Rieju MR 300 Racing: Starý známý v novém kabátě

Jak už bylo zmíněno, španělská značka Rieju vyrábí motorky od roku 1953 a specializuje se především na maloobjemové mašiny, které vyváží do celého světa. Není to tak dávno, kdy se v jejím portfoliu objevily také ostré dvoutaktní soutěžáky. O této novince jsme naše čtenáře dávno informovali, a proto jen ve zkratce připomenu, že se jedná o bývalé Gas Gasy. Katalánská značka Gas Gas se dostala do spárů společnosti KTM a její offroadové novinky pro rok 2021 jsme si vyzkoušeli už z kraje podzimu. Ano, jde o hodně podobné mašiny svým oranžovým sestřičkám, ale to se dalo předpokládat a málokoho tato skutečnost překvapí. Zpátky ale ke značce Rieju, která od španělského Gas Gasu, respektive společnosti Torrot, převzala kompletní enduro divizi. Výrobní linka soutěžních endur se přestěhovala do své fabriky sídlící ve městě Figueres, právě tam vyrábí dvoutaktní endura pod označením MR 250 a MR 300, která jsou téměř stejná jako bývalé Gas Gasy EC 250 a EC 300. Dovozcem značky Rieju do České republiky je firma Exac, která dříve dovážela Gasíky, a to trialy i endura.

Rieju MR 300 Racing je standardním modelem a je fakt, že už v základu je velice dobře vybaveným ostrým endurem za zajímavou cenu 199 900 korun. Nemá smysl více rozvádět, že jde o bývalý Gas Gas EC 300, což můžou připomínat některé díly s logem "G" a my se teď spíš mrkneme na techniku a vybavení dvoutaktního tříkila. Dvoutaktní kapalinou chlazený jednoválec startuje jak elektrický, tak klasický kick start, což se u soutěžáků poslední generace tak často nevidí. Do transparentní nádrže dokážete naládovat dokonce 9,8 litrů namixovaného benzínu, také po této stránce si Rieju zaslouží palec nahoru, podobně jako standardní přepínač dvou charakteristik motoru. Převodovka má šest rychlostí a spojka s pumpou Magura se ovládá pomocí hydrauliky. Co je dalším praktickým řešením, to je pohodlný přístup ke vzduchovému filtru bez použití nářadí.

Hlavní rám je vyroben z oceli, což není případ kyvky a podsedlovky, které jsou z hliníku. Rieju jede s pérováním KYB a se zdvihy 300 mm a bylo by zbytečné připomínat, že je kompletně stavitelné. Odpružení zadního kola je vyřešeno pomocí klasického přepákování a přední vidlice o průměru 48 mm má uzavřené kartridže. Kola jsou pochopitelně offroadovou záležitostí a jednadvacítku na předku a osmnáctku na zadku fabrika standardně obouvá do pneumatik Michelin. Ráfky dodává značka Excel a brzdy Nissin, což je záruka kvality. Sedlo španělského tříkila leží ve výšce 960 mm a suché váží 105 kilo.  

Ještě než se o slovo přihlásila zima, dostal jsem za naši redakci nabídku vyzkoušet si dvoutaktní tříkilo MR 300 a tu jsem samozřejmě nenechal ležet. Od prvních okamžiků mi Rieju MR 300 připomíná třístovkového Gasíka, na kterém jsem si před pár lety střihl enduro závod a také tentokrát to vypadá na závodní klání. Každopádně ještě před hodinovkou dvojic se svezu hezky na pohodu, protože dvoutaktní nářadí je potřeba dostat pořádně pod kůži. Přeci jen velký čtyřtakt jede jako z praku a z malého čtyřtaktu se musím chvíli aklimatizovat.

Ne nadarmo se říká, že na dvoutaktní třístovku už je potřeba něco umět a přistupovat k ní s respektem. S tím se dá souhlasit narozdíl od názoru, že je ve spodku hodná, takže ji v klidu můžeme doporučit každému začátečníkovi. Když je člověk při silách, tak ji dokáže urejdovat, to jo, ale když už toho má dost a omylem si podrží plyn, tak je oheň na střeše v tu ránu. Kdepak, nechci strašit a uznávám, že dnešní endura nejsou vyloženě vztekliny jako třeba dvoutaktní motokrosové dvěstěpadesátky. Oproti nim endura disponují učesaným spodkem a plynulým nástupem výkonu, což je důležité například v pomalých technických pasážích.

Přesně tak to je v případě Rieju, které si nechá takové zacházení líbit a musím uznat, že je hezky plynulé, neucukané a jeho výkon se dá rozumně dávkovat i v těžších úsecích při nízkých rychlostech. Pokud si dobře vybavuji pocity z motoru Gasíka EC 300, tak mi Rieju přijde o něco hladší a plynulejší v celém spektru otáček. Jasně, přechod z nízkých otáček do středního pásma by mohl být o malilinko hladší, ale to už bych chtěl moc. Co se odezvy na plynovou rukojeť týče, Rieju nabízí dva jízdní režimy, tedy standardní režim označený sluníčkem a mírnější režim pod symbolem mráčku. Přepínají se přepínačem na levém řídítku a v pohodě se dá přehodit i za jízdy, což se může hodit třeba při cross country, kdy si na rychlejší krosové pasáže cvaknu ostrou mapu a na trialové úseky naopak mírnější. Přesně takovou změnu si zkouším na rozmanitém enduro okruhu, kde se na rychlejších úsecích dá zatopit pod kotlem, ovšem na umělých překážkách je potřeba krotit vášně. Na standardní režim letí Rieju jako z praku a s motorem ve středních i vysokých otáčkách není konkurenci vůbec nic dlužno.

Výkonová křivka je plynulá, to ano, ale přeci jen je znát, že sedím za hefty velkého dvoutaktu, a když se rozparádí, nezná bratra. Už proto nemá cenu motor zbytečně točit do bezvědomí, ale radši tam šoupnout vyšší kvalt a výkon si pěkně dávkovat. Pak se jízda stane učesanější, plynulejší a ve finále možná i rychlejší. Při standardním výkonu se mi líbí okamžitá reakce na plyn a to hlavně v úsecích, kdy je potřeba si vrknout plynem a třeba před dírou či jinou překážkou mírně přizvednout přední kolo. To nemá jedinou chybu a každým kolem si na horkokrevného španěláka zvykám a jízda je o kus plynulejší.

Připouštím, že nejspíš existují dvoutaktní endura o něco méně vibrující, každopádně míra vibrací MR 300 není vůbec špatná a vlastně si nemůžu na nic stěžovat. Na umělých překážkách, jako jsou pneumatiky od traktoru, dřevěné lávky, kameny nebo napříč položené klády, si zkouším cvaknout mírnější mapu a musím říct, že to není úplně vedle. Reakce na plyn je o dost mírnější a zdolání některých překážek je víc na pohodu. Je ale fakt, že ostřejší reakce na švihnutí plynem mi sem tam chybí a z tohoto pohledu ve finále o něco víc využívám standardní režim. Zkrátka, rozdíl režimů je citelný a je na každém, jak s tím naloží a kdy daný režim použije. Za mě je bezesporu fajn, že taková možnost existuje a přepínač je sériovou záležitostí.

Dvoutaktní třindy jsou pověstné jednoduchou ovladatelností a také tím, že dávají pocit lehké mašiny do ruky. Prostě jsou obratné, rychle reagují na podnět jezdce a jednoduše mění směr. Přesně takové charakteristice odpovídá MR 300 a s ovladatelností nemám sebemenší problém stejně jako s váhou a ochotou zatáčet. Asi nejdůležitějším faktorem je pérování a já říkám, že pérování Kayaba patří mezi součastnou špičku a je dobře, že na něm Rieju své soutěžáky staví, ostatně tak, jak to započal Gas Gas. Testovací kousek ho má naklikáno ve standardním továrním nastavení a je fakt, že by při prvním kontaktu mohlo na někoho působit tužším dojmem.

Já jsem se s ním srovnal hodně rychle a ani po dvou dnech ježdění bych nic neměnil. Zkrátka je nastaveno v ideálním kompromisu pro členitý technický terén i pro rychlejší úseky a skoky. Ani u brzd Rieju nijak neexperimentuje a je dobře, že sází na značku Nissin. Já k nim nemám výhrad, tedy snad jen k páčce přední brzdy, která by mohla být stavitelná bez použití nářadí. Právě takovým způsobem se dá nastavit spojková páčka pumpy Magura a ani tady není nic, co by mi vadilo, protože hydraulická spojka se perfektně ovládá i dávkuje. Přeci jen, spojka je u endur nesmírně důležitá a je v neustálé pernamenci.

Stavba motorky, včetně ideálního povrchu sedla i plastů, dovoluje dobrý pohyb v sedle a rajtování za řídítky během enduro skopičin. Jestli bych měl něco zdrbnout, je to uchycení sedla u nádrže, které by mohlo být u nádrže bez menší vůle a vůbec bych se nezlobil ani za jiné řešení úchytů než pod zadním blatníkem. To se ale dá jednoduše vyřešit páskem za pár kaček a je hotovo. Musím pochválit úzkou stavbu mašiny, a to i v oblasti nádrže, která svým objemem 9,8 litrů patří mezi největší ve své kategorii. Jak už bylo zmíněno, sedlo „emera“ leží ve výšce 960 mm, ale možná díky jeho tvaru není motorka pocitově tak vysoká a leccos si dokážu v členitém terénu odšlápnout nohou. Po nějaké době si zvykám i na stupačky, které mi v první chvíli připadaly o něco kratší a hůř mi na nich držela bota. Jsem to ale cíťa, co?

V závodním tempu

Rieju mám šanci vyzkoušet také v závodním nasazení a dát si za jeho řídítky dvouhodinovku dvojic. Přesně to je tím nejlepším testem a s radostí jdu do toho. Nalepím číslo, počkám na vylosování parťáka do dvojice a už se startuje. Během závodu nemá smysl nic lámat přes koleno a alespoň v první části je rozumné jet na jistotu a šetřit si síly. Je mokro, takže klády, kořeny i pneumatiky dost kloužou a už proto chce dávat plyn s citem a jet s hlavou. Rieju s tím nemá problém a víceméně od začátku nacházím ideální tempo a opět se utvrzuji v názoru, že opravdu není potřeba motor zbytečně točit. Používám standardní režim označený sluníčkem a díky perfektně fungující spojce si výkon řídím, jak je třeba.

Opravdu se dá jet skrz náročnější úseky hezky citlivě, a to je důležité hlavně na umělých překážkách, které dneska kloužou jako mydlina. MR 300 funguje hodně dobře a vůbec nejlepší pocit mám z pérování a vlastně i jednoduché ovladatelnosti. Dvě hodiny cross country ve dvojici jsou celkem v pohodě a s parťákem Davidem nám to hezky odsejpá, i když si jednou za kládou pěkně ustelu a válím se v bahně. No, přiznávám, je to tak trošku karma, protože chvíli předtím jsem střihnul kámoše a neodpustil si ho poškádlit prostředníčkem. Když mě chvíli na to vidí válet se v kaluži, musí mít pusu od ucha k uchu a je mi jasný, že spokojeně vrní blahem. Každopádně dvě hodiny utekly jako voda a sám za sebe říkám, že Rieju splnilo očekávání a jelo se mi na něm opravdu dobře. Vůbec nejvíc jsem ocenil skvěle fungující pérování, ale i pružný motor a velice dobrou ovladatelnost. Přesně tyto faktory dokážou ušetřit síly a zároveň jet svižnou a plynulou jízdu. V součtu kol to naší dvojici dalo na první místo, a to není vůbec špatným zakončením redakčního testu Rieju MR 300 Racing.

A co říct závěrem? Snad jen to, že je dobře, že si Rieju vzalo pod křídla ostré dvoutakty Gas Gas a ve výrobě pokračuje pod novým označením. Mně přijde fajn, že tu máme další značku, která nabízí kvalitní enduro nářadí za zajímavé peníze, což cena pod dvě stě tisíc bezesporu je. Jde o osvědčené enduro, které je osazeno kvalitními komponenty a jmenovat můžu třeba výborné pérování KYB, brzdy Nissin, výfuk FMF, ráfky Excel nebo hydraulickou spojku Magura. Hodně slušná je také standardní výbava jako například dva režimy výkonu, trn na ose předního kola pro jednoduchou montáž, téměř desetilitrová transparentní nádrž, bástry i plastový chránič pod motorem.

Myslím, že se dá zvyknout i na opačné uspořádání tlačítek, tedy umístění startéru vlevo a chcípáku vpravo a nakonec se dá mávnout rukou i nad startérem umístěným na levé straně vedle válce. Jelikož jde o dvoutaktní enduro, není až tak náročné na servis a jsem si jist, že pokud mu člověk dá péči, jaká se sluší a patří, bude mít v garáži spolehlivý a konkurenceschopný soutěžák. Prostě stačí dodržovat všechny servisní intervaly a o enduro se starat jako o každou jinou extrémně namáhanou závodní motorku a hotovo. Bohužel, značku Rieju u nás moc lidí nezná a čtyři z pěti jí hádají jiný původ než evropský. Ano, Gas Gas možná znělo lépe, ale já věřím, že se Rieju porve o svou čest a získá si na trhu jméno. Model MR 300 Racing si to určitě zaslouží, protože je nejen dobře vybaven, ale také velice dobře funguje a v terénu dokáže konkurenci zkomplikovat život. Mimochodem MR 300 Rancing má ještě o kus lépe vybaveného sourozence s označením PRO anebo o něco mírnějšího Rangera, který ocení hlavně bahňáci bez větších závodních ambicí.

Informace o redaktorovi

Vláďa Novotný (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 173 cm
Honza Zajíček - (Odebírat články autora)

Klady a zápory

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE