Kawasaki Z900RS vs. Yamaha XSR900: Velkou, nebo vzteklou?

Text: Jan Rameš , Honza Zajíček | Foto: Jiří Jevický | Video: Honza Zajíček | Zveřejněno: 11.7.2022 | Zobrazeno: 23 251x

Kapitoly článku

Honzis si v první části testu oddřel tu poctivou novinařinu, pěkně rozpitval historii, původ strojů a obě motorky seriózně porovnal. Na mě zbývá ta jednodušší část, kdy můžu vynechat formality a pustit se do zpracování emocí. A že jich obě umí vyprodukovat! Své k tomu v den testu přidává i počasí, protože to rozhodně není takové, ve kterém by si člověk vzal stylovou retro motorku a vyrazil s ní na výlet. Byť je červenec a prázdniny jsou v plném proudu, ráno při cestě do garáže jsem navlečený jak na podzim a deštník se k tomu v tašce nedočkavě vrtí v očekávání brzké akce. Prostě den, kdy by většina rozumných lidí na motorce nevyrážela. Jenže já jsem se za tu dobu testování všemožných motorek v rozličných podmínkách naučil užít si to v každé situaci, tím spíš, když den začínám s dokonalým parťákem.

V tom všelijakém počasí se chtěl krásou Kawasaki ohřát i náhodný kolemjdoucí :)

Už když otevírám dveře od garáže, přepadá mě hřejivý pocit a musím se usmívat. Čeká tu totiž Z900RS, v současné době jedna z nejkrásnějších motorek, ať si říká, kdo chce, co chce. Je to ta nejdokonalejší interpretace sedmdesátek, jak už psal Honzis, přímá linka od původní Z1, jen ji zdobí pár moderních prvků. LEDková světla jsou vkusná, obrácená vidlice a široké pneumatiky napovídají, že přes klasický vzhled to není žádná vydechlina a třešinkou je krásné lakování a pěkné detaily. Schválně píšu pěkné, protože tahle motorka je postavená tak nějak střídmě. Nejsou tu žádná vykřičená cingrlátka, která na sebe strhávají pozornost jenom proto, abyste si nevšimli něčeho trochu odfláknutého, místo toho je tu všechno takové jednoduché, ale poctivé. Třeba řídítka a celkový pocit v sedle. Koukám na ty dva krásné budíky, absolutně jednoduché, ale nádherné. Zajímalo by mě, jak dlouho v Kawasaki vybírali font na číslice, protože to trefili dokonale. Když budíky porovnám třeba s menší Z650RS, je vidět, jak moc taková drobnost udělá. Prostřední displej je decentní, vůbec to tu nekazí, tady ta moderní technologie tak nějak slouží, ne že má potřebu vládnout. Pak jsou tady samotná řídítka. Jednoduchá trubka s chromem, u gripů neméně jednoduché přepínače, které přitom nepůsobí nijak plastově, přitom z levého řídítka ovládáte kompletně displej a elektroniku. Proč to takhle jednoduše a vkusně neumí i ostatní? Nebo zrcátka. Úplně obyčejné kulaté plácačky, ale zase sem dokonale sedí. Navíc mají dlouhatánské nožičky a ve městě je v nich parádně vidět.

Není zrovna tohle definice slova motocykl?

No vida, už se protahuju Prahou a dál si užívám chvilkové vlastnictví Kawy. Do tohoto počasí je to přesně to, co dokáže pohladit po duši. Motor má krásný zvuk už při nastartování a doprovází mě po celou cestu. Dole to pěkně hučí, občas si to plivne a zachrchlá, celé je to takové drze nakřáplé. Škoda jen toho on/off plynu. Zrovna při kličkování kolonou na nízké kvalty to je nejnepříjemnější. Chce to na to myslet a mít fakt jemnou ruku, pak se to dá eliminovat. V teplém prádle a s nepromokem bojujícím proti chladu mě následně čeká asi nejhorší fáze dnešní cesty – přesun po dálnici. Jak psal Honzis, tak i já volím 120kilometrovou rychlost jako tu nejoptimálnější. Ještě tolik nefouká, což je v nějakých 13°C docela zásadní, zároveň v tomhle režimu vůbec nevím o motoru. Ne teda, že by se jindy projevoval nějakými vibracemi nebo jinými nepříjemnými jevy, to ne, ale jsou tu pocitově tak nějak optimální otáčky. A zase. Ta motorka mě ani nijak neprovokuje k vyšší rychlosti.

Prostě ideální kamarád do deště. Ten se naštěstí drží v těch ocelově šedých mracích, takže si na okresce můžu sem tam i trochu užít. I když, já si v sedle Eresa užívám pořád. Už jen ten pocit, jakým na mě Ereso dýchá. Skvěle s tím hraje i jízdní pozice. Sice se tady sedí dost na motorce, ale řídítka jsou vysoká a široká, sedlo měkoučké a prostorné, nádrž je široká tak akorát, nohy jsou v příjemné pozici, fakt mám až pocit, že jedu na sterém dobrém ZRX. Samozřejmě je oproti němu menší, ale zatímco Z900 by někdo mohl ještě škatulkovat do střední třídy, tak Ereso je regulérně dospělý bajk, který mi dokonce přijde o něco větší, než ve skutečnosti je. Své k tomu přidává určitě i hmotnost a ovladatelnost, obojí naprosto perfektně trefené. RS takový příjemný méďa, který se s lehkostí kolébá z levé strany na pravou, pak zase zpátky. Já přitom sedím v sedle, hýbu akorát hlavou a maximálně si jen tak jednou za čas pomůžu ramenem. Tady jsou ty kilogramy příjemné, tím spíš, když pro mě hrajou na rozbité cestě. Podvozek je hezký „gumoplyš“, spolu se sedlem všechno krásně filtruje a na palubě vládne pohoda. Fakt příjemné a pohodlné svezení i na rozbité silnici.

Hrozně si jízdu na Eresu užívám, většinu roku jezdím na těch vyloženě sportovních motorkách, kde kolem krajina sviští kolem a otáčky se pohybují ve vrchní polovině svého spektra, proto mě tenhle zenový zážitek tak baví. Motor je jako krém ve vyhlášeném větrníku, na šestku můžu jet obcí a pak se nechat krásně vytáhnout do vyšších rychlostí, nejvíc mě ale baví prohánět ručičku kolem 6500, kde kulminuje krouťák. Je to příjemně svižné, z výfuku se přitom ozývá nakrklý zvuk, pořád to ale nesmrdí nějakým průšvihem. Když náhle trefím krásnou suchou silnici, dopřeju si točení nad tuhle hranici. Ne snad, že by tam byla nějaká špička, to spíš jen tak pro pocit, aby mi čtyřválec pořádně zařval. Řazení je hladké, má možná trochu delší chod, ale rychlosti tam dobře padají i bez spojky a absence rychlořazení mě tady vážně netrápí. To spíš skok mezi pětkou a šestkou mi leze na nervy. To se ozve ze skříně taková větší ráda a mám pocit, že jsem motorce ublížil. Při téhle svižnější jízdě si s asfaltem začínají tykat stupačky, nejvtipnější na tom ale je, že se pořád nijak extra nesnažím. Jízda je pořád plynulá, má to tu správnou flow a podvozek s tímhle chováním 100% souhlasí. Kdybych na něj byl tvrdý, už by to hlásil lehkým pumpováním, jenže v sedle Kawy vás to ani nenapadne.

Tohle jsem si moc užil. Kawasaki je naprosto univerzální klasický bike. Můžete na něm jezdit s otevřenou přilbou po kavárnách, ve vyklápěčce vyrazit na výlet po republice, v kůži a integrálce se rychle sklouznout na oblíbené okresce a v textilu vyrazit na dovolenou do Chorvatska. Přitom, ač řadový čtyřválec, nabídne hromadu charakteru, skvěle se ovládá a je pohodlná. Dokáže vám v duši navodit klid a mír, zároveň vás dokáže povozit dost svižně a je krásná.

Dokonale to vyzní, když stojí vedle Yamahy. Už tady před kostelem, jak jsou vedle sebe, je vidět, kdo je ta rozumná a kdo ta agresivní. Může za to boční silueta, kde je Kawa poměrně plochá s vysokými řídítky a ještě vyššími zrcátky, k tomu ty chromové a stříbrné prvky. Oproti ní je vrchní linka Yamahy dramatičtější, řídítka nejsou na pohled o moc výš než nádrž, zrcátka nízký profil nijak nekazí a všechno co šlo natřít černou, natřeli v Japonsku černou matnou. To vždycky dodá motorce na agresivitě. No a pak je tady její designová rozevlátost. Yamaha je přesně tím zástupcem s detaily nádhernými, které střídají ty ne úplně povedené. Destička XSR na brýlích, o kus dál krásné vršky vidlic, odvrtávaný držák světla, sklápěcí stupačky spolujezdce, cedulka XSR na sedle a vedle toho vykukující regulátor z podsedlových plastů, kabely v levně působícím plastovém husím krku, neučesaná levá strana motoru s hromadou kabelů a hadiček nebo to velké cosi, co má být výfuk pod motorem. Ale já XSR už dobře znám a vím, že to k němu patří. Pochopil jsem jeho filosofii a k té to všechno dokonale sedí. Už když mrknete na promovideo, kde Yamaha prezentuje motorku vedle GP speciálu Christiana Sarrona. Na pětistovce YZR určitě také najdete jak krásné stojařské věci, tak ty, které jsou jenom funkční.

Důležité ale pro mě je, že to video není jenom fantazií PR oddělení. Ono se XSR jako svlečená závodní motorka jenom netváří, ona se tak i chová. Nikdy nezapomenu, když jsem na něj poprvé sednul a ptal se, jestli to s tím sedlem myslí v Yamaze vážně. K řídítkům se potom musím trochu natáhnout, ale je to jenom proto, že jsem sesednul z Eresa. Když nemáte porovnání, přijde vám to úplně normální. Kontrast je to ale velký. Kawasaki bych uvedl jako příklad, jak by měla vypadat ergonomie klasické moderní motorky. Vzpřímená, uvolněná, ale ne pantátovská, protože lehoulinký závan předklonu a moderní naháčové ergonomie tam je. Proti tomu je ale Yamaha čistý moderní sportovní naked bike. Stejné je pak i jeho chování, teda počkat. To není klasický moderní sporťák, to je skvělý drzý sporťák, protože ten tříválec, to je něco. Už to jak chroptí na volnoběh svým charakteristickým tříválcových chrchlákem, no a co když na něm teprve jedete? Zatímco na Kawasaki jsem si užíval plynulost, tady prostě pokaždé na výjezdu musím otočit plynem pořádně. Užít si toho drzouna se třemi válci, prásknout tam pod plynem další rychlost a nechat ho zase zařvat.

Kolik klasických motorek nabídne nastavitelné stupačky do dvou úrovní?

Cestou zpět jsou ve mně ale trochu rozpaky. Při focení sice bylo sucho, ale mraky se pořád honily všude kolem, na konci točení dokonce začalo mrholit, v lese pořád mokro a já domů jedu na tomhle ďáblově našeptávači. Nakonec to ale bylo fajn. XSR je sice drzoun největšího kalibru, ale Yamaze se povedlo vyladit mapy motoru a odezvu plynu RbW, takže si kontroluju pravačkou všechno na nejostřejší mapu a nemám problém ani na zmoklých cestách. Pořád mám trochu problém s tím charakterem, protože mě i v tomhle počasí nutí tahat, samozřejmě adekvátně ke stavu silnice. Náklony sice nejsou v zatáčkách nijak extrémní, ale tříválec si musí na výjezdu zařvat i tak. S22 od Bridgestonu ale fungují skvěle i v těch smíšených podmínkách a nízkých teplotách, takže mám při tom všem pocit sucha a bezpečí. Podpořit to dokáže také podvozek, ze kterého jde ke mně dostatek informací a samozřejmě mě někde vzadu v hlavě utěšuje šestiosá elektronika, na kterou ale rozhodně nespoléhám.

Původně jsem měl v plánu jet zpátky stejnou cestou, ale měl jsem čas a pod sebou XSR, takže jsem i v tomhle nečasu nabral zcela jiný směr. Po cestě mě to taky pěkně vytrestalo, když jsem chytil regulérní déšť, no ale na konec mě to přece jen odměnilo. Mraky se roztrhaly, objevilo se sluníčko a dokonce šel nepromok do batohu. Ráno 12°C, pozdě odpoledne 25°C, bláznivé počasí. V tu chvíli začala ta pravá divočina, protože jsem mohl na XSR pořádně šlápnout. Tříválec řval a já řval do přilby blahem. Tenhle balíček je ohromě zábavný také díky hmotnosti a ovladatelnosti. XSR je lehké jako pírko a hravé jak mladé kotě. Zatáčí rychle, je z něj cítit, že má hodně mechanické přilnavosti, z řídítek je dobrý pocit, takže i XSR není problém poslat na stupačku. A to je má proti Kawsaki výš. Při tom všem už ale v sedle pořádně cvičím, ne teda, že bych musel, ale ergonomie a duch starého závoďáku mě k tomu podvědomě nutí. Quickshifter je skvělý na obě strany, stejně tak brzdy, kde mi stačí většinou jeden prst, vše dokonalé tu ale není. Už Honzis psal, že by Yamaha měla mít verzi SP a já se pod to podepisuji. Na rozdíl od něj mi teda nepřišel podvozek nějak extra měkký ani na začátku, prostě sportovně tuhá motorka, ale když už se jede tvrdě, hlavně zadek ukáže, že tlumič není z předních stran katalogu KYB. Paradoxně se umí přes jeho pocitovou tvrdost rozhoupat a jednou se mi stalo, že v rozbitém vinglu přestal stíhat, takže mi zadek pochodoval ven takovým stylem, až jsem se orosil. Kdo nedá motorce, co potřebuje, a není dostatečně uvolněný, ten by také mohl řešit vrtící se řídítka. Je to o kus jinde oproti předchůdci, ale temná strana Japonska se nezapře ani u klasického naháče, takže tu pořád máme jistou nervozitku.

Tenhle zdvižený prst jsem poslechl, zvolnil a přece jenom vyrazil k domovu přímější cestou. Tady je fajn, že XSR má v základu tempomat, že nevibruje, vlastně umí být také dost univerzální. S prostorem na palubě není problém, jízdní pozice je pohodlná i pro 183cm jezdce i přes to, že je to menší motorka než Z900RS. Trochu horší je to s místem na zadním sedle, ať už pro batůžek nebo pro zavazadlo, ale to je daň za tu sportovnost. Zrcátka v koncích řídítek jsou naopak překvapivě dobře funkční, přitom mi ani v kolonách nedělaly zbytečné problémy. Městem jsem proklouzl jak nůž máslem, a když jsem XSR uklízel do garáže, zase se mi zalíbilo o něco víc. Tahle motorka se vám buď dostane pod kůži a začnete ji brát takovou, jaká je, nebo si nejste souzení.

Je to paradoxní. Sešly se nám dvě motorky ze stejné kategorie a já bych mohl mít v garáži obě dvě. Kawasaki na dny, kdy bych chtěl zpomalit nebo jet někam ve dvou, Yamahu na to, abych se vyřádil. Jsou jako den a noc, záleží, co je vám bližší. Sport, nebo klasika? V tomhle případě nehraje roli ani cena. Ano, Yamaha je levnější, dokonce i když k ní přihodíte pořádný zadní tlumič, nejste na ceně Kawasaki, jenže je na tolik jiná, že se nedá mluvit o levnější alternativě. A stejně to platí i obráceně, pokud byste si chtěli připlatit za hezčí motorku, nemůžete od ní následně očekávat tak mladistvého ducha. Je to zkrátka o tom, která nátura je vám bližší.