta výška sedla, karburátor byl použit značky Villiers s větším vzduchovým filtrem a výfuk byl dovybaven komorou, která ho ztišila a znesnadnila možnost odhalení. Úpravy byly prováděny jak kvůli nenápadnosti na frontě, možnosti přistávání s padákem, tak pro větší skladnost, aby se jich do přepravních letadel vešlo co nejvíc.
„Létající blecha byl fenomenální kousek techniky vyvinutý ve velice krátkém čase včetně úprav pro parašutisty.“ Vypráví o stopětadvacítce kurátor anglického parašutistického muzea Jon Baker a dodává: „je to výborný příklad, jak uměl válečný průmysl šlápnout na plyn.“ Během třech let rozmachu britské armády se počet parašutistů rozrostl na deset tisíc a Létající blecha se stala běžnou součástí výbavy při výsadcích v okupované Evropě. Stopětadvacítka byla používána jako nenápadný prostředek pro průzkum, rychlou přepravu celých jednotek nebo jako komunikační spojka. Nasazení na bojištích ukázalo, že WD/RE je téměř nezastavitelná a její lehká, ale pevná a spolehlivá konstrukce umožňovaly vojákovi v sedle přepravu prakticky kamkoliv.

Hlavním esem byla hmotnost, blecha vážila 56 kilogramů, takže se dala v případě nouze přenést v rukách. Motor s objemem 126 kubíků měl záměrně velice malou kompresi, aby mohl chodit na benzín i té nejbídnější kvality a v rámci jednoduchosti byla převodovka třístupňová s ručním řazením. Brzdy byly bubnové, sice malé, ale dostačující a z praktických důvodů byl na zadním blatníku nosič. Přední vidlice byla tvořena ocelovými výlisky a odpružená silnými gumovými pásy. Řešení mělo do jemného filtrování nerovností daleko, chod byl surový a uskákaný, ale vidlice byla jednoduchá na výrobu a velice odolná. Zadní kolo nebylo odpružené vůbec a vojákovu páteř chránily od otřesů pouze pružiny pod sedlem. Kromě jiných událostí hrály Létající blechy úlohu také během vylodění Spojenců v Normandii nazývaném jako Den D a stopětadvacítek tehdy spadlo z oblohy rovných šest set. Vojáci neměli motorky nikterak rozdělené, kdo přistál u blechy nejblíž, ten jí bral a podle vzpomínek účastníků tehdejších bojů se malý Enfield ukázal jako výborné přibližovadlo i na píščitých plážích. Vedle Spojeneckých sil sloužily Létající blechy také indickým parašutistům, kteří bojovali proti Japonsku a když válka skončila, bylo najednou v armádních skladech tisíce nevyužitých motocyklů. Bylo rozhodnuto je přelakovat, rozprodat motocyklovým dealerům a dychtivá veřejnost je rázem vykoupila, až se po nich zaprášilo.

Celkem bylo následně vyrobeno kolem dvaceti tisíc civilních Enfieldů (s označním RE 125), ze kterých se jich dochovalo poměrně dost a na rozdíl od válečných typů měla civilní verze nožní řazení, teleskopickou přední vidlici, od roku 1951 upravený rám i motor a v třiapadesátém výroba skončila. Pravých válečných strojů přežilo do dneška poměrně málo a nelze se tomu divit. S dlouhou životností se při bojovém nasazení ani nepočítalo a spíš šlo o dopravní prostředek „na jedno použití“. U parašutistů se malé, obratné a spolehlivé motorky těšily velké oblibě, také proto, že nejednomu ze svých pilotů tahle malá věrně sloužící motorka zachránila život.

Informace o redaktorovi

Roman Kostelecký - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autor článku obdržel prémii 30 Kč od 2 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (1x):
Motokatalog.cz



motoguzzi_kveten
Objednat reklamu
TOPlist