Jaký byl minulý rok v sedle Vespy GTS 310 SuperSport?

Po celý loňský rok nám v redakci trpělivě sloužila italská stylová vosa se zbrusu novým motorem. Při jejím přebírání jsem měl v hlavě několik otázek - jak ustojí redakční provoz „z ručky do ručky“? Bude mě pořád bavit? Nebude protivná? A hlavně, jak se s ní na konci roku budu loučit? Bude to jen milostný úlet, nebo láska na celý život? Dnes už na ně znám odpovědi, tak si pojďme shrnout, jaký byl náš společný rok.

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

Kapitoly článku

Konec roku, počínaje výstavou Eicma, byl tak hektický, že v tom všem zpracovávání novinek, sumírování roku odcházejícího a připravování se na rok 2026 nezbyl čas na důstojné rozloučení s naší italskou dělnicí. Tu se mi nakonec z ruky moc dávat nechtělo, a tak jsem ji vracel až na konci října pár dnů před vypršením zápůjčky. Tou dobou jí na počítadle kilometrů svítilo lehce přes 2 800 kilometrů. Nejsou to žádné desetitisíce, po kterých by se dala hodnosti dlouhodobá životnost, ale na skútr, co se pohyboval převážně ve městě, to není špatné. A je to taky doba, kdy už si leccos dokáže sednout, na jiné věci si člověk zase zvykne a na druhou stranu objeví věci, které mu polezou na nervy do konce života.

Těžko se mi s ní loučilo ze dvou důvodů. V první řadě je skvělý, mít ve velkém městě po ruce podobné přibližovalo, což není výsada Vespy. Za ten rok se mi ukázalo, že ať se s klasickou motorkou může ve městě jezdit sebelíp, skútr je prostě skútr. Ne nadarmo jich na jihu jezdí tolik. Člověk sedne, točí plynem, brzdí, nic neřeší a všude se vejde. Když někam dojede, nemusí věci jako helma nebo bunda tahat sebou, protože něco nechá ve skútru, a když něco potřebuje převézt, nemusí to naopak tahat na sobě. Většinou. To všechno jde udělat samozřejmě i na motorce, ale na skútru je to jednodušší, pohodlnější a troufnu si říct i rychlejší. Proniknout do tajů skútrového života je fajn, a když s ním nemáte zkušenosti, přijde vám praktičnost Vespy super. Jenže když máte srovnání, dojde vám rychle, že jsou i praktičtější skútry. S větším prostorem pod sedlem, v přední kapotě nebo s šikovnějším kufrem, který navíc může být i v základní výbavě. A protože já pořád něco vozím, a chci skútr co nejpraktičtější, je tohle poměrně velký škraloup. Částečně to řeší rovná podlaha s háčkem, ale to je pořád kompromisní řešení, těžký batoh háček často neudrží a jeho tendence vystupovat na světlech není ideální. Kdo se chce ale jenom přepravovat z místa A do místa B a oklikou zpět, může to vidět jinak. Hodně jinak.

Jízdně je Vespa totiž skvělá, což je ten druhý důvod, a když se oprostíme od ostatních věcí a zaměříme se jenom na jízdní projev, obhájí si svou cenu raz dva. Krásně jí vystihuje Dominik, který ji rád označuje jako hot rod ve světě skútrů, i když se na to dá dívat z několika pohledů. Kdo nemá moc naježděno a nemá moc zkušeností, určitou nervozitu v řízení způsobenou malými koly nepozná a přijde mu to normální. Kdo má něco odjeto, bude si chvíli zvykat, sžívat se a zkoumat, kam až může jít. Ve finále jsem ale jedinou chvilku s pochybnostmi měl v hustém dešti na D1 při předjíždění kamionu, kdy i v dešti Vespa metelila víc než stovkou. Na suchu naopak nebyl problém opřít ručičku tachometru o jeho konec a bez jakékoli nejistoty pelášit vstříc cíli. A když si na její chování zvyknete, je to naopak zábava. Vespa má zkrátka svůj vlastní charakter a trocha jankovitosti k němu patří. A i díky ní se tak radostně člověk proplétá mezi auty. Naprosto famózní je potom jízdní komfort, kterým dokázala Vespa smáznout vlastně veškerou konkurenci ve srovnávacím testu, kam jí vlastně ze začátku nikdo moc nechtěl (krom mě :)) Jednak je to o pohodlném sedlu a prostorné jízdní pozici, hlavně je ale neuvěřitelné, s čím si jednostranné přední zavěšení poradí, tím spíš, když se pořád pohybujeme na 12“ kolečkách. Klasická linka mě teď vede k brzdám, které odpovídají termínu hot rod a rozhodně nejdou pochválit. Vespa by si s tímhle motorem zasloužila silnější brzdy, ale když si promítnu celý ten rok, tak to vlastně není žádný průšvih a je to jedna z věcí, na kterou si jde zvyknout. Za celý rok jsem neměl žádnou krizovku, do které by mě dostaly, jen se hold člověk musí naučí nešetřit ani jednu páčku na řídítkách a nejezdit na doraz. A když už jsme u toho podvozku, gumy evidentně vydrží věčnost a je na ně spolehnutí v každé situaci.

Motor jsem rozhodně nešetřil. Vlastně jsem docela rád, že jsem to odjezdil a zůstaly mi všechny body i dost peněz na pokutovém účtě. Nad padesátku se dostanete tak rychle a samozřejmě, že vám to ani nepřijde. Tohle se povedlo, i když jsem k novému jádru byl ze začátku dost skeptický. Syrový na volnoběh vibroval tak, že jsem se musel smát tiskové zprávě zdůrazňující zvýšení jeho kultivovanosti. To bylo až nedůstojné a hodně nahlas jsem přemýšlel, že by si tahle prémiovka vzhledem k cenovce zasloužila start stop. Za extra peníze proti konkurenci se na semaforu prostě nechcete klepat jak na Zetoru. Jenže s přibývajícími kilometry si motor sednul a volnoběžné vibrace se dostaly na rozumnou úroveň. Nějaké jsou tu pořád, ale už to nejsou ten pomyslný „dealbreaker“. Zvukový projev a úroveň mravenčení za jízdy je naopak super, i proto se s ní tak snadno létá rychle. Ne, opravdu jsem Vespu nešetřil a nejezdil na spotřebu. Při odevzdávání na budíku svítil průměr z posledních 1 700 kilometrů 25 km na 1 litr paliva, řečí našeho kmene 4 litry na 100 kilometrů. To není úplně nejméně ve třídě, ale někdo s rozumnou rukou jezdící dle limitů se dokáže dostat hravě o litr níž. Honzis si už na jaře pochvaloval, že syrový motor dokáže jet kolem tří litrů včetně jízdy po dálnici. Z tohohle pohledu Vespa praktická je. Proti autu s ní ušetříte čas, i koruny za PHM.

Její užitnou hodnotu můžete zvýšit přikoupením originálního příslušenství. My jsme se mu už částečně věnovali v článku hodnotícím zimní výbavu, změnilo se něco na tehdejším názoru? Třeba u plexi ano. Je decentní, Vespě sluší a docela slušně odvádí, ale hluk, který dělá, mě fakt nebaví. Z toho důvodu bych se vydal cestou té opravdu velké plachty na „zimní“ období a na léto bych ji sundával. Vyhřívané rukojeti jsou super, ty bych určitě chtěl, ale asi bych nešel originální cestou. Jejich ovládání mě fakt rozčilovalo a vzhledem k jejich ceně bych nakonec šel cestou aftermarketu. Za třetinovou cenu seženete pěkné gripy s ovládáním ukrytým v těle rukojeti, takže Vespa zůstane pořád hezká. A že nebudu moct jejich stav kontrolovat na displeji? Vzhledem k tomu, že k němu stejně musím hodně klonit hlavu, vůbec mi to nevadí. Deku pro celoroční ježdění můžu určitě doporučit, a když si to chcete udělat hezké, klidně i tu originální.

V jarním článku jsme se ale nevěnovali poslednímu kousku z doplňkové výbavy, zadnímu kufru. To je takové jedno 32litrové hořké jablko. Pokud chcete něco vozit, je kufřík v podstatě nezbytnost. Vzhledem k designu, image a stylu by vás přirozeně nenapadlo hledat jiné řešení a vezmete automaticky to, co navrhli v Itálii. Za svých necelých 16 000,- (kufr, nosič, opěrka) ale dostanete z mého pohledu dost hrozný plastový kyblík. Na to, že by v detailech mohla být Vespa zpracovaná lépe jsem nadával obecně, ale kufr je pomyslná třešnička na dortu. Pořádně nelícuje, když ho chcete ze skútru sundat, musíte šroubovat, dokáže vydávat na nerovnostech všelijaké zvuky a úplně nejhorší je zámek. Jednak se jeho vnitřní trn dokáže zachytávat za věci, takže máte občas co dělat, abyste kufr vůbec zavřeli, nejvíc mě ale ničí jeho samotná přítomnost. Vespa má bezklíčový přístup, ale kufr má pořád analogový zámek. Klíče proto pořád taháte z kapsy a bezklíček tak postrádá smysl. Jak už jsem psal v testu, bezklíčové kufry umí hodně BMW, Honda, Yamaha dokonce i mateřské Piaggio, tak proč to nemůže jít u prémiové Vespy?! Originální kufr zkrátka z mého pohledu nepřináší nic navíc. Vzhledově je s ním z GTS ježibaba s hrbem stejně jako s jakýkoli jiným aftermarketovým, snad jen že barva a opěrka perfektně ladí. Když jsem ale koukal po internetu, tak i s „nádory“ jiných značek to nevypadá nijak zle, navíc si můžete vybrat z rozličných tvarů, velikostí, barev, můžete je snadno sundat, a protože i s nosičem, opěrkou a dalším příslušenstvím většinou dost ušetříte, pořád ho můžete nechat u místního lakýrníka „fouknout“ do příslušného odstínu.

Na závěr je důležité také říct, že se nám za ten rok nic nepokazilo, což by vzhledem k nájezdu byla samozřejmě ostuda. To je také odpověď na první otázku - redakční provoz z ruky do ruky přežila bez úhony. Loňská sezóna dál ukázala, že je Vespa v jádru dobrý stroj a dokázal mě bavit i na konci sezony. Je pohodlná a skvěle jezdí, jen ty drobnosti okolo by mohly být lepší. Ne tedy, že by byla vyloženě protivná, ale věci jako bezklíček/klíček v kufru, ovládání heftů nebo nutný „restart“ po chcípnutí bočním stojanem mě dokázaly otrávit. Štve mě taky její cena, ale ne tolik v tom smyslu, že je drahá, spíš bych za to čekal maličko víc dokonalosti a prémiovosti v detailech. To třeba takové BMW umí lépe. Jestli ale neřešíte moc peníze ani drobnosti a chcete si udělat radost hezkou věcí na dojíždění, s chutí do toho. A odpověď na poslední otázku? Tu už znáte. Loučím se s ní sice těžko, ale láska na celý život to ani po celé sezóně není. Spíš jen takový románek, který se, doufám, bude čas od času opakovat.