Moto Guzzi V7 III Carbon: opravdová motorka

Jsou motorky, které skvěle fungují a jízdou na nich se člověk skvěle baví, ale za týden si na ně pomalu ani nevzpomene. A pak jsou tu ty, co se v hlavě a v srdci člověka zakoření natrvalo. Do druhé škatulky patří právě „vé sedmička“. S novou karbonovou variantou oblíbené Guzziny jsem si střihl tak trošku neobvyklý cestovní test a teď, když se někde náhodou s V7 potkáme, mám hned lepší náladu a nejradši bych na ní zase skočil. Takže teď zkusím napsat a vysvětlit, jak je to možné.

Moto Guzzi V7 III Carbon: opravdová motorka

Kapitoly článku

Nejdřív vám ale vysvětlím, v čem byl tenhle test neobvyklý. Guzzi V7 je na pohled relativně malá nízká motorka, stylovka do města a blízkého okolí. Ideální na odpolední útěky z kanclu do divočiny, kde člověka napojí dobrým espressem a sladkým dortíkem. Rozhodně tuhle motorku nikdo nestavěl k tomu, aby na ní člověk zdolával několika set kilometrové tripy s bagáží. A přesně to jsem udělal. Za sebe jsem dal brašnu a během dvou dnů najel přes 800 km napříč naší republikou.

Cesťák jak víno, bylo nám spolu dobře

Původně bylo v plánu udělat si pohodový výlet zapadlýma okreskama za kámošema do Jeseníků, ale znáte to, plány jsou jedna věc, realita druhá. Proto v pátek ráno Guzzinu pakuju a vyrážím směr Písek. Už při tom na mě motorka tak nějak pomrkává. Všudypřítomnou matnou černou rozbíjí rudě lakovaná ventilová víka, orlice na nádrži, přední třmen Brembo a červenou nití obšité sedlo. Představte si černovlásku v černých šatičkách, s rudou rtěnkou a nehty nalakovanými stejným dráždivým odstínem. Kdo by odolal. Třešničkou na tomhle limitovaném dortu (V7 III Carbon je k dostání jen v 1929 exemplářích) jsou boční panely a blatníky z uhlíkového vlákna. Tohle se povedlo a nechci slyšet, že moderní materiál na takovou motorku nepatří. Je to opravdový, decentní a motorce to sluší.

Sexbomba od jezera Como

I přes všechna lákadla a dobrý dojem to láska na první pohled není. Jenže další zaťatý drápek do duše přichází hned v zápětí, kdy se podélně uložené véčko (nikoliv příčně - to, co rozhoduje, je pozice klikovky, nikoli válců) probudí k životu a rozstříkne svoje charizma přes celou ulici. Motorka se celá oklepe, zhoupne do strany a to mě baví, je to živý. Překvapení přichází po zařazení jedničky, kdy se neozve vůbec nic. Prostě šlápnu na řadičku a ticho. Přístrojovka ale ukazuje velkou číslici 1, takže vyrážíme. Takovouhle převodovku jsem ještě nezažil a stejně skvěle funguje i během jízdy. Kvalty tam padají snadno, jednoznačně a téměř bez hluku.

Pod víky se schovává továrna na emoce

Město je velkou doménou černo-rudé krasavice. Díky dole posazenému těžišti si člověk na nízkém sedle dovolí opravdu hodně a pocitově motorka neváží vůbec nic. Tím jak je nízká a celkově drobnější postavy, tak jsem jí tipoval o hodně kilo míň. Všech 209 natakovaných kil na mě vybaflo až při tlačení při parkování. Charismatický motor uhání už od nejnižších otáček a na svůj objem, výkon a zaměření je na plynu vcelku živý, takže jsme během chvilku za Prahou. S vychválenou převodovkou jsem nakonec přeci jen trošku válčil, protože se občas hůř hledal neutrál. Jenže tím si radost rozhodně kazit nenechám, navíc ho během zbytku dne téměř nebudu potřebovat.

Matný karbon s černou je decentní kombinace

Není času nazbyt, mířím na dálnici. Dálniční přesuny asi nebudou silnou stránkou Guzziny, říkáte si, ale ono to není vůbec zlý! Jízdní pozice je totálně uvolněná, motor si do 140 ševelí tu svou a ani nápor větru není v legálních rychlostech nijak dramatický. Jsou tu sice lehké vibrace v řídítkách a stupačkách, ty k tomu ale tak nějak patří a nejsou natolik otravné, abyste měli problém s třesoucíma se rukama po příjezdu do cíle. Podobné tempo nasazujeme i na státovce, která spojuje nedostavěné dálnice, takže cesta do Písku uběhla jako nic. Po řádění na Yamahách v rámci MT Tour je čas zase přepnout do režimu „jedu jako normální člověk a budu se kochat“ a vyrazit vstříc dalšímu dobrodružství. I když abych byl přesný, je asi půl čtvrtý odpoledne a mám před sebou ještě 287 km dlouhou cestu do Jeseníků, takže to zatím moc o kochání nebude. Než se ale vymotám na rovné státovky, naznačí mi V7 na opuštěné okresce, že se mám na co těšit. Na hlavním tahu nasazuju lehce svižnější tempo, se kterým nemá jak motorka, tak ani já žádný problém. Oproti dálnici už je aspoň na co koukat a cesta pěkně ubíhá. V tomhle režimu funguje dobře i podvozek, který filtruje drobné nerovnosti jedničkových silnic s naprostým přehledem. Takhle to jde po třicet čtyřce až do Svitav, kde si musím dát v půl sedmé pauzu. Celý den v sedle už si pomalu vybírá svou daň. Drobné vibrace, které jsou při krátkých vyjížďkách příjemné, už se proměniliy v lehké mravenčení v rukou. Navíc jsem po cestě tlačil nohy k nádrži, aby mi je nápor větru neroztahoval, takže už je taky začínám cítit a vlastně bych se už raději viděl někde na lehátku, jsem totiž dost rozlámaný. Troufnu si ale říct, že o nic víc, než na jakémkoli jiném naháči.

 

Trojúhelník řídítka - stupačky - sedlo je o absolutní pohodě

Ze Svitav už jsem to nakonec nějak doklepal do Penzionu, po cestě ještě stihnu zmoknout a na konci dne se odměnil několika orosenými a flákotou masa. Tou dobou venku zase začalo pršet a mě bylo jasné, že následující den strávím v igelitu, i když už pršet nebude. Proč? Další vychytávkou Carbona je alcantrové sedlo. Je krásný, se vzorem, působí luxusně a podle továrny je alcantara hyper super voděodolná, ale to je spíš jejich zbožné přání. Jak víc zaprší, nasaje vodu jak houba a jen tak neuschne. Druhý den jsem kalhoty od nepromoku sundal až po poledni, a to od rána svítilo sluníčko. Fabrika s tím naštěstí počítá, proto najdete pod sedlem jednu z největších moto vychytávek, co jsem zatím viděl – pláštěnku na sedlo. Je v obalu a je přišroubovaná k rámu, takže zaparkujete, obléknete sedlo do pláštěnky a jste v klidu. Jen to musíte stihnout včas, ne jako já. Při podobných dlouhých cestách vaše pozadí taky dokáže patřičně „ocenit“ onen vzor sedla. Normálně si ho při jízdě ani nevšimnete, ale když na něm sedíte celý den, dokáže své kosočtevrce nesmazatelně vrýt do sedacích svalů. Při běžném používání je jinak pohodlné, dostatečně prostorné a díky trubkovému rámu se na něj dobře balí bagáž.

Pro krásu se musí trpět

Sobota ráno, svítí sluníčko a za barákem Červenohorské sedlo. Ideální kombinace pro začátek povedenýho dne. Motor, který táhne už od volnoběhu, těsně před rozsvícením kontrolky řazení ještě zatáhne, takže na mě budík bliká skoro neustále a 51 koní hrdinně žene Guzinku vpřed. Výkony to nejsou sice nijak omračující, ale za brzdu provozu rozhodně nebudete. Na brzdách to chce počítat s tím, že je vpředu sice třmen Brembo, ale jenom jeden a ten má s rozparáděnými kily trošku práci. K charakteru motorky to stačí, tohle není závoďák, to jen člověk zmlsaný moderními brzdami by si dokázal představit lepší účinek. V nejhorším případě může přiskočit na pomoc ještě zadní brzda, a potom už je všechno v pořádku. Na druhou stranu brzdy nevadnou ani při sjezdu horského sedla, což je pozitivní.

Barva válců funguje i jako prvek aktivní bezpečnosti

Při sklápění motorky do zatáček to chce trošku zvyk. Motorka totiž nejenom vypadá, ale taky jezdí oldschoolově. Je tady velká přední osmnáctka a úzké pneumatiky, geometrie motorky taky není poplatná nejmodernějším trendům, stejně jako klasické rozložení hmotnosti ve prospěch zadního kola. Je to celé takové pomalejší, příjemné, snadné a když člověk chce, tak vcelku rychlé. Limitujícím faktorem jsou jenom nízko uložené stupačky a výfuky (pardon :)). Vzhledem k tomu, že motorka s občasným drobným zhoupnutím a zavlněním zvládá svižnou jízdu, dokážete si jistě představit, že s výletním tempem na klikatých okreskách nemá nejmenší problém. Tady je motorka doma. Jen nesmíte trefit rozbitou silnici. Tlumení vypadá sice měkce, komfortně a přívětivě, jenže zadní tlumiče mají krátkou dráhu, takže i když jsou progresivní a na dorazy nejdou, jsou ve finále tvrdé. Jeden takhle vypečený lesní úsek odneslo levé zrcátko, které se regulérně povolilo a nemaje nářadí mi „zpříjemňovalo“ celý zbytek cesty.

Jízda v zatáčkách nepostrádá jiskru. Do slova a do písmene

Až tady na ten malý škraloup jsem si jízdu po jesenických okreskách užíval natolik, že jsem cestu z Olomouce do Prahy vzal tak, abych je zase aspoň trošku ochutnal. Nebylo to o drsném brždění, výjezdech po zadním a neustálém broušení stupaček, ale o převalování se v zatáčkách za doprovodu 60 Nm dodávaných z toho neuvěřitelně charizmatického motoru. Takhle to šlo až do Pardubic, kde se začalo stmívat a z nebe se na mě chystala další voda. Jasné signály pro nejrychlejší cestu po dálnici. Po dvou dnech jsem unavený drtil Guzinu lehce nad mezí zákona a ona neprotestovala. Na konci hradecké dálnice mi ještě zadní tlumiče přerovnaly obratle a byli jsme doma.

Pohoda jak na chopperu, akorát se s tím tolik neperete

Moto Guzzi V7 III Carbon přibylo na tachometru 840 km se spotřebou 4,5 litru, během kterých se mi nesmazatelně zapsala do srdce. Byly to intenzivní dva dny a já jsem při tom přišel na to, co tuhle cestu a vlastně i Guzzinu charakterizuje. Je to slovo opravdové. Klišé o tom, že stačí motor a dvě kola nabralo na vážnosti. Díky absenci jakékoli ochrany, minimálnímu zastoupení elektronických asistentů a dalších berliček (ABS tu být musí, trakce tu je, ale kromě přejezdu tramvajových tratí o ní nevíte, takže by tu ani být nemusela) je ta jízda naprosto bezprostřední a autentická. Všechno máte z první ruky a pod sebou parťačku, která má sice pár neduhů a je svá, jenže o to ji máte radši. Dokázal bych si představit mít Carbona v garáži jako druhou motorku, na kterou bych si vzal otevřenou přilbu, za sebe posadil ženu a vyjeli bychom na poklidný nedělní výlet do cukrárny na náměstí blízkého města. Měl bych u toho rohlík na tváři a byl spokojený. Tyhle pocity jsem měl vždycky spojené s choppery a tady je to podobné Akorát že se netaháte s tolika kily, motorka brzdí, zatáčí a funguje celkově tak, jak jsme v Evropě zvyklí. Těžko se něco nehmatatelného jako je charizma motorky popisuje. Běžte se svézt. Stojí to za to.

Jednoduchá, charismatická, přitažlivá...

Video z testu

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

 

Informace o redaktorovi

Honza Zajíček - Výška redaktora: 183 cm

Klady a zápory

+ vzhled
+ neuvěřitelné charizma "opravdové" motorky
+ široká použitelnost


- tvrdé zadní tlumiče
- slabší přední brzda


POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autoři článku obdrželi prémie 93 Kč od 17 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 2x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist