Historie francouzské značky Magnat Debon

Továrnu v roce 1893 založili Joseph Magnat, který předtím provozoval klenotnictví a Louis Auguste Debon, pracovník Jallifer et Cie z Grenoblu. V době založení vyráběla továrna jízdní kola, která měla vynikající pověst. V roce 1899 podali patent na zvláštní dvouválcový motor, ve kterém písty běžely proti sobě a vytvářely sférický spalovací prostor. Motor byl pravděpodobně určen pro automobilové použití. Koncepce, jejímž cílem bylo odstranění vibrací, se osvědčila v závodním automobilu Gobron-Brillié, kde dával výkon 100 koní.

V roce 1901 vstoupil do zaměstnání u Josepha Magnata jakýsi Antoine Biboud. Ten opustil firmu Ets. Faure a Ricou, jejíž aktivita se obrátila pouze k automobilům. Nastoupil tedy u výrobce Magnata a později se stal ředitelem Bureau d'Etudes des Cycles. Co můžeme říci, je, že střetnutí s Josephem Magnatem je začátkem studií o změně rychlostních stupňů jízdních kol Magnat. Výsledkem této studie byl systém „zpětného šlapání“ prostřednictvím skříně pedálového ústrojí s ozubenými koly pro dvě nebo tři rychlosti nebo v hlavě zadního kola se třemi převodovými stupni. V roce 1905 bylo toto řešení odměněno první cenou v soutěži, kterou organizoval Touring Club de France na trase Grenoble-Chambery, jejíž trať vedla přes průsmyky de Porte du Cucheron a du Granier. Tento velocipéd vytvořil finanční kapitál umožňující výzkum motorizovaných kol a výrobu motocyklů.

Cyklistické převodové ústrojí

V roce 1908 je skříň pedálového ústrojí zapojena tak, že umožňuje volit čtyři rychlosti, a také skutečný neutrál. Komu přesně patří otcovství tohoto systému a jím dosažené úspěchy už nikdo nezjistí. Jules Magnat, výrobce velocipédů a automobilů, se spojil s Louisem Debonem prezidentem továrny Manufacture Française de Bicyclettes. Značka byla nazvána Magnat-Debon a sídlila v 69-71 course Saint-André v Grenoblu. Později opustil Biboud svůj mateřský podnik a od roku 1920 začal vyrábět vlastní jízdní kola a motocykly pod značkami „Libéria", „Edelwiess", „Iser", „Point d'Interrogation" a „Vercors".

První motocykl spatřil světlo světa v roce 1902. Byl vybaven motorem De Dion-Bouton 248 ccm o výkonu 2 koní. Byl dílem inženýra Josepha Delamarche a mladého dělníka Juliuse Escoffiera, který na sebe brzy obrátil pozornost při závodech. V roce 1902 se ve věku 21 let stal oficiálním jezdcem Magnat-Debon, zúčastnil se závodu na kilometr v Deauville a sesbíral hezký seznam úspěchů pro značku v různých turistických soutěžích či závodech na okruhu Rhone, pořádaných Moto-clubem de Lyon. Svůj mateřský podnik opustil v roce 1911, aby začal vyrábět neméně slavné motocykly pod značkami Escoffier, od roku 1912 pak Koehler Escoffier.

Magnat-Debon 1909

v roce 1906 vstoupil do společnosti Švýcar Arthur Moser. Ten pro značku připravil první vlastní motor 331 ccm o výkonu 2 koně. V roce 1914 se Magnat Debon stal vlastníkem firmy MM Moser et Vilard. V té době prodával Magnat-Debon také význačné motocykly Terrot a FN včetně jejich slavných čtyřválců. V roce 1906 nabízel na přání odpruženou přední vidlici, pravděpodobně první teleskopickou vidlici vůbec. Už předtím, 29. června 1899 dostal patent na motor s vyvážením vibrací č. 290 266.

Magnat-Debon 1909

Od roku 1913 byla vyráběna celá škála nových čtyřdobých motorů v čele s jednoválci a vidlicovými dvouválci. Tyto motory se vyvíjely až do roku 1920 jen nepatrně, pravděpodobně z důvodů přechodu na jinou výrobu během první světové války. V roce 1919 se objevil plochý podélně uložený dvouválcový motor, dispozice, která byla v té době dost oblíbená (třeba u anglických Douglasů). Firma Magnat-Debon nicméně začala nabízet i motory blokové, tehdy ještě moc neužívané. Oba zakladatelé zemřeli na konci války a na začátku dvacátých let firmu postihly finanční problémy. V prosinci 1920 vznikla společnost „Establissement Terrot“, která pod vedením Alfreda Vurpillota soustředila pod jednou střechou továrny, výrobky a patenty od Terrota. K tomu také patřili společníci firmy Magnat-Debon.

Magnat-Debon 1913

V roce 1921, v „éře“ Alfreda Vurpillota, který smělými burzovními operacemi získal dijonský Terrot s Cottereau (jízdní kola a automobily) a CID (výrobce automobilů), převzal také kontrolu nad Magnat-Debon, aby seskupil svoje podniky. Po řadu let si stroje Terrot a Magnat-Debon zachovaly vlastní identitu: Magnat-Debon byly většinou vybaveny anglickými motory Blackburne, zatímco některé Terroty měly motory JAP. Tento rozdíl se udržoval i na trhu, kde obě firmy vystupovaly jako samostatné společnosti. Od roku 1929 byly motocykly prakticky identické včetně motorů Terrot s rozvodem SV. Od Terrotů se motocykly Magnat Debon většinou lišily jen barevným provedením a výbavou. Nicméně Magnat-Debon si také udržoval vlastní obraz s modely „Alpina“, „Super Alpina“ a „BCSS“, které nebyly ekvivalentní s Terrotem. Později vyvíjel také motocykly Nougier.

Magnat-Debon 1929

Stroje Magnat-Debon byly úspěšné zejména v soutěži o Alpskou protěž, jinak obsazovaly místa sice přední, ale nikoliv nejlepší (ve třídě 250 ccm v GP Lyonu, v závodě do vrchu Limonest, na okruhu L´Ain, ve třídě 350 ccm v závodě do vrchu Laffrey). Jejich úspěchy ale neměly takový ohlas jako vítězství Gaudeta na Terrotu. Potom přišlo období Gaussorguese. Ten nejprve jako amatér nasbíral několik úspěchů během sezóny 1924, od roku 1925 se stal  profesionálem, který byl úspěšný na motocyklu Magnat-Debon 350 ccm s motorem MAG. Mimo to, jeho vítězství a čestná umístění byla dosažena bok po boku s jezdci Alcyonu nebo s Julesem Rollandem. Byl to ale Paul Boetsch, který začal sklízet vavříny pro Magnat-Debon 350 ccm, vybavený motorem Blackburne. Brilantní byl v roce 1926, hlavně v závodech do vrchu, ale jeho nejlepší doba přichází až v roce 1927. Výborně se uvedl 7. srpna ve Velké ceně Comminges (GP UMF), kde skončil druhý za Longmanem na Velocette (dosahovala rychlost 150 km/h). S průměrem téměř 87 km/h byl zároveň jasně před Perrotinem a lze říci, že Boetsch  hrál v závodech velkou roli. O týden později v Montlhéry získal titul mistra Francie ve třídě 350 ccm, když v prudkém dešti dosáhl průměru lehce pod 80 km/h, zatímco Coulon za sucha získal titul na Terrotu 250 ccm průměrem 83,5 km/h. Titul mistra Francie na motocyklech Magnat-Debon získali také v roce 1938 Henri Nougier ve třídě 175 ccm, stejný jezdec titul obhájil v roce 1939 a přidal i titul ve třídě 250 ccm. Posledním, kdo rozšířil úspěchy značky v mistrovství Francie, byl v roce 1953 Henri Schaad.

18. září vyhrál Boetsch závod do vrchu Mount Ventoux rychlostí 70,693 km/h v nejlepším čase dne. Ostatně trať na Mount Ventoux byla oblíbenou Boetschovou tratí, který na ní pro Magnat-Debon získával vavříny až do roku 1930. V roce 1928 byl s průměrem 67,289 km/h ve třídě 350 ccm druhý v absolutní klasifikaci, zatímco Lamy na Bugatti překonal absolutní rekord rychlostí téměř 79 km/h. V roce 1929 se Boetsch při absenci automobilových jezdců stal absolutním vítězem rychlostí 69,527 km/h. V roce 1930 vyhrál třídu 350 ccm ale s průměrem jen 66,088 (výkon ale téměř identický s tím, kterého dosáhl v roce 1950 Nougier na Magnat-Debon 125 ccm). Nakonec dovedl k úspěchu i Terrot 500 ccm RCP v tovární úpravě, když v roce 1931 překonal rekord Julese Rollanda rychlostí 77,204 km/h. Potom jel ještě v roce 1934 průměrnou rychlostí 78,577 km/h (Stuck na Auto-Union jel rychlostí 95 km/h) a nakonec v roce 1936 rychlostí 83 km/h, lepší čas žádný Francouz tam nikdy nezajel.

