Triumph Bonneville

Bonneville už dávno nepatří mezi nejrychlejší a nejvýkonnější motorky, jako v roce 1959, kdy přišla na svět první šestsetpadesátka. Přesto má ve výrobním programu značky Triumph svoje místo pořád jisté, a vzhledem k současným retro-trendům nejspíš ještě dlouho mít bude. Pokud jde o parametry, nemůže pochopitelně konkurovat moderním strojům, které prochází každý druhý rok omlazovací kůrou. Jenže právě to paradoxně ještě více podtrhuje jeho nezaměnitelné charisma.

Tenhle anglický gentleman v nejlepších letech si prostě žije svým vlastním poklidným životem, což ostatně potvrzuje už jeho konzervativní vzhled. Zatímco se ostatní výrobci snaží ohromit novou generaci zákazníků elektronikou a neotřelým designem, Triumph si může dovolit držet ve stáji skoro šedesát let starou motorku jenom s minimem změn. Jedním z mála moderních technologických prvků, bez kterého by se v dnešní době Bonnie snad ani nedal legálně vyrábět, je elektronické vstřikování paliva. V Hinckley ovšem tuhle úlitbu emisním normám mistrně zamaskovali do dvou falešných karburátorů. Celé hnací ústrojí, zavěšené v černém rámu z ocelových trubek, díky tomu působí nesmírně autenticky, a k dokonalé iluzi staré klasiky chybí snad jen chromovaná nakopávačka na pravé straně.

Klasický vzhled neruší ani kotoučové brzdy, opatřené dvoupístkovými třmeny Nissin. Naopak  jedním z dominantních prvků celé motorky je vzduchem chlazený řadový dvouválec, zahalený u základního modelu 2014 do matně černého laku, který dává ještě lépe vyniknout leštěným hranám žebrování než stříbrný motor u verze T100. Kontrastující žebra válců navíc krásně navazují na stejně ozdobené paprsky litých sedmnáctipalcových ráfků. Kdo dává přednost drátěnému výpletu, sáhne pochopitelně po modelu Bonneville T100, který ctí klasiku do posledního detailu. Testovaná základní verze je ale laděná na mírně modernější notu, soudě podle kónického tvaru výfukových koncovek nebo chybějících retro gum na šestnáctilitrové nádrži.

Aby té moderny ale nebylo zas příliš, zámek zapalování zůstává na tradičním místě z levé strany krku řízení, a také prostorné sedlo s příčným prošíváním vypadá naprosto dobově. U základní verze si musíte vystačit s informací o rychlosti jízdy - otáčkoměr ani není třeba, protože motor se nechá bez protestů podtáčet až skoro k volnoběhu, a když náhodou zapomenete řadit směrem nahoru, včas dostanete upozornění v podobě nepříjemných vibrací. Jednoduchá přístrojovka (lze-li tak vůbec nazvat sestavu jednoho analogového budíku s vestavěným displejem a několika kontrolek) už zkrátka ani jednodušší být nemůže, ale nic podstatného jí ani  nechybí.  Totéž lze říci o ovladačích - na řidítkách najdete všechno podstatné pro jízdu, a zároveň tu nepřekáží nic zbytečného.

Jestliže vzhled Triumphu Bonneville nemůžeme nazvat jinak než klasický, o jízdních vlastnostech to platí jenom částečně. Staré časy určitě připomene vzpřímený posez v nízkém (740 mm) a bohatě polstrovaném sedle, či úzká zaoblená nádrž mezi koleny. Stupačky nahmátnete hned napoprvé přesně tam, kde byste je intuitivně hledali - ani moc vzadu, ani moc vepředu - a řídítka také padnou do ruky perfektně. Jinak se nečekejte žádné kroucení rámu nebo problémy při ranním spěšném odjezdu do práce. Bezstarostná jízda začíná už bezstarostným startováním, při kterém se dá stoprocentně spolehnout na tlačítko startéru.
Motor sice vzhledem ke svému objemu dosahuje relativně malého výkonu, ale pokud nechcete trhat rychlostní rekordy na solném jezeře v Utahu, vystačíte si s jeho padesáti kilowatty ve všech jízdních režimech od klidného proplouvání městem či krajinou, až po svižnější průlet oblíbenými serpentinami. Chce to jenom přizpůsobit styl řazení jeho nejsilnější pásmu, které si vzhledem k chybějícímu otáčkoměru musíte najít podle vibrací a zvuku. Obecně řečeno má motor příjemně klidný chod od volnoběhu až někam ke střednímotáčkám, pak přijde dávka masivnějšího zátahu, a celá legrace končí tam, kam vám svědomí dovolí motor vytočit.

Ze své podstaty se ale Bonneville spíš než na sportovní jízdu hodí lépe na poklidné nedělní vyjížďky bez cíle. To z něj ale rozhodně nedělá sváteční motorku - vzhledem k jeho komfortu, obratnosti a lehkosti s jakou se ovládá, může krásně posloužit jako stylový dopravní prostředek pro každý den. V jeho sedle si umím představit i nějaký delší výlet či dovolenou.  V zatáčkách se chová naprosto čitelně a drží přesně takovou stopu, jakou si vyberete pohledem. Do náklonu se nenechá dlouho přemlouvat, ale na druhou stranu se do něj nevrhá na až moc ochotně. Tuhý trubkový rám a tvrdě nastavené odpružení vás i přes úzké pneumatiky pustí klidně až na stupačku, ale o tom tahle motorka vážně není.

Podobně jsou na tom i brzdy. Vepředu si Boniie vystačí s jedním kotoučem a dvoupístkovým třmenem, kterému zdatně sekunduje druhá kotoučovka vzadu (rovněž dvoupístková) a také brzdný účinek motoru. Předek sice nemá nijak ostrý nástup - o to víc je ale čitelný a snadno dávkovatelný - a v žádné krizovce vás na holičkách nenechá. Se zadním pedálem je třeba operovat s větší opatrností, jinak se kolo snadno zablokuje.
S náklady na benzín si hlavu moc lámat nemusíte. Bonneville nemá žádný velký apetit po sportovní jízdě, a díky této svojí klidné povaze nezbaští o moc víc než pět litrů Naturalu. Ani pořizovací cena 221 000 korun nám vzhledem ke kvalitě zpracování a užitné hodnotě  nepřipadá nijak přehnaná. Boneville určitě není motorka pro široké zástupy teenagerů, ale vyblázněným jezdcům nebo těm, co se k motorkám vracejí po delší době, má rozhodně co nabídnout.