bmw_cerven




Moto Guzzi V85 TT Travel: Hlavně na pohodu

Přesně tohle je motorka, která si člověka dokáže omotat kolem prstu. Je totiž jiná a ctí tradici značky, čímž útočí zejména na fanoušky napříč uložených véčkových dvouválců. Jak už název napovídá, V85 TT Travel je cestovně střiženou Guzzinou, která se nebojí dálek a která se ráda oddá klidným výletům po asfaltu i šotolině. Koneckonců zkratka TT je italsky Tutto Terreno, to v překladu neznamená nic jiného než všechen terén. Pojďme se přesvědčit, jak na tom pětaosmdesátka je a jak moc je oproti standardní verzi jiná.

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

Kapitoly článku

Celou loňskou sezonu jsme si v redakci hýčkali novou pětaosmdesátku, která se předvedla jako velká individualistka s pořádnou dávkou charisma. Prostě holka, která si všechno dělá po svém a s nějakými kategoriemi si nedělá velkou hlavu. Hned z kraje letošní sezony máme tu čest s pětaosmdesátkou doplněnou o název Travel, která by měla jít na ruku delším výletům po silnici, ale neměla by se ztratit ani v lehčím terénu. Ano, je to tak a všechno je patrné už na první pohled.

Ať je to jak chce, měli bychom se na ni dívat trošku z jiného úhlu a rozhodně ji nepasovat do role cestovního endura, tak jak jsem to celkem logicky udělal já. Jde spíš o pohodovou cestovní klasiku, která je věrna charakteristickým prvkům značky a nežene se do žádných větších extrémů. Teď vysvětlím proč a berte to jenom jako můj osobní názor. Je pravda, že na fotkách vypadá V85 TT Travel hodně odhodlaně. A to nejen díky přednímu blatníku, který vzbuzuje dojem poctivé terénní mašiny. Na tom má určitý podíl plnotučný kovový protektor motoru a výfukových svodů, až nečekaně pevné bástry, vyšší plégo, drátěný výplet kol, přídavná světla nebo široká řídítka. Ve skutečnosti je to ale pouze image a to jen potvrzuje přední devatenáctkové kolo, pérování se zdvihy 170 mm, víceméně obyčejné stupačky, ale i rám s podsedlovkou v jednom kuse nebo bachor výfuku přímo pod motorem.

Moto Guzzi V85 TT Travel vychází ze standardního modelu a kromě cestovně laděných doplňků se ničím zásadním neliší. Co by to bylo za Guzzinu, kdyby v ní netikal vzduchem chlazený podélně uložený 90° dvouválec do V zasazený do ocelového rámu, kterému zabezpečuje přísun oktanového moku třiadvacetilitrová nádrž. Výkon dvouventilového dvouválce chlazeného vzduchem s titanovým sáním je 80 koní při 7750 ot./min. a maximální krouťák 80 Nm při 5000 ot./min. Výkon na zadní kolo přenáší kardan a dávkujeme si ho pomocí elektronického plynu ride-by-wire. Díky tomu máme na výběr ze tří jízdních režimů Road, Rain a Enduro, jejichž charakteristika maximálně odpovídá názvům. Mimochodem režim Offroad znamená vypnutou kontrolu trakce a ABS na zadním kole. Převodovka má šest kvaltů a charakteristické „šustění“ připomíná, že pětaosmdesátka sází na suchou spojku.

Stavitelné pérování disponuje shodnými zdvihy předku i zadku 170 mm, přičemž zadní tlumič je umístěn na pravé straně kyvné vidlice. Motorku se suchou váhou 208 kilo umravňují přední radiální čtyřpístkové třmeny Brembo v kombinaci s kotouči o průměru 320 mm a jak na předku, tak na zadku máme naordinován systém ABS. Na předku máme devatenáctkové kolo a na zadku sedmnáctkové s drátěným výpletem. 

Verze Travel je oproti standardnímu modelu vyladěna o několik praktických doplňků, které nám dříve chyběly, a které se starají o vyšší komfort jezdce. Jmenovat můžu větší a vyšší plexi, také sadu plastových kufrů, vyhřívané rukojeti nebo přídavná světla. Mně tu chybí snad jen centrální stojan nebo alespoň základní padací rámy.  Ano, vše je možné dokoupit i na standardní model, ale u verze Travel je cena „cestovního balíčku“ výhodnější a co víc, nabízí se v nádherné barevné kombinaci, kterou mi Italové kápli do noty. Osobitý design nemá cenu více probírat a je na každém, jak se k němu postaví. Za mě zaslouží palec nahoru a tím spíš, že je neskutečně originální, jde si svou vlastní cestou a ctí tradici značky.  

První kontakt mi připomíná minulou sezonu, kterou jsme zakončili společnou vyjížďkou na třech dlouhodobkách, kde pochopitelně Guzzina V85 TT nemohla chybět. Sedlo je položené ve výšce 83 cenťáků nad zemí, a to by mohlo menší postavy sem tam pozlobit. Každopádně je velice pohodlné a já mu musím vyseknout pochvalu i po celém dni na cestách. Samotná ergonomie napovídá, že máme tu čest s cestovní motorkou, která si jezdce hýčká vzpřímenou jízdní pozicí bez jakékoliv váhy na ruce. Stupačky jsou poměrně vzadu, ovšem nohy nejsou nijak nepříjemně zalomeny a to je fajn, podobně jako mám pocit ze širokých řídítek. Právě díky nim se Guzzina dobře řídí i v nižších rychlostech po městě nebo členitém terénu. Řekl jsem terénu? Je to tak, Moto Guzzi tento model pasuje do role cestovního endura, ovšem z mého pohledu to tak neplatí úplně docela. To ale neznamená, že by byla v terénu zcela ztracena. Nejsem typ, co by musel motorky někam škatulkovat, to teda ne, ale V85 TT mi přijde spíš jako nahatá klasika, která je pomocí doplňků přizpůsobena ježdění na delší vzdálenosti a občasným výletům do lehčího terénu. Prostě cesťák pro fanoušky značky, kteří se nechtějí vzdát všech typických prvků značky, ale mají chuť na něco více cestovního. Alespoň z mého pohledu je to určitě dobře a já této myšlence fandím.

Když už jsem nakousl terén, tak musím připomenout, že pozice ve stupačkách není úplně ideální, ale na druhou stranu se nedá říct, že by byla úplně vedle jak ta jedle. Mně vadí hlavně tlusté rukojeti a prostor v oblasti stupaček, kdy se mi pod chodidly pletou držáky stupaček spolujezdce nebo boční stojánek. Řídítka jsou sklopena více k jezdci, ale ty si lze nastavit do rozumného kompromisu mezi silnicí a terénem. Mimochodem stavitelné jsou jak páčky spojky a brzdy, tak pedál zadní brzdy i řadička. Stupačky lze zbavit gumy, ale pouze pomocí nářadí, podobně jako je tomu při nastavení plexi štítu. To lze pouze více sklopit nebo naopak ztopořit.

Při ukrajování prvních kilometrů si zvykám na větší plexi, které mi nijak nepřekáží ve výhledu a motorce vlastně sluší. Displej už jsem zdrbnul u standardního modelu a také tady si trošku zaremcám, protože to je tak jediné, co můžu. Motorce takového ražení vůbec nesluší, tedy alespoň co se provedení týče. Je to pouťová diskotéka a já bych se přimluvil alespoň za analogový otáčkoměr, když už nic víc. Každopádně čitelnost a přehlednost není špatná a s uspořádáním i čitelností nemám větší problém. Ten mám spíš s přepínačem pro listování v menu, který bych přivítal radši na levém řídítku, takže bych ho prohodil s tempomatem, který by mi naopak vyhovoval na pravé straně. Pochvalu zaslouží ukazatel zařazené rychlosti, také teploměr vzduchu, ukazatel stavu benzínu v nádrži a informace o dojezdu na nádrž nebo automatické podsvícení pro den a noc. Jízdní režimy tu máme tři a kdo Moto Guzzi nezná, bude dlouho pátrat, jak režimy změnit. Já vám napovím, jak se to dělá. Mašina musí být nastartovaná a teprve potom se za pomoci mačkání startéru režimy mění.

Vyrážím ven z Prahy a vychutnávám si parádní zvuk linoucí se z výfukové koncovky. Guzzina je vlastně takovou multi-instrumentální muzikantkou, která vydává spoustu originálních zvuků snad úplně vším, co má. Prsty v tom má například suchá spojka, kardan, výfuková koncovka a v neposlední řadě véčkový vzducháč, který umí s motorkou při vrknutí plynem hezky zavrtět. Holt gyroskopický efekt je mocný a já ho fakt žeru. Nebudu lhát, zpočátku jsem z projevu motoru tak trošku na rozpacích a musím si na jeho flegmatický projev zvykat, tím spíš, že přesedám přímo z redakční Afriky Twin. Dvouventilový vzducháč není kdovíjaký úderník, to teda ne, ale svým charakterem maximálně odpovídá motorce jako takové. Ta se předvádí jako totální pohodářka, na které se zaručeně nebudete honit za traťovými rekordy, ale spíš si ji vychutnáte při klidné jízdě, kdy se jen tak povezete a plnými doušky si budete vychutnávat okolí. No není to ideální? Na silnějších cestovních endurech se dost často stává, že brzy podlehnete stádu plnokrevníků v kombinaci s vybroušenými jízdními vlastnostmi a z výletu si kromě rozmazaných stromů kolem silnice nepamatujete nic. A právě tohle je na V85 TT to hezké, a tak je potřeba ji brát.

Ano, když motor dostane napít a otáčky letí nad pět tisíc, je příležitost upalovat svižným kvapíkem, přičemž rozumně naladěný podvozek a poměrně plynulé brzdy všechno s přehledem stíhají. Jízdní vlastnosti jsou naprosto v lati a není okamžiku, kdy bych se s Guzzinou musel handrkovat a do něčeho ji přemlouvat. Za jízdy cítím výše položené těžiště a také to, že motorka není žádnou muší váhou, ale to neznamená, že by byla neovladatelným kopytem, ba naopak. Pérování je naladěno na velice rozumný kompromis a působí spíš silničně tužším dojmem, takže se motorka při brzdění nepotápí a při akceleraci nešplhá vstříc nebesům. Samotnou kapitolou je převodovka, která je sakra hlučná, takže když tam padne kvalt, je to jak když kovář praští do kovadliny. To nemění nic na skutečnosti, že je přesná a rychlosti zapadají naprosto přesně.

Několik desítek kilometrů valím po dálnici, kde se přesvědčuji, že by přední plexi štítek mohl být o něco účinnější, tím spíš vzhledem k jeho proporcím. Za jízdy jsem očekával větší efekt a celkem dost proudícího vzduchu cítím v ramenou. Jarní rána jsou ještě chladná, a proto oceňuji vyhřívané rukojeti, kdy je možné nastavit tři stupně intenzity. Na chvíli zkouším tempomat a je fakt, že se ovládá jednoduše a vše se nastavuje jedním přepínačem. 

Celkem nudnou dálnici měním za klikatou okresku, skrz kterou se dostávám do lehčího terénu. Najíždím na polní cestu, která vede do příkrého kopce a jelikož je plná štěrku a kamení, začínám mít problém s kontrolou trakce. Okamžitě tedy volím jízdní režim Offroad a hned je mi veseleji. Ve stupačkách to není úplně ideální a vadí mi boční stojan a držák stupaček spolujezdce, ale i tlusté rukojeti nebo řídítka položená více k jezdci. Opět je to otázka času, než si na ergonomii zvykám a začínám si Guzzinu užívat. Také tady je potřeba pamatovat, že V85 TT není cestovní enduro holdující větším offroadovým divočinám, ale mašinou, která to v terénu zvládá po svém. To znamená pěkně na pohodu a v rozumném tempu, které vás nechá kochat se krajinou. Pokud se trošku přitlačí na pilu, je potřeba vyhovět pérování se zdvihy 170 mm a tím spíš, když se Guzzina podívá do vzduchu, což není úplné tabu. Pokud tomu tak nebude, je jasný, že se občas ozvou dorazy.

Pérování je spíše silničního tužšího ražení a v terénu by si zasloužilo lehce povolit. V terénu mám trošku divný pocit z předního kola, ale čím déle jezdím, tím více si na pětaosmdesátku zvykám a dostávám ji pod kůži. Také nyní je cítit výše položené těžiště, s tím je potřeba počítat například při otáčení stejně jako s výše položeným sedlem. Pokud dojde na členitější terén, je potřeba pochválit lehký chod spojky a její dávkování. Když to vezmu kolem a kolem, tak nemůžu říct, že by V85 TT byla hadimrškou, která terénem proklouzne jako úhoř, ovšem funguje v něm obstojně a pokud se nic nešroubuje přes závit, je o zábavu velice slušně postaráno. Opět se potvrzuje skutečnost, že jde o pohodovou mašinu, která si vše dělá po svém a je potřeba si na ni zvyknout. Potom zvládá i krkolomnější záležitosti a bude tedy záležet, do čeho se odhodláte zahryznout a zrovna tak, do jakých pneumatik pětaosmdesátku obujete. Každopádně obyčejné polní cesty a lehčí terén zmákne poměrně slušně a to je důležité, protože to bude nejspíš maximem, kam se na ní většina majitelů pustí. Při takovém ježdění je potřeba pamatovat na skutečnost, že není nikterak chráněna a při zalehnutí jsou na ráně hlavně do stran trčící válce.

A co říct na závěr? Asi to, že bych na začátku opravdu nečekal, že se s pětaosmdesátkou budu při vracení tak těžce loučit. Já trouba ji na začátku bral jako cestovní enduro a při přesednutí z Afriky si myslel, že si ze mě taloši dělají dobrý den. Jenže V85 TT je jiná a čím více jsem na ní jezdil, tím více jsem jí přicházel na chuť a uvědomil jsem si, proč je, jaká je. Na konec si mě omotala kolem prstu a užil jsem si ji do morku kosti. Bylo hodně důležité pochopit, že se na ni musím dívat jako na cestovní mašinu, která nemá ambice ohromit bravurními dovednostmi v terénu a vybroušenými vlastnostmi s ohromujícím výkonem na silnici.

Naopak pohodový projev a charakteristické prvky značky Moto Guzzi servírují to krásné a originální, co jiné motorky poslední generace jen tak nenabízejí. Přeci jen gyroskopický efekt v podání svérázné Guzziny s předpoklady pohodlného cestování na delší vzdálenosti umí udělat člověku dobře, stejně jako krásný zvuk nebo osobitý vzhled. Moto Guzzi V85 TT Travel určitě zaujme hlavně fanoušky značky, kteří pokukují po něčem více cestovním s širším rozsahem použití. Právě díky ní nebudou muset přesedlat na jinou značku a kromě výletování po asfaltkách budou moci vyrazit také do lehčího terénu, kde jim pětaosmdesátka nedá košem. Ano, není dokonalá a má své mouchy, ale to přebije jedinečnost a fakt, že si vše dělá po svém. Verze Travel se prodává za 335 900 korun a je k dostání v této parádní barevné kombinaci.

Informace o redaktorovi

Vláďa Novotný (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 171 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)
Honza Zajíček - (Odebírat články autora)

Klady a zápory

+ charisma až na půdu, vzhled, barva, odkaz na tradice značky
+ ergonomie a pohodlné sedlo pro delší cesty, pohodlí spolujezdce
+ jízdní vlastnosti, ovladatelnost
+ objem nádrže/dojezd, spotřeba


- prostor kolem chodidel, tlusté rukojeti
- pocitově vyšší těžiště
- provedení přístrojovky, ovladače
- celokovové kufry by byly o hodně lepším řešením než plastové


POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autoři článku obdrželi prémie 27 Kč od 3 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (1x):
Motokatalog.cz



TOPlist