Magnat-Debon 1926

Prodejce Magnat-Debon v Nice považoval kvality motocyklu za stejné, jako motocyklů třídy 500 ccm s tím, že je možno na něm vítězit v obou třídách. Byl především soupeřem Terrotistů, stejně jako jezdci Monet-Goyon (Hommaire, Gaussorgues). Později jezdil také třídu 250 ccm (1929-30), když dijonský závod Terrot nechával Magnat-Debonu trochu volnosti. Další úspěchy pro Magnat-Debon získal vítězstvím v Lyonu už v roce 1907 jezdec Terrasse ve třídě 350 ccm, v roce 1910 ho napodobil ve stejné třídě Escoffier, v roce 1911 v nezvyklé třídě 417 ccm zvítězil na stejné trati jezdec Yenné a o rok později už v obvyklé třídě 500 ccm zvítězil opět Escoffier. V Lyonu bylo Magnat-Debonu přáno. V GP Lyonu 1937 zvítězil ve třídě 125 ccm jezdec Suppo a ve třídě 250 ccm Escoffier. Lyonské úspěchy pokračovali i v prvních letech po válce. V roce 1946 vyhrál třídu 125 ccm Escoffier, roku 1951 vyhrál Henri Schaad třídy 175 a 250 ccm, ten vítězství ve třídě 175 ccm zopakoval i v sezóně 1953, kdy dvěapůlky vyhrál Georges Burgraff. Ale Magnat-Debony vyhrávaly i jinde. GP Francie 1936 na okruhu St Gaudens ve třídě 175 ccm vyhrál Henri Nougier a ve stejné třídě zvítězil i ve francouzské GP 1939, tentokrát na okruhu v Reims. Na GP Albigeois 1933 v Albi vyhrál třídu 250 ccm Jacques Onda a v roce 1934 tam vyhrál třídu 250 ccm André Barthe. Na téměř domácí trati v Avignonu vyhrál v roce 1946 třídy 175 a 250 ccm Henri Nougier, v roce 1947 si to zopakoval ve třídě 175 ccm. V sezóně 1951 tam vyhrál třídu 175 ccm Henri Schaad. Na GP Francie MCF 1936 vyhrál třídu 175 ccm Henri Nougier. 

Závodní Nougier

Mezi sportovní úspěchy Magnat-Debonu můžeme započítat i spolupráci při výrobě a stavbě motocyklů Nougier. Bratři Nougierové (Jean a Henri) z Avignonu působili nejprve jako dealeři firmy Magnat-Debon. Mimo to stavěli úspěšné závodní stroje od jednoválců 250 ccm po čtyřválce 500 ccm. Od mládí je lákaly motocyklové závody, ale protože jejich prostředky byly omezené, našli bratři Nougierové originální řešení pro uspokojení svojí vášně. Mladší Henri bude jezdcem a starší Jean bude mechanikem. Přesněji konstruktérem, protože upravoval řadu motorů s rozvodem 2x OHC. Nejčastěji šlo o 125 nebo 175 ccm Magnat-Debon a Terrot. Za to si získal jméno jako „kouzelník ze Saint-Andiol“. Jeho stroje 125 ccm byly pětkrát mistry Francie a 8. 5. 1938 překonaly čtyři světové rychlostní rekordy. Žádostivý montovat silné a velké motory, postavil čtyřválec 350 ccm, který měl podle jeho úmyslu překonat soudobé italské výrobky. Na žádost Pierre Collignona zvětšil jeho objem na 500 ccm. Ačkoliv mohli zasednout za jeho řídítka různí jezdci, sám Pierre Collignon – který poskytl cennou pomoc pro dokončení tohoto projektu v termínu – ho přivedl k vítězství. Z nedostatečného vývoje nesplnila tato motorka svůj původní cíl, ale to ji nezbavilo zájmu. Dokonce i technici od Nortona se zajímali o jeho konstrukci, protože potřebovali nahradit svůj model Manx, který už pomalu zastarával. Jean Nougier však neklesl na duchu ani na těle. V roce 1970 postavil ještě dvouválcový motor 250 ccm s rotačními šoupátky, který se s jezdcem André Kocim v sedle málem stal mistrem Francie 1972. Skončil jen těsně za Patrickem Ponsem na Yamaze! Motocykly vytvořené Jeanem Nougierem v letech 1936 až 1971 jsou teď soustředěné v Marseilles Motorcycle Museum. Budete-li mít do Marseille cestu, můžete se zastavit. Henri Nougier, který byl Jeanovým bratrem vyhrál v září 1945 GP de la Liberation, v závodě startoval na slavném Magnat-Debon. Jean Nougier zemřel v roce 1999 ve věku 90 let. Ještě dnes zůstávají jeho ručně postavené motocykly populární součástí dějin motocyklových závodů a jejich vývoje. Jeho bratr Jean ho přežil o tři roky.

Čtyřválcová pětistovka Nougier

V roce 1953, kdy už se továrna Terrot nezajímala o sport, zkonstruoval Jean Nougier motocykl 250 ccm – za sedm měsíců a 3 dny, jak upřesnil – a ten za 48 hodin vyhrál svůj první závod v Bourges, když na něm jel jezdec Onda. Použil klasický čtyřdobý jednoválec Terrot s rozvodem OHV a největší úpravou byla změna na rozvod DOHC s pohonem soustavou ozubených kol. Tato dvěstěpadesátka dávala 28 koní při 10 000 ot/min a dosáhla rychlosti 155 km/h. Vrcholným dílem Jeana Nougiera byl ale motocykl se čtyřválcovým motorem 500 ccm. Ten postavil v roce 1953. Tento čtyřválec měl být konkurencí italským strojům MV Agusta a Gilera. Je to jediný francouzský závodní čtyřválec, který byl kdy postaven. Čtyřdobý motor s rozvodem DOHC (vrtání 54 mm, zdvih 54 mm) točil 11 000 ot/min. Převodovka byla pětistupňová (s možností adaptace šestého stupně), brzdové bubny pak z hořčíkové slitiny. Hmotnost byla 145 kg a s kapotáží dosáhl rychlost 197 km/h. Nádrž z hliníkového plechu vyrobil Jean Nougier ručně. Je zajímavé, že ve francouzských stránkách je uvedena značka Nougier jenom jednou, a to v případě vítězství jezdce Henri Schaada v Avignonu 1951. Jinak je vždy uváděna značka Magnat-Debon, případně  M.D./Nougier.

Závodní stroje Nougier

Ale vraťme se k cestovním motocyklům. Po skončení druhé světové války dijonská firma Terrot, jako vůdčí značka skupiny, zkouší bojovat o existenci prodejem motocyklů s velkým objemem válců: 350 ccm typ  HCTL s rozvodem SV a 500 ccm Typ RGST/RGSO s rozvodem OHV a s jejich ekvivalenty u Magnat-Debon B4TL a C4TS / C4SO. Ale odběratelům bylo jasné, že se jedná jen o málo vylepšené předválečné modely. Terrot potom ovládal výrobní program obou značek až do padesátých let. Potom Magnat-Debon zmizel z trhu a Terrot se stal součástí koncernu Peugeot. Po roce 1945 vyráběl Magnat-Debon také skútry, mopedy a lehké motocykly. Byly to například skútr 125 ccm typ S25, moped 50 ccm typ VR I, malý motocykl 125 ccm typ M4TM nebo typ M4SD, motocykl 250 ccm typ MOD ale také půllitr C4TS. Úspěšný také byl malý motocykl 100 ccm o výkonu jednoho koně nebo motocykl 225 ccm typ PMU o výkonu 3 koně. Pro finanční potíže se celá skupina nakonec dostala v roce 1957 prostřednictvím „Indenor“ pod Peugeot. V roce 1961 byla výroba motocyklů Terrot zastavena. Značka oficiálně zmizela v roce 1962.

Magnat-Debon 1955

Informace o redaktorovi

Jaroslav Červený - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE