KTM 890 Duke R vs. Triumph Street Triple RS: Chuligáni pro fajnšmekry

Kapitoly článku

Tři dny v sedle Triumphu a co to s vámi udělá. Tenhle Street se moc povedl. Výrobce dělá dobře, že se nepouští do velkých akcí a postupně svoje stroje piplá k dokonalosti. Street Triple ve verzi RS je toho největším důkazem. A ještě jedna důležitá věc. Pokud má nějaký stroj ambice, aby přesvědčil, že ne vždy je větší objem lepší, tak právě tenhle. Až tak je dobrý!

RS má v rukávu hodně dobrý karty a vyloží je hned, když přijdete blíž. Kvalita zpracování, hodnotné materiály a zajímavý pohled na design. Po několika letech, kdy jsem oplakal kulatá přední světla, která zmizela v propadlišti dějin, se mi opět vrací chuť do života. Tyhle oči se moc povedly a konečně nepůsobí tak nepatřičně, vytrčeně. Charakter je přitom zachován. Bravo! I muškám se na přední masce líbí, protože nebylo možný se jich zbavit. Ale teď vážně.

Máte-li vedle Triumpha Duka od KTM, působí to tak trochu komicky. Celkový vzhled Duka je zkrátka lacinější, a pokud pak vidíte zblízka detaily, je to ještě větší rozdíl. Přepínač směrových světel, palubní přístroj, jeho rastr, barvy anebo jen zkrátka plasty. Vše je na KTM horší.

To na Triumphu je znát, s jakou pečlivostí se myslelo na každý detail. Vše působí fortelně a poctivě. Zadní kyvka s nápisem Triumph, koncovka výfuku s karbonovým koncem a navíc britskou vlaječkou, moc pěkný. Krovka krásně zapadá do designu a jakoby tam vlastně ani nikdy nemělo být nic jiného. To Duke má nasazený tvrdý hranatý plast, co je místo sedla spolujezdce.

Street má prostě větší grády, aby vás zlákal, pokud dáte hodně na to, že chcete vidět, za co jste vyplázli těžce vydělaný peníze. Navíc má samozřejmě i výbavu jako podvozek Öhlins, radiální brzdy Brembo, barevný displej, možnost spárování telefonu, překlopení navigace na displej nebo oboustranné rychlořazení. Testovací kousek se pak vybavil nestandardně ochrannými protektory a tankpadem. Vše krásně v designu.

Co se týká ergonomie, nemám výhrad. Pohodlné správně tvarované sedlo. To sice svojí prostorností vypadá, že nebude tak super jako to na KTM, ale na můj zadek a váhu cca 90 kilogramů úplně v pořádku. Ostatně, i moje výška 177 cm je tady akorát a dostáváte ten správný pocit, že nikde nepřečníváte a jste správně ukotveni v motorce. Na Dukovi jste vytrčený moc nahoru a nad předním kolem. Řídítka jsou na Streetovi akorát, jen ty fajnový zrcátka bych uchytil spodem. Mám rád volnost, vždy držím rukojeť až na konci řídítek a tady narážím hřbetem ruky do nožičky zrcátka.

A další minus bych chtěl směřovat na budík. Jemný rastr a maximum informací je fajn, ale za boha jsem si nemohl vybrat, jaký styl displeje (ze čtyř možných) si mám navolit, abych viděl přehledně otáčky motoru spolu s dalšími důležitými údaji. Je to škoda, protože tenhle osobitý styl budíku, jaký výrobce před lety nasadil, se mi moc líbí a v pomyslném žebříčku jej mám na prvním místě. Reakce na vaše povely jsou zde totiž příkladně rychlé, jasné a snadné. Jen se jim to teď nepovedlo vytunit. Můžete si sice navolit i změnu barvy, s jakou uvidíte zařazený kvalt, rychlost atd., ale na úkor přehlednosti.

Jakmile ale otočíte klíček ve spínači, tak s ohledem na čas se zobrazí buďto dobré ráno nebo dobré odpoledne. Jemná spojka, jasná odezva řadičky, k tomu příjemný chod plynové rukojeti a můžeš vyrazit. Pro někoho možná zbytečná informace, ale věřte, že dnes není tohle normální a úplně běžné. A teď se bavíme o všech motocyklech, jak svým zaměřením, tak cenou. Spousta vlajkových lodí by se zde mohla učit. Street Triple je zkrátka a jednoduše od začátku suverénní.

Jemný náběh motoru přesto dává tušit, že je napěchovaný krouticím momentem. Tříválec se nezapře a zkrátka táhne plynule a silně od spodu. Letos se navíc poladil střed a je to znát. Hutnější střed je ale natolik spojen se spodkem a plynule přechází do vrchu, že jej vlastně ani nezaznamenáte. To berte jako plus, protože tam, kde dřív model RS byl až příliš horlivý ve vrchu z ničeho a vy jste museli drtit plyn, tak tady je výkon daleko dostupnější. Maximum krouticího momentu se posadilo o něco níž a Street tak působí svěžím a silnějším dojmem. Je to jako o něco větší objem a i vedle KTM byste mu těch skoro 900 kubíků taky klidně hádali. Pamatuji si ještě na svého původního Speeda 1050 z roku 2004 a je to mazec, jak dnes táhne objem 765 ccm.

Kde KTM zaburácí a vystřelí, tam je Triumph lehce rozvážný. Ale nebojte, jeho síla je dostatečná a v provozu budete za ten ideální poměr výkon/váha jedině rádi. Nástup výkonu je suverénní, ale nepotřebujete tolik soustředění jako na KTM. Je daleko přívětivější a možná spousta lidí ocení právě tohle než jen to, že jde KTM líp na zadní kolo. Nicméně, opět se nám se Zajochem potvrdilo, kolik zábavy udělá menší objem. I když popravdě se šplháme postupně k číslu 800 a v případě KTM na 900. To už opravdu není málo.

Co se týká brzd, tak opět za jedna. Tohle náčiní značky Brembo už máme tolikrát osahaný a pokaždé je to bravurní porce brzdný síly. Radiální třmeny mají jak cit, tak obrovskou sílu. Pocitově budou možná brzdy na KTM lehce agresivnější, ale je to jen o fous a beztak tu hraje roli nejvíc váha a v jaké pozici v sedle tu síly vnímáte. Jinak to bude zkrátka v sedle vystrčený nad motorku, kdy na vaše tělo je větší nápor, než když jste, jako tomu je v případě Streetu, ukotveni uvnitř motocyklu.

Triumph jakoby chtěl pokaždé vyvolat dojem solidnosti a stability, než za každou cenu na sebe strhávat pozornost. A je tomu skutečně tak. Je vidět, že i v době okleštěné Euro normami, emisními limity, limity hluku a dalším omezením je možné naladit téměř dokonalý stroj. Reakce plynové rukojeti, správná odezva motoru na vaše povely a to v jakémkoli zatížení. Správný říz motoru, zvuk z koncovky, který po městě a ani na dálnici při konstantní jízdě neotravuje, aby pak ve vrchu vykouzlil úsměv na tváři. Brzdy agresivní, přesto poddajné a ovladatelnost motocyklu jako z učebnice. Jediné výrazné mínus směřuje na vibrace vycházející z motoru. Při překročení povolených limitů, v maximálních otáčkách, už zaznamenáte do rukou a sedla, vibrace. Vyloženě průser to není a opravdu se nebojte, že byste to nenáviděli. Jen holt v tak dokonalém prostředí je i lehký náznak špatného chování znát.

Ano, vzal bych Triumpha všemi deseti, jsem přesně ten typ. Nádherný design, detaily, maximálně vyladěná jízda, snadné ovládání, přitom solidnost a pevnost celé koncepce působí jako z dob minulých. Máte tady zkrátka ten opojný pocit, že jste si vybrali nejlíp a že motocykl vyrobili přesně pro vás. Máte tu charakter, přitom by i začátečník zvedl palec nahoru, jak mu Triumph ve všem pomáhá a chce ho všemu naučit. Pak tu posaďte ostříleného jezdce a ten se bude bavit úplně stejně, kdy mu Street dá rychlost, stabilitu a perfektní odezvu od podvozku.

KTM je ale velký soupeř, jen se oblíknul trochu střídmě a má rád víc blbosti. Překvapilo mě, jak se motor vyhladil a není to ten neurvalec, co znám z dřívějška. Přitom z něho cítíte tu živost a hlad po rychlosti. Do zatáček je to víc vzrušující a má to nádech nebezpečí, který Triumph nezná. Tam, kde Street jede jak po kolejích, tam Duke lehce poskočí svým bleskurychlým ovládáním, tak tvrdostí podvozku. Bavil jsem se i tady, protože je to zas zcela jiný zážitek a stejně dobrý. Vyhoupnout přední kolo do vzduchu, brzdy, do vinglu a zas ven a pořád dokola. Zvolnit je ale snazší na Triumphu, tady KTM zkrátka moc neumí. Jenže ve vrchu je to víc zážitků, víc šílenství a možná to chce i víc vašich zkušeností. Za to ale dostanete odpovídající výsledek a vážně to stojí za to.

Já se ale přikláním k nádhernému Triumphu. Sedí mi tenhle styl, slušné vychování kdekoli se s ním ocitnete a když se nikdo nedívá, tak za to spolu pořádně vezmete a vás překvapí, jak snadno dosahuje rychlosti. Na Triumphu si připadáte jako lepší řidič a celou dobu si říkáte, že vám jde spolu vše tak snadno. Nenutí vás ke kravinám a nechává vše na vás.