globalmoto_duben_nolan




Fenomén Norton II

Po nedávno představené historii značky Norton je dnes řada na její závodní úspěchy. A to, že se legendárními stávají značky především díky závodním úspěchům, nám dokazuje osmdesát sedm let trvající účast v motocyklových závodech, během níž továrna zaznamenala spoustu úspěchů.

Kapitoly článku

Krátce po uvedení prvního modelu Energette se Norton prosadil i v motocyklovém sportu. To bylo v roce 1907, kdy v prvním ročníku později tak slavné Tourist Trophy v kategorii dvouválců zvítězil Rem Fowler na Nortonu s vidlicovým dvouválcem Peugeot. Neměl to ale nijak jednoduché. Závod se nejel na známém Horském okruhu, ale na kratším okruhu St. Johns, který měřil asi 25 km a jezdci ho měli objet desetkrát. V kategorii dvouválců byli Fowlerovými soupeři Godfrey, Heaton a Applebee junior na motocyklech Rex, Wells a Dent na strojích značky Vincent a Tessier na motocyklu BAT. Všechny tyto značky s výjimkou Fowlerova Nortonu nám již dávno nic neříkají. Rem Fowler měl startovní číslo 22 a vedl závod kategorie dvouválců hned od startu. Ve druhém kole měl však problémy a musel měnit pneumatiku. Pokračoval v závodě, ale další potíže se zapalováním a hnacím řemenem ho málem přinutily vzdát. Když se však od jednoho z mála diváků dozvěděl, že před svým největším rivalem Wellsem vede s velkým náskokem, rozhodl se pokračovat v závodě. Dojel ve své kategorii první do cíle s náskokem cca půl hodiny, i když byl o více jak 13 minut pomalejší než vítěz jednoválců. Byl ale také prvním, komu bylo při závodu signalizováno. Sám J. L. Norton mu napsal a ukázal tabulku s nápisem „Oil“, aby nezapomněl doplnit olej.

V dalších závodech TT už startovaly motocykly Norton s vlastními motory, na další úspěchy si však musely počkat. Nepomohlo ani to, že v letech 1909 a 1910 v závodě startoval i šéf a zakladatel firmy J. L. Norton, protože cíl neviděl. Na další vítězství v TT si tak musela značka Norton počkat až do roku 1924, bylo to ale hned vítězství dvojité. Ve třídě do 500 ccm zvítězil Alec Bennett a v závodě sajdkárů dvojice George Tucker-Walter William Moor. V roce 1926 zvítězil ve třídě půllitrů Stanley Woods a o rok později si vítězství ve stejné třídě zopakoval Alec Bennett. Éra velkých vítězství na TT přišla s uvedením motorů s rozvodem OHC. Roku 1931 získal Norton dvojitá vítězství ve třídě 350 ccm díky prvnímu místu Percy Tima Hunta i druhému místu Jimmy Guthrieho. Stejné pořadí bylo i v půlllitrech, kde ale navíc na třetím místě skončil s Nortonem Stanley Woods. Ten naopak vyhrál v roce 1932 obě třídy a záda mu kryli z druhého místa Jimmy Guthrie ve třiapůlkách a Jimmy Simpson v půllitrech. O rok později obsadily Nortony první tři místa díky S. Woodsovi, P. T. Huntovi a Jimmy Guthriemu. Woods si vítězství zopakoval i v půllitrech, kde byl druhý J. Simpson a třetí P. T. Hunt. Rok 1934 byl rokem Jimmy Guthrieho, který vyhrál třistapadesátky před J. Simpsonem, stejné pořadí bylo i v půllitrech. V roce 1935 si Guthrie zopakoval své vítězství ve třídě 350 ccm, když za ním dojely Nortony Waltera Ruska a Johna Whita ve třiapůlkách. V půllitrech byl Guthrie druhý a White třetí. O rok později vyhrál třistapadesátky nový muž u Nortonu Freddie Frith před Whitem a půllitry se staly kořistí Guthrieho. Roku 1937 vyhrál třistapadesátky naposled před tragickou nehodou na Sachsenringu Jimmy Guthrie před Frithem a Whitem, v půllitrech přinesl Nortonu vavříny Frith. V roce 1938 získal pro Norton poslední předválečné vítězství Harold Daniell.

Norton samozřejmě závodil také v závodech na evropském kontinentu a také úspěšně. První kontinentální vítězství získal v roce 1921 jezdec W. Hassal ve třídě 500 ccm na GP Belgie. Ve stejném závodě v letech 1924 a 1925 vyhrál půllitry Alec Bennett, o rok později stejnou třídu vyhrál J. Simpson. Po pětileté přestávce se v Belgii prosadili vítězstvím ve třídě 350 ccm J. Guthrie a ve třídě 500 ccm P. T. Hunt. V roce 1932 vyhrál Norton opět obě „své“ třídy, tu menší J. Simpson a tu větší S. Woods. Podobné to bylo i o rok později, jen protagonisté byli jiní. Ve slabší třídě J. Guthrie a ve větší P. T. Hunt. I v roce 1934 to bylo dvojité vítězství Nortonu, ve třiapůlkách to byl J. Simpson a v půllitrech Walt Handley. Ani další rok nebyl výjimkou, třídu 350 ccm vyhrál J. White, půllitry J. Guthrie. Ten si vítězství zopakoval i v roce 1936. O další rok později vyhrál třistapadesátky J. White a půllitry J. Guthrie. Poslední předválečné vítězství v Belgii získal ve třídě 500 ccm J. White.

GP Belgie patřila v historii Nortonu k nejúspěšnějším, ale úspěchy se dostavily i v dalších závodech Grand Prix. Ve Francii získal Norton v letech 1924 až 1939 v půllitrech 11 prvních míst, ve třistapadesátkách potom dvě vítězství. V „jámě lvové“, tedy v Itálii, kde byla velká konkurence domácích značek, vyhrál Norton půllitry třikrát a dvakrát třistapadesátky. Úspěchy sbíral i v Holandsku, kde vyhrál v půllitrech 8 a ve třiapůlkách 9 závodů. Norton vítězil i na Ulster GP, kde získal 4 vítězství ve třídě 600 ccm. Zajímavé je, že tři ze závodů vyhrál pozdější legendární šéf továrního týmu Joe Craig. Od roku 1927 byla i tady vypisována třída 500 ccm a v ní vyhrál Norton 8 závodů a ve třídě 350 ccm 2 závody. V Německu přidal do historie 3 vítězství ve třídě 500 ccm a 6 vítězství ve třídě 350 ccm. Na GP Španělska vyhrál Norton 2 závody ve třídě 500 ccm a 1 závod sajdkár do 600 ccm. Při GP Švédska vyhrál v roce 1933 půllitry J. Simpson, GP Švýcarska přinesla Nortonu 6 prvních míst v půllitrech a 3 ve třídě 350 ccm.

Nejezdily se ovšem jenom závody formátu Grand Prix, ale i jiné významné podniky. Jedním z nich je irský závod North West 200. V něm získaly Nortony 5 prvních míst v půllitrech a stejně tak i ve třídě 350 ccm. V letech 1925 a 1927 bylo vypisováno i tzv. Amatérské mistrovství Manx kde Norton vyhrál dvakrát půllitry. Z něho se vyvinula Manx Grand Prix, kterou Norton vyhrál 10x ve třídě 500 ccm a 4x ve třídě 350 ccm. Jezdci Nortonu získali také řadu titulů mistra své země. V Itálii to byly 2 tituly v půllitrech a 6 titulů ve třídě 350 ccm. V Holandsku získal Norton 6 titulů v kategorii 500 ccm a 2 tituly ve třistapadesátkách. V Německu 1 titul v půllitrech a 1 v sidecar 600 ccm. Zapomenout nemůžeme ani na závody vytrvalostní (endurance). Tady jezdci na Nortonech vyhráli dvakrát slavný závod Bol d´Or ve Francii. Mezi úspěchy Nortonu patří i 2 vítězství v kategorii sólo a 2 vítězství v kategorii sidecarů na Skotské šestidenní.

Od roku 1924 bylo také vypisováno silniční mistrovství Evropy. Vždy byla vybrána jedna Velká cena a její vítězové se stali mistry Evropy pro daný rok. Prvními mistry Evropy na Nortonu se stali roku 1929 Percy Tim Hunt v půllitrech a v sidecarech 600 ccm D. K. Mansell. V dalších letech se k nim přidali v roce 1931 P. T. Hunt v pětistovkách, roku 1932 Piero Taruffi ve stejné třídě. V roce 1933 obsadili první dvě místa J. Simpson a J. Guthrie, v roce 1934 byl mistrem Evropy ve třídě 350 ccm J. Simpson v roce 1935 v 500 ccm J. Guthrie, v roce 1936 ve třistapadesátkaách F. Frith a půllitrech J. Guthrie. Ten byl roku 1937 mistrem Evropy v obou nortonských třídách. To všechno se odehrálo do roku 1939, kdy z pochopitelných důvodů motocyklové závody s rokem 1945 skončily. Jedinou výjimkou byl závod 200 mil Daytona Beach, který se jel roku 1941 a zvítězil v něm Američan Billy Mathews. Také na Nortonu.

V první poválečné Tourist Trophy v roce 1947 si vítězství z roku 1939 zopakoval Harold Daniell, tentokrát ve třídě 500 ccm. O rok později zvítězil ve stejné třídě Artie Bell. Do roku 1949 se jely také některé Velké ceny. V Belgii získal Norton v roce 1947 první místa ve třídách 350 i 500 ccm a navíc i v závodě sajdkár. O rok později získal vítězství v pětistovkách a opět v sajdkárech. Artie Bell přinesl Nortonu vítězství v kategorii 500 ccm na GP Holandska 1947 i 1948. Na Ulster GP získal Norton první místo ve třídách 350 a 500 ccm v roce 1947. Na VC Švýcarska 1948 vyhrál Norton obě třídy a navíc i závod sajdkár. Ulster GP přinesla Nortonu první místa v obou třídách v roce 1947. V závodě North West 200 z roku 1974 vyhrál Bell třídu 500 ccm. Vůbec první poválečný závod - Manx GP se jel roku 1946. Pro Norton ho v juniorech vyhrál Ken Bils (také on si zopakoval předválečné vítězství). V roce 1947 vybojoval vítězství pro Norton Eric Briggs v obou třídách, navíc získal Norton první místo ve třídě Junior. Mistrem Německa 1947 se stal W. Jäger. V mistrovství Švýcarska 1948 získaly Nortony tituly ve třídách 350 i 500 ccm, stejně jako v závodech sajdkárů. Ve vytrvalostním závodě Bol d´Or 1947 poprvé vyhrál Gustave Lefévre.

K velké změně došlo v roce 1949, kdy FIM vypsala poprvé mistrovství světa v silničních závodech motocyklů. Protože úspěchů Nortonů v MS bylo opět mnoho, musíme zůstat jen u celkových čísel. Norton získal titul mistra světa třídy 350 ccm v letech 1951 a 1952 díky G. Dukeovi. Ve třídě 500 ccm získal titul opět G. Duke, také v roce 1951. Další tituly získal pro Norton sidecarista Eric Oliver a to v letech 1949 až 1953. Jenom v roce 1952 ho nahradil Cyril Smith. Celkem vyhrál Norton 60 mistrovských závodů v obou třídách. V hodnocení značek byl Norton 3x na prvním místě v půllitrech, dvakrát v třistapadesátkách a pětkrát v sidecarech. Protože ne všechny Velké ceny se jezdily jako součást mistrovství světa, podívejme se na úspěšnost Nortonu v jednotlivých závodech Grand Prix. GP Belgie přinesla Nortonu 2 vítězství ve třídě 350 ccm, 1 vítězství ve třídě 500 ccm a 5 vítězství v kategorii sajdkárů. V GP Československa se jezdci Nortonu radovali z vítězství ve třídách 350 ccm dvakrát a 500 ccm pětkrát. GP Finska viděla Norton na nejvyšším stupínku jednou v roce 1964. GP Francie vyhrál Norton jednou ve třídě 350 ccm a dvakrát v kategorii side. V GP Itálie vyhrál Norton třikrát třistapadesátky, jednou půllitry a dvakrát sidecary. V Jugoslávii v roce 1969 vyhrál Godfrey Nash ve třídě 500 ccm a to je také poslední vítězství Nortonu v GP. GP Maďarska viděla jednou vítězství Nortonu ve třistapadesátkách a třikrát v pětistovkách. GP NDR vyhrál Norton ve třídě 350 ccm třikrát, ve třídě 500 ccm dvakrát. GP Holandska vyhrál Duke s Nortonem jednou v obou třídách. V Ulster GP byl Norton první v kategorii 350 ccm čtyřikrát, v 500 ccm pětkrát a v kategorii side dvakrát. GP Německa znamenala pro Norton třikrát 350 ccm, dvakrát 500 ccm a dvakrát sidecar. V GP Španělska vítězil jenom E. Oliver v sajdkárách a to dvakrát. Ve Velké ceně Švédska vyhrál v roce 1958 obě třídy G. Duke. Ve Švýcarsku získal Norton jedno vítězství ve třídě 350 ccm a tři vítězství v kategorii side. V tomto období byl Norton na TT čtyřikrát první ve třídě 350 ccm, šestkrát v 500 ccm a jednou v side.

Také v tomto období získávali jezdci Nortonu tituly mistrů své země. Ve Francii získali 5 titulů ve třídě 350 ccm a 7 titulů ve třídě 500 ccm, v Holandsku 8 titulů ve 350 ccm a sedm v 500 ccm. Rakousko po jednom titulu v pětistovkách a jednom ve třídě nad 500 ccm. V Německu 2 tituly ve třídě 350 ccm a 7 titulů v kategorii 500 ccm. Španělsko bylo svědkem 2 titulů ve třídě 350 ccm, 4 titulů v 500 ccm. Dále pak dvou v závodech side a jednoho ve třídě 750 ccm (v roce 1975). Ve Švýcarsku 6 titulů ve třídě 350 ccm, 9 ve třídě 500 ccm, 6 v závodech side a 1 v 1000 ccm. Doma v Británii to bylo 7 titulů ve třídě 350 ccm, devět ve třídě 500 ccm, čtyři v závodech side a po jednom ve třídě 750 ccm, v TT F1 a v superbike. Kupodivu i u nás získali jezdci Nortonů mistrovské tituly a to 1 ve třídě 350 a 2 ve třídě 500 ccm.

Velku hvězdou Nortonu byl Francouz Gustave Lefévre, který dokázal vyhrát slavný závod Bol d´Or čtyřikrát sám a dvakrát ve dvojici s Briandem. Celkem tady Norton vyhrál desetkrát. Na Nortonu vyhrála dvojice Juanjo - Fargas závod 24 h Barcelona 1968.

Norton se objevil i mezi držiteli světových rychlostních rekordů. Zasloužil se o to Ray Amm, který na Nortonu 350 zajel 1000 km průměrnou rychlostí 192,6 km/h. Tento rekord platil i pro třídy 500, 750 a 1000 ccm. Další rekord vytvořil v jízdě na 6 hodin průměrnou rychlostí 193,3 km/h a i tento rekord platil pro všechny uvedené třídy.

Úspěšné byly Nortony i v terénních podnicích, svědčí o tom vítězství Leslie Archera v mistrovství Evropy 1956 (4x vyhrál a jednou byl druhý), v GP Francie 1957 a 1959 i pátá místa v mistrovství světa 1957 a 1959. Byl také členem vítězného družstva Velké Británie v Motokrosu národů 1953, kde vyhrál i finálový závod. Peter Roydhouse vyhrál na Nortonu Skotskou šestidenní 1959 v kategorii sajdkárů.

V roce 1953 provedl Norton několik pokusů s dvouválcovým závodním strojem odvozeným od modelu Dominator. Jeho závodní využití se předpokládalo hlavně v USA. Pod jménem Domiracer byl přihlášen na TT, kde s ním startoval Australan Tom Phillis. Navzdory všem pochybovačům obsadil třetí místo za Nortony Manx Mike Hailwooda a Boba McIntyrea. Phillis zajel kolo Horského okruhu průměrem 100,36 mil/h. Pro závody ve Velkých cenách používal Rakušan Rudi Thalhammer v šedesátých letech Norton Domiracer vlastní úpravy a dosáhl několika slušných výsledků.

Druhá sportovní etapa Nortonu byla zahájena v roce 1969 po rozběhu modelu Commando, které se od začátku zúčastňovalo závodů. Po prvním místě na Hutchinson 100 a druhém místě na Production TT v roce 1969 Paula Smarta a 4.místě Micka Andrewse se továrna rozhodla postavit jeho závodní verzi. Tak vznikl úspěšný stroj OHV 750 ccm nazývaný jako „Production Racer“. Jeho ostře žlutá barva mu přinesla přezdívku „Yellow Peril“ (žluté nebezpečí). Na začátku sedmdesátých let vstoupil Norton do závodů opět jako továrna se sponzorem John Player Special a s motocyklem odvozeným od Commanda. Peter Williams s ním v roce 1973 vyhrál závod Formule 750 při Tourist Trophy. Ovšem krátce nato došlo ke sloučení Norton-Villiers s BSA-Triumph a vytvoření NVT. To znamenalo pro továrnu znovu odchodu ze závodění, ke kterému se vrátila až začátkem devadesátých let s motocykly s Wankelovým motorem. Sponzorem tohoto pokusu byl opět John Player Special. Tomu odpovídalo i provedení motocyklu v černé barvě se zlatými nápisy. Již v roce 1990 získal Trevor Nation druhé místo v Senior TT a všeobecně se očekávaly další úspěchy. V roce 1991 obsadil Nation třetí místo v závodě Formule 1 TT, ale jeho radost byla zkalena následnou diskvalifikací pro použití neschváleného paliva. Dalšími jezdci těchto strojů byli Ron Haslam a Robert Dunlop. Dunlop zvítězil v závodě North West 200, při kterém mu byla naměřena neuvěřitelná rychlost 304 km/h. Ron Haslam se strojem nastoupil v klasické GP Velké Británie 1991 a obsadil v závodě 500 ccm dvanácté místo. To ukázalo, že na dvoudobé čtyřválcové speciály pro Grand Prix Norton nestačí. Ještě jednou se tento stroj proslavil. V roce 1992 s ním na TT startoval několika násobný vítěz Steve Hislop. V závodě Formula 1 TT skončil na druhém místě, když zajel jedno kolo průměrnou rychlostí 198,5 km/h. S napětím byl očekáván jeho start v závodě Senior TT. Po velkém boji nakonec zvítězil před Carlem Fogartym na Yamaze s náskokem 4,4 sekundy, když závod zajel průměrnou rychlostí 195,2 km/h. Shodou okolností došlo k tomuto vítězství právě 85 let po vítězství Rema Fowlera v roce 1907.

V roce 1993 byl angažován do funkce týmového manažera známý Colin Seeley, který se přičinil o podporu olejářské společnosti Duckhams Oils. Do týmu angažoval „létající Skoty“ Jimmyho Moodieho a Iana Simpsona. Moodie dokázal dvakrát zvítězit v Mallory Parku, Simpson se pak v roce 1994 stal vítězem British National Championship.

Informace o redaktorovi

Jaroslav Červený - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autor článku obdržel prémii 2 Kč od 2 uživatelů.
Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
kopetr přispěl 1 Kč
masi přispěl 1 Kč
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (5x):



TOPlist