Jan Peštál: Vzpomínky indiánského náčelníka

Jak jsem se dostal k Indianům? Asi to nějak sudičky navlíkly, protože už můj táta, starý Smíchovák, chodil jako klouček k Maříkovi koukat do výlohy, takže měl k těm motocyklům vřelý vztah. Když jsem mu po létech přinesl ukázat fotografie vrchového Indiana u Menšla (ještě o něm bude řeč), tak řekl: „Toho si pamatuju u Maříka ve výloze, když ho přivezli z nějakýho závodu; ještě byl omotaný trávou.“ Možná z první Zlaté přilby. To tátovi bylo asi třináct let. K tomu v jeho sousedství bydlel manželský pár, který měl motocykl Indian se sidecarem a co víkend odjížděli, zřejmě někam na chatu. A táta vždycky chodil obdivovat tu motorku.
Moje vůbec první vzpomínka, kdy se mi slovo Indian nějak spojilo s motocyklem, je, když jsem jako hodně malý kluk – tak pět šest let – viděl z tramvaje u Smíchovského nádraží, jak tam na parkovišti startuje nějaký pán Indiana. Nu ale jinak u nás byly motocykly vždycky. Táta jezdíval s předválečnou Jawou 250 a potom po válce, když jako geometr jezdil po Čechách vyměřovat při pozemkové reformě, měl různé služební motocykly. Pamatuju si, že na malé pojíždění měl Robota a potom třistapadesátku Jawu se sidecarem. Tedy s bednou, ve které vozil zaměřovací nádobíčko. Na motorce tím pádem jezdil pořád, ale byla potřeba jezdit soukromě, a tak si pořídil stopětadvacítku Čízu. Tu už pamatuju, na té mě vezl na tandemu těch 120 km na chalupu. Mně ještě nebylo deset – tenkrát se smělo až od deseti – a pro mě to tak bylo veliké dobrodružství. Byly jsme tři děti, s matkou jsme většinou jezdili na chalupu na korbě náklaďáku, který pronajímala místní zahrádkářská organizace. Táta za námi jel na motorce, dojel nás, předjel, pak mu ulítla rádiovka a my děcka jsme z toho měly velikou hlínu.
Takže ten vztah k motorkám tady vždycky byl. Později táta stopětadvacítku dal pryč a pořád chtěl Kejvačku. V sousedství bydlel nějaký pan Přib, který pracoval v Mototechně. Přišel tenkrát s tím, že mají na skladě ojeté motocykly, co přišly od zahraničních zástupců, kteří je brali na protiúčet při koupi nové Kejvačky. Táta se tam šel podívat. Bylo tam asi pět nebo šest kousků, mezi nimi i čtyřválcový Ariel. Dneska si říkám, zaplaťpánbůh, že si ho nevybral, protože by ho nakonec stejně prodal, a to by mě mrzelo ještě víc než ten Condor, kterého koupil. Condor byla dvoutaktní dvouválcová třistapadesátka, takový švýcarský Pérák. Z roku 1949, takže deset let starý. Ale krásný garážovaný a udržovaný motocykl. Nu a na něm už se jezdilo víc. I já se jako kluk několikrát svezl, byl taková moje velká láska. Bohužel, začátkem šedesátých let se začaly platit daně, a tak zkrátka matka zavelela, že motorka půjde z domu. Mě to strašně moc mrzelo. Tehdy mi bylo patnáct, už jsem z toho měl rozum a byl na něj natěšenej. Nehledě k tomu, že on opravdu jezdil a byla to motorka, kterou nikdo neznal, a vždycky se kolem ní seběhla spousta lidí. Naposledy jsem ho viděl v šedesátém osmém v Nuslích, kde jsem v té době pracoval. Seděli jsme ráno v dílně a najednou slyším z ulice známý ostrý zvuk. Povídám: „To je Condor!“ Vyběhl jsem ven a mával na řidiče, aby zastavil. No, smutek veliký. Motorka stála čtyři roky na ulici, jak asi mohla vypadat?! Ten nádherný šedivý lak byl přetřený štětkou na modro, chromované díly orezlé… Měl ho kluk z příbuzenstva; řekl jsem: „Tys mu dal na prdel!“ Hrdě prohlásil, že je lepší, než když ho koupil, a odjel. Už jsem nikdy neviděl ani jeho, ani Condora. Moc by mě zajímalo, co se s ním stalo dál.

Švýcarský „pérák“ Condor. Honzova klukovská láska, na kterou dodnes se slzou v oku vzpomíná. Jaro 1960

Dva roky jsem truchlil po Condoru, bylo mi šestnáct, vrátil jsem se z chmelu a kamarád mi říká: „Hele, Venca Dufek koupil Indiana dvanáctistovku. Tý vole, to je brko!“ (Mimochodem, Vencův tatínek dělal před válkou osobního šoféra Miloši Havlovi.) Hned jsem se k němu běžel podívat. On už motorku začal rozebírat, jak bývá u mladých chlapců zvykem. Měl vyndaný motor. Já koukal jak tele a večer jsem to říkal tátovi. On povídá: „Jó, tak takovej stojí v Dlouhý třídě.“ A skutečně tam byl. Zajímavé je, že ho pán inzeroval jako Indian „Invazor“. Označení vymyšlené u nás, vojenský model z roku 1940 dodávaný francouzské armádě. Po porážce Francie rozvezli Němci ty motocykly po celé Evropě. Zkoušel jsem sehnat majitele, ale než se mi to povedlo, byl prodaný. Jenže já už byl chycený drápkem, už chtěl něco svého. Sledoval jsem inzeráty a za půl roku se objevil v Lucerně („nástěnka“ v Lucerně byla tehdy centrem pražské inzerce) inzerát na dvanáctistovku Big Chief. Někde v Louňovicích. Jeli jsme se tam s tátou podívat. Chtěli za něj tenkrát dva tisíce. Táta slíbil, že mi půjčí, a povídá: „Utíkej za Vaškem, jestli by ti toho svýho neprodal na náhradní díly.“ Já jsem teda za ním hned mazal: „Hele, Vašku, budeš s tím něco dělat?“ „Nebudu.“ „A prodal bys to na náhradní díly?“ „Klidně.“ „Co za to chceš?“ „Třeba kilo.“ A tak jsem se za pouhou stokorunu stal šťastným majitelem svého prvního Indiana. Kupní smlouvu mám zarámovanou na zdi. Nutno ale dodat, že na koupi toho v Louňovicích už nedošlo. Dneska je mi jasné, že tam svoji roli sehrála matka, která nám prostě neuvolnila potřebné fondy. Když jsem byl třetím rokem v učení, přišel jsem jednou domů, vytáhl rám, vzal špachtli a začal ho škrábat. Učil jsem se ve Vršovicích v ZPA, kde byla i lakovna, a tam mi to pan Havelec, starý mistr, nalakoval a naučil mě, co a jak. Všelijaké fígle, co se týče tmelení a kladení barev: „Pod tu červenou dej zelenou, ta stáhne na sebe modrej pigment a dostane to hloubku.“ Všechny další motorky jsem si pak už stříkal sám. Motor mi tenkrát přes tátu nechal udělat jeho spolužák, plukovník ve vojenských dílnách. No, udělat, složili ho. Fakt je ten, že někdy z jara 1968, po dvou letech práce, jsem nastartoval, s velkou slávou se dvakrát projel – a šel na vojnu.

Vlevo dvacetiletý Honza na Chiefu, při opušťáku vedly jeho první kroky přirozeně hned do garáže. Vpravo Chief po první „klukovské“ renovaci, rok 1968

Důležité však bylo, že můj kamarád z dětství Saša Vrbata pořídil sedmsetpadesátku, sedmadvacátý rok, velmi slušnou, na papírech a pojízdnou. Tu jsem si od něj půjčoval a jezdil na ní do kasáren v Chotěšově. Jednou jsem se vracel z Plzně oklikou a v Dobřanech mi došel benzín. Kolem šel pán s pejskem a nabídl mi, že mi nalije na dojetí z kanystru. Během slastného tlačení mi řekl, že jeho brácha má doma třistapadesátku Prince. A už to začalo. Napsal jsem si vycházku do Starého Plzence a zajel se tam podívat. Poprvé jsem viděl Prince opravdického, ne jen na obrázku. Řekl jsem si, že tohle už je třetí Indian, s tím by se mělo něco dělat. Po vojně na podzim v sedmdesátém jsme se Sašou vyčmuchali v Opletalově ulici v Praze ve dvoře šestistovku ze sedmadvacátého. A na jaře 1971 dojeli pro tu třiapůli. Bylo by na dlouhé vyprávění, jak jsme s majitelem smlouvali. My nabídli stovku, on přihodil nějaké další věci a chtěl dvě stovky, nakonec jsme se domluvili na kompromisu, sto padesát. Tu šestistovku jsem koupil za dvě stě – to byly tenkrát krásný ceny!

Vlevo Scout Saši Vrbaty, společná renovace tehdy dvaadvacetiletých jinochů. Vpravo s Princem později v Domažlicích v roce 1983

V tom samém roce jsem u botanické zahrady objevil jakýsi přestavěný motocykl. Taky jsem ho přitáhl domů a dodneška tady tak stojí. Takový „customisovaný“ Indian, kdyby se udělal, byl by moc pěkná motorka. Má ladné blatníky po americkém vzoru, ale je dělaný tady, panem Dřízhalem. Ten na Vinohradech provozoval malou opravnu a jako poutač měl ve výloze sedmpade motor z roku 1927. Ve druhé polovině třicátých let ho dal do upraveného rámu a doplnil vyrobenými blatníky a nádrží ve stylu Indianů té doby. Kdo dělal klempířinu, se mi už bohužel nepodařilo zjistit.

Scout 1927 se „zakázkovou karoserií“ od firmy Dřízhal z roku cca 1935. Tenhle motocykl jezdil Honza mezi roky 1971-73. Pak léty unavený motor řekl dost. Dnes čeká, až na něj přijde řada s renovací 

Táta měl kamaráda ze Svazarmu, starého pána. Nějaký Vladimír Vintr. Bydlel v Košířích, v bloku, kde bylo kino Zvon. A že má Scouta 750, jestli bych ho nechtěl. Za dva tisíce přihlášená motorka se sidecarem. Co bych s tím dělal? Už jednoho Scouta máme doma. Naštěstí táta do mě hučel: „Tak si ho kup, já ti na něj něco přidám.“ Nakonec jsem ho teda v třiasedmdesátém koupil, a to je ta stojednička, co jsem s ní pak tak dlouho jezdil. Nejlepší Indian všech dob. Jezdil jsem na něm do práce, na dovolenou, zkrátka běžně užívaný motocykl.

Rok 1976. Scout 101 od pana Vintra. Původní nálezový stav

V roce 1974 jsem se oženil a začalo být trochu ouvej. Tou dobou jsem objevil a zároveň přišel o Chiefa. Kdosi mi zavolal, že má Indiana na prodej a jestli ho nechci. Já přijel do Berouna, on otevřel garáž a mně spadla brada, protože takového jsem v životě neviděl. Jenže nešel natočit a nebyla možnost, jak ho odtud dostat. Přijel jsem za čtrnáct dní – a motorka byla pryč. Jeden známý se o tom nějak dozvěděl a Chiefa zkrátka odtamtud vytáhl. Motocykl pak změnil majitele a přes Vláďu Součka nakonec v sedmasedmdesátém stejně skončil u mě. Pracuji na něm už hodně let a ještě asi nějaký čas budu.

Dole Bolevec–Košutka 1975. Honza při svém vůbec prvním závodě řeže zatáčky jak škpt. Kučka na Zbraslavi. Nahoře: vlevo v Plzni 1976 v plném trapu, uprostřed a vpravo prolog k Závodu míru. Uhánějící Scout dokazuje pravdu, že „Old Indian Never Die“. Strahov 1976 

Nastalo trošičku vakuum. Až někdy začátkem osmdesátých let jsem se seznámil s panem Pachmanem ze starého Spořilova, který měl po tatínkovi dvánáctistovku Big Chiefa ještě s pevnými hlavami. Jenže strašně rozsekanýho. On tenkrát nechtěl prodat a já mu řekl, že kdyby si to někdy rozmyslel, ať se ozve. Jemu asi za tři roky emigroval syn a skutečně zavolal, že má šílené dluhy. Takže jsem to koupil. Dlužno podotknout, že mezitím jsem ještě získal torzo čtyřválce. Postupem let – asi dvaceti – se mi na něj podařily sehnat scházející věci a začátkem tisíciletí ho zrenovoval. Nakonec jsem se dopracoval k řadě mezi roky dvacet až třicet, kdy měl Indian nejširší nabídku. Podařilo se mi sehnat od každého objemu jeden kus. Od každého jeden, protože nemůžeš mít všechno. Jen třistapadesátek by byly tři spodové a jedna vrchová. Scoutů asi deset. To prostě nejde… Navíc je tam ta Dřízhalova sedmpade. A samozřejmě Chief, můj první Indian, který zastupuje závěr výroby. Letos 5. července to bude 57 let, co jsem se stal jeho hrdým majitelem. I když toho je až nad hlavu, neodolal jsem a na podzim 2005 pořídil torzo Scouta z roku 1923. Sportovní typ se dvěma hledáčky „určený pro jezdce sportsmany milující velikou rychlost“, jak píše pan Mařík ve svém prospektu. Dost dílů chybělo, ale vložil se do toho syn a z celého světa nakupuje drobnosti. Věc, o které se nám dříve ani nezdálo. Teď dokončuji opravu motoru a pak se uvidí.

Indian Scout, sportovní model 5/11 HP s aluminovými písty. „Tento model určen jest pro sportsmany, milující veliké rychlosti“. V továrních US katalozích jej nenalezneme. Jedná se s největší pravděpodobností o iniciativu čsl. importéra Ing. Františka Maříka a jeho snahu o zatraktivnění neprodávaného „ležáku“ Scout 600

To byly řekněme úspěchy, ale také se ne vždy dařilo. Na jaře 1974 jsem navštívil Františka Menšla v Chuchli a poprvé viděl závodní 750 OHV, se kterou jel Pohl první Zlatou přilbu a pak ji proháněl Holoubek a další. Okamžitě jsem zahořel, ale nebylo mně přáno. Byl jsem tam v sobotu a v pondělí ji odvezl Jenda Horák do Tachlovic. Příštích 21 let jsem k němu pravidelně jezdil, stále kroužil okolo, popíjel s paní kafíčko a tlachal o ledasčems. Později jsem tam jezdil i s malým Honzou, aby viděl, že mám nástupce. Slyšel jsem spoustu slibů, až se nakonec v šestadevadesátém dozvěděl, že motocykl s číslem motoru 21 uvádí jako svůj Ernst Umlauf v Německu. Jak ho z Horáka dostal, ví už jen on a asi to nikomu nepoví. Ani mě tak nemrzí, že ho nemám já, jako že je pryč z republiky. Tohle si mělo NTM pořádně ohlídat! Později motocykl ještě dvakrát změnil majitele a dnes je v soukromé sbírce.

Nahoře: Pohlův alias Hloubkův alias Walterův alias Menšlův závodní Indian Altoona. Tento unikát s bohatou československou historií nakonec neskončil u Honzy ve sbírce, kam by bezpochyby patřil, ale poněkud záhadným způsobem „vycestoval“ do Německa. Dole: Setkání s Altoonou po pětadvaceti letech v muzeu NSU Neckarsulm 2019. Pokud by náhodou někdo z P.T. čtenářstva měl i sebemenší drobnost k historii tohoto pro čsl. motocyklismus významného racera, nechť se laskavě ozve redakci Motorkáři.cz, nebo přes autorovy webovky www.sardel.cz

Sedmapůle jezdila, řekl jsem si, že bych měl udělat něco dalšího. Začal jsem s třistapadesátkou, protože do té doby tady žádná nejezdila. Dokončil jsem ji v devětasedmdesátém a poprvé na ní byl v Pacově. Hned další byl ten Scout 101. K němu jsem byl víceméně donucen, protože se vysypala klika. Když jsem ho někdy v osmdesátém sedmém dodělal, tak jsem si řekl, že půjdu na Chiefa z roku 1923. Jenže přijel Petr Kašík s vojenským Chiefem, já se na něm svezl a řekl jsem, tak to ne, napřed udělám svého vojáka, mám na něj hotový motor. Ten motor samozřejmě hotový nebyl, jak už jsem se zmiňoval, dělala se na něm spousta věcí. Tenhle můj první Indian byl vlastně voják, který se k nám dostal nejspíš s Wehrmachtem. Jenže když jsem viděl krásnou linii civilních blatníků, rozhodl jsem se ho přestavět. První renovace nebyla špatná a vzhledem ke znalostem a zkušenostem vlastně i dobrá, byl jsem kluk, když jsem ho dělal. Ale civil je civil, a tak jsem se pustil do přestavby. Do toho přišel osmdesátý devátý, otevřely se hranice, já mohl kopírovat podle originálů, takže jsem spoustu věcí, které už byly hotové, předělával. Když jsem jel v devadesátém na svůj první mezinárodní sraz do Německa, konečně jsem viděl, jak má všechno vlastně správně vypadat. Taky jsem se tou dobou rozváděl, čímž se vše trochu protáhlo, ale podařilo se. To je ten modrý Chief. V pětadevadesátém se náhle naskytla možnost kvalitní repase motoru do čtyřválce, takže proběhla renovace čtyřky.

V roce 1987 u právě zrenovované stojedničky

Potom jsem začal pracovat na tom Chiefu z roku 1923, ale současně i na Scoutu z dvacátého třetího, kamarádům opravovat zapalování, karburátory, nádrže, poradenská služba, organizace srazů, založili jsme Indian klub… Jak to bývá, kovářova kobyla, co budu povídat… Snad ještě něco udělám. Fakt je ten, že každý, kdo se tímhle zabývá, postupem let každou věc, co dělá, má lepší než tu předešlou. Získáváš znalosti, získáváš zkušenosti, občas i nějaké kontakty. Takže dnes jsem tam, kde jsem, a mám, co mám. Asi to tak mělo být. Nikdy jsem neměl moc peněz a hlavně nebylo místo. Těch motorek byla tehdy šílená spousta – za dvě stovky odhlášený motocykl, za dva tisíce na papírech se sidecarem, čtyřválec za čtyři tisíce. Ještě začátkem sedmdesátých let se za tyhle prachy prodávaly, pak začaly ceny lézt nahoru. K renovaci Chiefa se váže úsměvná historka. V roce 1989 jsem dostal kontakt na Uwe Ziesemanna v Berlíně, který byl prezidentem německého klubu. Na jaře 1990 jsem využil jednoho z mnoha tehdy populárních zájezdů na Západ a navštívil ho. Ačkoliv mě tehdy viděl prvně v životě, řekl, ať si nic neobkresluju a půjčil mi na vzor přední blatník. Jen tak, na čestné slovo. Komická situace nastala při návratu k autobusu. Zatímco ostatní nakládali mikrovlnky, věže, videa a co já vím, co ještě, já tam přišel s omláceným blatníkem. Koukali na mě jak na blázna. Mně to ale nevadilo. Já tam jel kvůli němu a byl jsem šťastnej jak blecha.

Start zrenovovaného Foura v roce 2001 byl velkou událostí. Nahoře tři generace Peštálů

Když jsem začal jezdit na veteránské akce, poprvé v roce 1975, začal jsem chodit i do pražského veterán klubu. Jenže tam byla taková zvláštní atmosféra. Vždycky se mě zeptali: „Co máš za auto?“ Já řekl, že mám motorku. „Hmmm,“ a už se se mnou nikdo nebavil. Jenže v tom pětasedmdesátém roce, v jedné restauraci v Nuslích, vznikla bezva parta: Honza Michálek, Miloš Petřík, Karel Thím, Jaromír Mánek, Vráťa Hadraba, to všechno byli motorkáři. Já se k nim přidal a začali jsme společně jezdit. Můj kamarád Saša Vrbata, se kterým jsme začínali sbírat Indiany, v té době už do toho tak nešel. On motorku měl (stále má, před několika lety ji znovu zprovoznil), jezdil na ní, ale já bych řekl, že jeho zájmy šly trošičku jiným směrem; studoval vysokou, sportoval, stavěl domek. V roce devadesát, když jsem byl v Berlíně tahat rozumy, pozvali mě a Milana Vlčka z Brna na jejich setkání u hradu Lichtenberg. Tehdy jsem viděl prvně v životě sedmdesát Indianů pohromadě a byly tam i typy, o kterých jsem do té doby ani nevěděl, že existují. Navázal jsem spoustu přátelství, která trvají dodnes, hrozně se mi tam líbilo a vyslovil jsem přání, pozvat ty lidi někam k nám. Ale kam je pozvat? No někam, kde to člověk dobře zná. A kde to znám nejlíp? V Horní Světlé, kam jezdím od padesátého roku na chalupu.

Pánové Jan Peštál st. & ml. na oblíbeném letním bytě

Takže jsme se synem plánovali, co a jak, a opakovaně jsem tu možnost nabízel německému Indian klubu, jehož jsem také členem. Jeden rok už vypadalo, že nám akci přiklepnou, ale nakonec ji zas přidělili jinam. Mě tím trochu naštvali a řekl jsem klukovi: „Hele, uděláme si sraz sami.“ Vzhledem k tomu, že už jsme vše měli vlastně vymyšlené, akorát jsem doladil detaily a v červnu 2002 jsme se sešli u nás ve Světlé na Českolipsku. Sjelo se osmnáct Indianů, což považuju za úspěch, vzhledem k tomu, že to bylo poprvé. Sraz skončil a já nějak ani nepočítal, že bych dělal další. Jenže syn začal: „Pojď, uděláme ještě jeden.“ Kamarád Vláďa Souček se do toho taky vložil, že mi pomůže. Vybral lokalitu a dojednal spoustu věcí. Takže jsme udělali druhý ročník ve Štokách. A když už byl druhý, řekli jsme si, že zkusíme další do třetice. A už to jelo! Ve vší slávě máme za sebou dvacet ročníků „All Indian’s Weekend“ a doufám, že budeme pokračovat.

Poslední léta sraz prezentujeme jako klubovou akci a díky tomu, že se do organizace vložili mladí, znalí jazyků a práce se sociálními sítěmi, náš sraz se stal poměrně známým a navštěvuje nás řada lidí ze zahraničí. Česká účast bohužel nijak závratně nestoupá, což je trochu škoda, protože druhou takovou akci u nás nikdo nepořádá. Jestli se to někdy změní, netroufám si odhadnout. Spousta lidí Indiany má, ale nemá potřebu se družit. Ozvou se obvykle jen, když něco potřebují. Teď zrovna se synem chystáme AIW ve Varnsdorfu 24. června. Takže doufám, že budu dlouho živ a při síle, abych mohl ještě něco udělat. Plánů mám na dva životy.

Autor textu s Honzou Peštálem, kterého zastihnul při usilovné práci na motoru raritního motocyklu Indian Scout, sportovní model z roku 1923

Informace o redaktorovi

Vojtěch Švarc - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE