Yamaha MT-125: The right side of Japan

Visím na plynu, hlavu mám nad nádhernýma sci-fi budíkama a přeju si poprvý v životě bejt ještě menší. Co menší, chci s MT-125 doslova splynout v jedno tělo, ponořit se do ní a vnímat všechno do posledního detailu. No dobře, zas až takovej romantik nejsem, ale pokud vás při prvním průletu v maximální rychlosti 123 km/h napadaji podobné věci, o něčem to vypovídá. Zaměřme se ale víc na motorku a moje mokré sny nechme stranou. Yamaha postavila tenhle bike, kterej vnesl do světa mladejch zas o trochu víc vzrušení. Na MT-125 vás zaujme její styl, a je jedno jestli se tu teď bavíme o vzhledu nebo jízdním projevu. O paralele s rodinou MT ani nemluvě.

Najdete tu promyšlený a moderní design, který ani po čtyřech letech nevyšel z módy. Jinak řečeno, na MT je vidět, že výrobce u motocyklu přemýšlel. Sebevědomý postoj a upřímný pohled začíná velkým světlometem, jehož svítivost v noci je navíc příkladná. Dál třeba takové budíky. Když si řeknete, že nejvíce času trávíte právě tady, mělo by to přece nějak vypadat. Ne vždy nám tohle ale výrobci dopřejí. O to víc se obáváte, když dojde na téma palubního přístroje ve společnosti stopětadvacítky...

Nový nejmenší Duke od KTM má TFT barevný displej, což je vážně bomba. Ovšem, svými rozměry nad řídítky tak trochu trčí. Podívejte se ale na tenhle transformers styl od Yamahy a řekněte, není tohle větší paráda? Budík zapadl skvěle do celkového vzhledu, a ani by mě nepřekvapilo, kdyby první skici motocyklu začínaly právě tady a až potom se načrtl zbytek motorky. A můžeme pokračovat dál, třeba pěkným radiálním brzdovým třmenem. Škoda, že nemůže být na pravé straně, mohl tak ihned ukázat, že je také plně v designu MT. Zejména pak ve společnosti 41mm obrácené vidlice jde o pohled pro fajnšmekry. Na levou stranu měli naopak schovat koncovku výfuku. Z určitého úhlu pohledu to není tak hrozný, ale čistej profil je bída. Mrkněte na net, pár kousků pěknejch koncovek vám tam vyběhne. Akrapoviče můžete mít přímo od Yamahy i s nápisem MT-125, ale je spousta levnějších, které odvedou stejnou práci.

Při bližším pohledu pak MTčko nabídne další zajímavé detaily. Přední blatník svojí vrchní částí imituje karbon, i když na celkový vzhled to nemá zásadnější dopad. Je fajn, že je decentní a moc nepřitahuje pozornost. Naopak sedla, ta už mi přijdou zajímavá o trochu víc. Vypadají totiž, že jsou potažený alcantarou! Na omak i následný posez příjemný semišový materiál. Jestli vám ale ani tohle nestačí, tak má pro vás výrobce v nabídce sedlo ještě komfortnější. Sečteno podtrženo, mimo výfuk je MT-125 paráda a působí dospěle. 

Když už ale jedete pilu, tak vám bude semišový potah sedla nejspíš volnej. První pocit z motoru, který se vyrábí v Itálii v Minarelli, je podobný jako u všech malorážek. Rychle se dostat do otáček a děj se vůle boží. Yamaha tento motor používá s menšími úpravami od roku 2008, a za ty roky se osvědčil jako spolehlivý a robustní. Zvuk výfuku je sice neučesanej a někdo může říct (já si to myslel ze začátku taky), že je to špatný. Když ale budete poslouchat celej den jinou vytočenou pilu, tak se vám to po čase taky přejí. V téhle kubatuře se můžete spolehnout jedině na laděnej kotel, tečka. Nicméně, vytáčím motor a řikám si sakra, ono to má snad i nějakej charakter. Z motoru je cítit snaha ve stylu "to co nemám dole, doženu nahoře". Takže točíte co to dá. Najednou zjistíte, že je vám tady nahoře okolo 9 000 ot./min. kde máte i maximální výkon 15 koní, prostě nejlíp. Zápal v horních otáčkách je na tento výkon víc než dobrý. Často se sice dostanete do omezovače, ale to je dobré znamení. Nechali ste se unést a vtáhnout do hry.

Zapojit vás do dění umí Yamaha stejně jako KTM 125 Duke, ale trvá ji to chvilku dýl a vliv na to má několik věcí. Tak třeba o něco víc zalomený nohy. Není to jako na supersportu, ale je vám jasný, že sedíte na sportovním naháči. To by nebylo až tak zajímavé, kdyby se k tomu nepřidaly další věci. Zvuk motoru, který není tak kultivovaný jak bych čekal, je prostě svůj, spíš chraplák. A Yamaze nehrajou do karet ani další maličkosti jako lehce rozviklané nebo chcete-li volnější, páčky brzdy a spojky. Nicméně na správnou funkci to vliv nemá. Výčet věcí, které zde uvádím pak ve výsledku znamenají jedno. Nad Yamahou víc přemýšlíte a postupně se s ní sžíváte. A i přesto, že si mám do čeho rýpnout, tak Yamaha má svůj osobitý styl a zaujme.

Zaujme, když na ni ležíte v zatáčce a z podvozku do vás pere opojný pocit z jízdy jako na dospělé motorce. Do zatáčky jde sama, a to i díky dobrému rozpětí řídítek. Ty jsou malinko natočený k vám a od kolegy jsem slyšel názor, že by mohli bejt širší a nebo jinak tvarovaný - myslel víc rovný. Každopádně ruce nesvazují. Odezva od předního kola je v pořádku a informace k vám proudí překvapivě i ze zadního tlumení. Rám je typu Deltabox a zadní tlumič typu Monoshock. Tuhost podvozku je vyladěna skvěle, ale teprve až když si v hlavě přepnete do chuligánského módu to začne dávat ten správný smysl.

V momentě kdy motorku dostanete, jak se říká víc do ruky, ukáže Yamaha svojí pravou tvář. Do zatáček začínám vysedat, tlačit na stupačky a nohy mám zabořené do nádrže. MTéčko najednou ví přesně co má dělat a kde je její místo. Zvuk motoru se usadí v nejvyšších otáčkách a z jízdy mám najednou nejvíc. Yamaha vám tedy říká, že odměnu ano, ale ukaž nejdřív snahu. Tohle jsem nečekal, MT-125 si jede svůj styl - sportovní styl. Na MT se rozhodně nikdo nudit nebude. Tipoval jsem jí, že nabídne hodně podbízivosti, všechno dá hned a bude to průměr, ale vůbec ne. Takže, potom nemastném neslaném úvodu, zvedám palec nahoru. Uvolněné tempo taky umí a s přehledem, ale chovejte se k ní jak hulvát a uvidíte, že je to lepší. Ostatně, Yamaha má se sportovní jízdou na silnici přece jen dost zkušeností, takže modří vědí jak motorku udělat zábavnou.

Co se týká celkové praktičnosti v běžném životě, tak orientace v menu přístrojového panelu, ve změti narůstajících a klesajících sloupečků na třech displejích, chce chvilku čas. V každém případě tlačítko listování v menu najdete na pravém řídítku, což je hodně fajn, na tuhle třídu super. Listovat pravým ukazováčkem je ale někdy na úkor plynulosti, protože tím pokaždé i nepatrně změníte polohu vaší ruky na plynu. Palubku pak doplňuje klasická dvojice tlačítek reset a select přímo na budíku. Tlačítka jsou dostatečně velká a reagují na dotek přesně, odezva na vaše kliknutí je okamžitá. Ukazatel paliva je přehledný a nedějou se tu věci, jako záhadné mizení většího počtu dílků během mrknutí oka a podobně. Spotřeba se pohybuje  zhruba od 2 do 3,5 litrů, takže průměr bude jistě pod 3 litry na 100 kilometrů. Čitelnost přístrojovky je jak na slunci, tak v noci skvělá. Ze servisních úkonů zaujme častější kontrola ventilů a to každých 6 000 km. Výměna motorového oleje je pak po 3 000 km.

Od přední brzdy, byť je radiální, jsem nečekal mnoho a síla mě tak mohla nanejvýš překvapit. Pocit na páčce je příjemný a k vám se přenáší dostatek informací. Stále ale jde o vlažnější sílu, která není okamžitá a projev brzdění se spíš pomalu stupňuje. Což není proti ničemu, takhle to je v dané třídě zaběhnuté. Ostatně, brzdy jsou to jediné co mě tady nepřekvapilo. Spolujezdce jsme neměli možnost vyzkoušet, respektive se žádný dobrovolník s "normální" hmotností a výškou nenašel. Nesvezl jsem ani fotografa, který má sto kilo. S takovou váhou totiž bude motorku při každém poposednutí řídit spíš spolujezdec. Pokud ale někdo máte zasvěcený názor o padesátikilovém balíčku, hoďte ho klidně pro ostatní do komentů. Holky bude jistě zajímat, a kluky možná taky, jak moc se k sobě budou za jízdy mačkat. 

Nešlo tady rozhodně o srovnávací test. Nicméně, pár dotazů ke srovnání s KTM dorazilo, ale protože jsme neměli možnost mít motorky v jeden den, jde spíš o postřehy. Ale zpátky k Yamaze. MT-125 překvapila. Je tu s námi už nějaký ten rok, ale její projev je stále aktuální. Ve stínu nové KTM Duke 125 rozhodně není. Nenabídne sice technické vychytávky typu barevný displej, ale jízda na motorce je a já doufám, že vždycky bude o jiných věcech. Není ani tak bezprostřední a uhlazená, ale Yamaha má velkou šanci si vás omotat kolem prstu svým charakterem a je jen na vás zda se tomu poddáte.

Informace o redaktorovi

Tomáš Procházka (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 177 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

Klady a zápory

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE