ktm_duke_890gp




Écurie Gérald Motos: Sbírka závodních klenotů chudého kluka

Motorsport není pro chudé, to je stará známá věc. Jenomže se ne vždy je nutné se narodit se zlatou lžičkou v zadku. Příběh Géralda Armanda je pohádkou o malém klukovi z nuzných poměrů, který díky své pracovitosti a vášni dokázal zvítězit nad osudem a dnes mu patří jedna z nejlepších sbírek autentických závodních motorek, především dvoutaktů GP a F750 ze 70. a 80. let.

Kapitoly článku

Pokud jste v uplynulé dekádě navštívili některý z velkých evropských festivalů klasických závodních motorek, jako třeba Spa Bikers Classic nebo francouzský Coupes Moto Légende, určitě jste si museli všimnout expozice Écurie Gérald Motos, která bývá centrem paddocku. Kolem vesele pomalovaného kamionu stává pod markýzou tucet i více autentických historických závoďáků – ne po dokonalých renovacích, nýbrž velmi pěkně připravených, jako by měly za chvíli startovat do dalšího ostrého závodu v rukách mužů, kteří je proslavili a kteří je po trati často vodí i dnes. Vystavené stroje jsou především dvoutakty všech objemů ze 70. a 80. let, nicméně velmi profesionální, avšak zároveň také velmi přátelský tým sestávající z více než desítky dobrovolníků, vedený majitelem Géraldem Armandem, nikdy nezapomene přidat i nějaký ten zajímavý čtyřtakt. Jde především o speciály pro vytrvalostní závody, které ve Francii frčí už 40 let.

Takže se klidně stává, že u Géraldova kamionu vedle sebe najdete stát 1980 Yoshimura Suzuki GS1000 AMA Superbike Wesa Cooleyho, tovární Suzuki TR750 XR11 Barryho Sheena, na níž populární Bazza dojel druhý za Jackem Findlayem ve FIM F750 v roce 1975 poté, co si při nepovedeném wheelie v paddocku týden před posledním závodem zlomil nohu, a ještě ex-Kennyho Robertse Yamahu YZR500 OW53 z roku 1981, evoluční verzi řadového čtyřválce s otočenými válci, na němž King Kenny získal rok předtím svůj třetí titul mistra světa, ovšem tuto vybavenou lehčím hliníkovým rámem ze čtyřhranných trubek. Prostě historie na kolech a hlavně autentická, jako všechny ostatní stroje v Géraldově garáži. Sem repliky nesmějí!

A ve výčtu lahůdek bychom mohli pokračovat. Yamaha TZ750F, na níž Francouz Patrick Pons vyhrál mistrovství světa F750 v roce 1979. Tříválcová dvoudobá tovární Kawasaki H2R F750 Christiana Léona z roku 1973. Úžasný radikální avantgardní čistě francouzský závoďák BUT 500 z roku 1979, který postavil Éric Offenstadt a má dvouválcový řadový motor H.O. zamontovaný do šasi s tlačenou přední kyvnou vidlicí s hořčíkovými rameny. Godier & Genoud Kawasaki speciál na závody Endurance, s nímž v roce 1976 startovala dvojice Boulom/Sarron a která měla inovativní trubkový obvodový rám a centrální zadní odpružení s přepákováním, čili formát podvozku, jaký se používá dodnes. No a potom u Géralda najdete celou řadu dvoudobých stopětadvacítek MBA, Honda či Yamaha, tříválcovou BSA-3 od Roba Northa nebo dokonce (český čtenáři, zbystři!) raritní ex-tovární jednoválcovou ČZ 250 Vladimíra Drachovského z roku 1963.

V Géraldově sbírce starých skvostů najdeme i tři motocykly, které tam na první pohled nesedí. Ale jsou to závoďáky a z dnešního pohledu vlastně již také historické, byť o dost novější než všechny ostatní. V roce 2017 totiž Gérald Armand koupil speciál Avintia MotGP, na němž v roce 2013 jel Hector Barberá a který pro španělský CRT tým z továrních dílů Kawasaki ZX-RR vytvořila francouzská společnost Akira Racing, známá jako ladič továrních motorů Kawasaki ZX-10R či tvůrce dvouválce Brough Superior. Krátce nato pořídil ještě další dva stroje, o rok mladší, na nichž závodili Barberá a Mike di Meglio, a to včetně spousty náhradních dílů a obrovského výběru převodových koleček. I tyhle motorky Gérald pouští na trať, v Řecku na okruhu Serres v roce 2019 jednu z nich po trati vodil Giacomo Agostini, jenž není za řídítky strojů ze sbírky Écurie Gérald Motos žádným nováčkem. „Já jsem jel na druhé Avintii, kterou jsme tam přivezli, ovšem ačkoli jsem tam na ní jezdil přes 300 km/h, byla to akcelerace ze zákrut, co mě děsilo. Je potřeba tu motorku celkově zklidnit, aby se na ní dalo fungovat, chci tam vyměnit původní řídicí jednotku Marelli za nějakou programovatelnou,“ říká sám majitel sbírky.

 

Z výše uvedeného byste mohli nabýt dojmu, že Gérald Armand je buď bohatý podnikatel, nebo investiční makléř, který své motocykly mezi jednotlivými akcemi vystavuje v dobře vybaveném muzeu a v přilehlé dílně dohlíží na to, jestli je tým mechaniků dobře renovuje. Jenomže je to úplně naopak. Dnes 65letý Gérald Armand pracuje na všech strojích úplně sám a je to úplně obyčejný chlápek, který svou fantastickou sbírku aktuálně 46 významných závodních motocyklů dal dohromady jenom díky tomu, že je prozíravý a spořivý a zároveň vždy připravený se chopit příležitosti. A žádné muzeum nemá, jenom pozemek s rodinným domem a spoustou malých dílniček a garáží, hlídaný zabezpečovacím systémem. Se svými dlouhými kudrnatými kadeřemi a jiskrou v očích je Gérald ztělesněním francouzského šarmu, ovšem pod atraktivním zevnějškem se ukrývají encyklopedické znalosti silničních závodů získané také z více než 50 000 časopisů, 500 knih a bezpočtu kilogramů plakátů a programů, které za dlouhá léta nasbíral.

Tenhle samorost má až dojímavý příběh. Narodil se ve stínu katedrály Notre Dame rodičům, kteří oba odcházeli z domova do práce v 5:30 ráno a zanechávali malého Géralda svému osudu, což ne vždy zahrnovalo i školní docházku. „Mí rodiče byli chudí, přišli z vesnice do Paříže za prací, a i když pro mě dělali, co mohli, neměl jsem spoustu věcí, které jsem vídal u svých kamarádů,“ říká Gérald věcně. „Na svůj věk jsem byl hodně vysoký, a když mi bylo sedm let, jakýsi stařík, který viděl, že nemám kovbojský klobouk a revolver, se mě zeptal, jestli bych si nechtěl vydělat nějaké peníze. No jasně! Nebylo v tom nic chlípného, začal jsem pracovat v obchodech blízko mého domova, vstával jsem brzy a pomáhal vykládat náklaďáky s čerstvým zbožím a stavět stánky na tržištích, takové věci. A potom jsem šel do školy. Jasně že jsem utrácel vydělané peníze, ale pokaždé jsem si jeden frank denně uložil, a když mi bylo 14 let a moji spolužáci se kolem školy proháněli na mopedech Velosolex či Mobylette, já jsem si za svoje našetřené franky koupil zbrusu novou padesátku Gitane Testi – tenkrát to byl sen každého kluka! Jasně že mi ji nakonec ukradli, měl jsem ji akorát 38 dní, během nichž jsem ji zuřivě upravoval – vždycky jsem se v motorkách rád hrabal.“ Tahle vášeň u Géralda měla kořeny v jeho 10 letech, když si soused koupil café racer Honda 125. „Ta motorka měla laminátový blatník, to mě prostě zaujalo,“ vzpomíná Francouz. Sousedovi s motorkou pomáhal, a to vedlo později k již zmíněné Testi a v den jeho 16. narozenin k Yamaze AS3 125. Následovaly další dvě, jedna vyladěnější než druhá, poté závodní replika dvěstěpadesátky Yamaha, a potom už to Gérald vzal hodně zhurta, když si pořídil tříválcovou Suzuki GT750 s kapotáží Roca, poladěným motorem a závodními výfuky s expanzními komorami, takže jeho příjezd nikdy nezůstal bez povšimnutí. „Všechno dvoutakty!“ směje se, „čtyřtakty jsem začal mít rád až o dost později.“

Ze školy se šel učit na brusiče skla, ale moc dlouho to nevydržel, místo toho pracoval v různých motoshopech a v roce 1976 šel na vojnu, která ho zavedla do Německa. Čas běžel, Gérald se stal kamioňákem a vydělal si dost peněz, aby si na konci roku 1978 mohl koupit tovární Moto Martin Kawasaki závoďák pro Endurance, který ten rok absolvoval Bol d’Or, s kompletním závodním kitem Yoshimura. Přestavěl jej do víceméně silniční podoby a po roce pouličních závodů si v sedmdesátém devátém pořídil novou šestiválcovou Hondu CBX, již zanedlouho vyměnil za lépe ovladatelnou CB900F Bol d’Or, na které měl obrovskou bouračku, při níž málem přišel o nohu. Čas se trochu zklidnit… Ve volném čase, kdy neseděl za volantem, kupoval Gérald rámové kity Moto Martin a bourané Kawy, skládal to dohromady a prodával se slušným ziskem. To samé dělal s podvozky Godier & Genoud, ovšem poté začal jezdit kamionovou přepravu do Itálie, kde se nacházela spousta zajímavých ojetých motorek za poloviční až dvoutřetinové ceny, než za co se prodávaly ve Francii. „To byl super byznys,“ pochvaluje si Gérald s uspokojením. „Vždycky jsem si při zpáteční cestě dokázal v návěsu udělat místo, kam se vešlo pár motorek, a co jsem v Itálii koupil z dnešního pohledu za 4000 EUR, to se ve Francii dalo prodat za 7000 EUR. Koupil a prodal jsem za ty roky více než 1000 motorek, z toho tak 130 závodních, a vydělané peníze utrácel za závodní motorky, na které jsem se v 70. letech jezdil koukat do Montlhéry či Rungisu. Ty mě opravdu braly za srdíčko a postupně jsem si pro sebe přestal kupovat nové stroje, neboť čím dál více ztrácely charakter.“ V roce 1986 Gérald koupil speciál Performance Kawasaki, na němž Kork Ballington a Jean-François Baldé dojeli sedmí při čtyřiadvacetihodinovce Bol d’Or 1979. Tuhle motorku má dodnes a stala se základem jeho budoucí sbírky. Přidaným bonusem je, že před pár lety při Paul Ricard Sunday Ride Classic do jejího sedla dostal oba bývalé jezdce.

„Dneska se to zdá nepochopitelné, ale dříve nikoho ani nenapadlo sbírat závodní motorky ze 70. let,“ říká Gérald. „Byly to staré stroje bez hodnoty, zejména když šlo o dvoutakty, které nikdo nechtěl. Sběratelskou záležitostí byly Manx Nortony nebo Gilery Saturno a nikoli stroje, které jsem miloval, takže jsem je kupoval za směšně nízké ceny. Pamatuji si, jak jsem kupoval za ekvivalent 45 EUR kompletní podvozek Yamaha TD3 a týpek říkal, že by tu motorku jinak hodil do šrotu!“ Gérald si dobře uvědomoval, že je jenom otázkou času, kdy ceny začnou růst, a aby si na pořizování stále ještě levných motorek vydělal dost peněz a mohl situace využít, v roce 1987 také začal kupovat zchátralé byty v Paříži, v nichž žil, zatímco je renovoval, a poté se přestěhoval do dalšího vybydleného a ten hotový prodal. Aby se dostal blíže k jednostopým pokladům, založil si v roce 1990 společnost Gérald Motos a stal se prodejcem pneumatik. Jezdil se svým kamionem po evropských závodech a velkých akcích, ročně prodával 10 000 pneumatik a kupoval všemožné staré závodní motorky, které po cestě potkal, a náhradní díly k nim, aby je mohl renovovat a udržovat v chodu. Byznys to byl dobrý a francouzský podnikavec se brzy stal známý jako člověk, kterého je dobré kontaktovat, když chcete prodat starého závoďáka.

V roce 2000 začala společnost Gérald Motos prodávat čtyřkolky, pitbiky a minibiky a investovat do nemovitostí, třeba do pěkného baráku na pobřeží, který Gérald v roce 2009 prodal, aby měl peníze na výrobu náhradních dílů pro různé stroje. „Vždycky jsem byl zaměřen čistě na originalitu,“ říká sběratel, „ale když už originální díl nejde sehnat, tak si udělám jeho kopii – ovšem vždycky podle původní specifikace. Trávím hodiny prohlížením fotek v archivu, který jsem si vytvořil, abych dokonale trefil správný tvar dílu, barvu kapotáže nebo třeba samolepku, kterou daná motorka měla v tom či onom závodě. Pro mě je autenticita nade vším, i když někdy trvá dost dlouho, abych jí dosáhl.“ Proto také ultra raritní Honda CYB350 z roku 1968, kterou Gérald nedávno dodělal, čekala na své znovuzrození 20 let. Jedná se o jednu z pouhých 18 vyrobených s laděným 50koňovým motorem od RSC, předchůdce HRC. Podobně dlouhou dobu trvala renovace 1970 Hondy CR750, s níž pomáhal slavný mechanik Guy Coulon. „Nestydím se poprosit o pomoc a kluci, kteří na těch motorkách tehdy šroubovali, jsou dnes těmi váženými pány, za nimiž chodím, když jsou ještě naživu. Lidé jako Guy nebo Jacky Germain, bývalý šéfmechanik stáje Sonauto Yamaha, mi hodně pomohli.“

Tihle muži jsou také skvělí pomocníci při ověřování autenticity nových Géraldových objevů. „Našel jsem jeden z novějších modelů Suzuki TR750, k němuž mi chyběla historie, ovšem Martyn Ogbourne, bývalý šéfmechanik týmu Heron Suzuki, mi potvrdil, že v pětasedmdesátém na ní závodil Barry Sheene! Prostřednictvím Sonauta mám přístup do záznamů Yamahy, takže jsem byl schopný identifikovat OW53 jako raritní tovární motorku, která jezdila pouze jednu sezónu a za jejími řídítky byl Kenny Roberts, nebo jsem si ověřil, že moje 1978 YZR750 OW31 je opravdu tovární stroj s mnoha drobnými detailními rozdíly proti běžné zákaznické TZ750. Je pro mě důležité, aby motocykly byly skutečnými originály, protože jsem si před 40 lety předsevzal, že se pokusím zachovat dědictví silničních závodů z doby, která mě nejvíce zajímala – a pokorně věřím, že to moje sbírka splňuje.“

V roce 2007 společnost Gérald Motos ukončila své evropské obchodní aktivity, už žádné pneumatiky a čtyřkolky, a místo toho se vlasatý Francouz zaměřil na renovaci motocyklů, které mu čekaly v garážích. Skvělé načasování, o rok později udeřila globální krize. Bohužel v jejím důsledku vyletěly ceny některých motocyklů do takových výšin, že se Gérald občas musí s nějakými motocykly rozloučit, aby si mohl pořídit jiný vytoužený. Hrozně jsem chtěl Kawasaki H2R, jedinou motorku třídy Formula 750, kterou jsem ještě neměl. Narazil jsem na skvělý kousek, motorku Christiana Léona z roku 1973, na níž závodil v Daytoně. Jenomže tam moc nefungovala, tak ji poslali zpět do Japonska a odtud se vrátila do Evropy v plně tovární specifikaci a Christian na ní vyhrál spoustu závodů. Jenomže abych si ji mohl dovolit, musel jsem prodat tři jiné motorky, Yamahu TZ500 po Patricku Ponsovi, úplně novou TD3 a silniční Hondu CB750. Ale stálo to za to!“

Procházka sídlem Écurie Gérald Motos odhaluje hotové historické závodní poklady, které čekají na svou další veřejnou prezentaci, a mnohé připomínají klíčovou roli Francie coby líhně GP talentů v éře dvoutaktů, než Dorna svou železnou rukou zajistila, že se tato role přesunula na Španělsko. Tady vedle sebe stojí tříválcová Honda RS500 Raymonda Rocheho, 1978 Yamaha TZ350 Christiana Sarrona a 1985 Honda RS250, na níž jezdil jeho bratr Dominique. V další místnosti najdete Aermacchi H-D 250, na níž v roce 1972 o jediný bod prohrál Renzo Pasolini boj o titul mistra světa s Jarno Saarinenem a na níž o rok později vycházející francouzská star Michel Rougerie získal titul francouzský. Vedle Sheenovy tříválcové Suzuki spí TR750 první generace z roku 1972, kompletní se svým původním měkkým rámem, na níž jezdil Jack Findlay, australský soukromník a Sheeneův pokořitel z F750 1975, jenž se později oženil a usadil ve Francii, kde se živil jako vývojový jezdec Michelinu. A vedle – ale ne, to už stačilo, všech 46 Géraldových závodních ikon tady vyjmenovávat nebudeme. Vyrazte na nějaký festival klasiků a prohlédněte si je tam sami.

Nevyhnutelně vyvstává otázka peněz. Kolik to stojí, abyste na stále populárnější a rozrůstající se akce klasiků dostali kamion Écurie Gérald Motos a diváci mohli vidět přehlídku historické nádhery? „Snažím se, abych měl pokryté náklady včetně hospitality pro všechny naše pomocníky a nějaké pěkné večeře během nebo po akci,“ říká Gérald. „Jsem šťastný, když mám možnost přivézt tohle živé muzeum kamkoli, kde jej lidé ocení a kde můžeme stroje protáhnout po závodní dráze, aby zase zpívaly. Pracoval jsem spoustu let tvrdě na tom, abych tuto sbírku vytvořil, a mou odměnou je nyní to, že se o ni podělím s veřejností. A když je to možné, spojím motorky s jezdci, kteří je proslavili.“

 

Informace o redaktorovi

Alan Cathcart - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autor článku obdržel prémii 15 Kč od 1 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (0x):



TOPlist