Husqvarna 701 Enduro: univerzální voják

Husqvarna před dvěma lety představila dvojici jednoválcových sedmistovek v silničním provedení 701 Supermoto a terénní verzi 701 Enduro a v letošním roce nabízí k prodeji už jejich nástupkyně, které mají být ještě ve všech ohledech lepší nežli ty původní. Na první pohled nejsou na motorce patrné žádné razantní inovace a změny zaznamenal pouze nový design polepů, v němž nyní hrají přesilovku bílé barvy. Větší novinky však na uživatele čekají na motoru, který jednak po akceptaci normy Euro 4 vykazuje vyšší ohleduplnost vůči životnímu prostředí, ale zároveň také nabízí hodnoty, které jakožto potencionální uživatelé uvítáme více nežli jeho ekologičnost – nárůst výkonu a krouticího momentu.

S „jedničkovou“ sedmistovkou Husqvarna 701 jsem měl možnost seznámit se před dvěma lety při její prezentaci v portugalském Lagosu. Už v tamních horách, stejně jako na okruhu Portimao jsem se nemohl nabažit jejího uštěkaného jednoválce, který mě bavil jak v motárdové verzi, tak i se zubatými koly v provedení enduro. Překvapil mě hlavně tím, že jako každý „slušný“ jednobuch umí parádně tahat už od podlahy, ale hlavně svojí neutuchající chutí po vysokých otáčkách, ve kterých pak poskytoval ještě daleko větší porci zábavy. Se zájmem jsem tak sledoval další vývoj téhle mašiny, a to hlavně s ohledem na požadavky normy Euro 4, kterážto je známá svým nemilosrdným sklonem kosit a ničit vše zábavné. První svezení na téhle novince absolvoval redakční kolega Vláďa, a protože nešetřil chválou, o to více jsem se těšil na vyzkoušení „in natura“.

Veškeré technické detaily už ve svých článcích popsali Petr s Vláďou, a tak jsme chtěli tenhle testík pojmout trošku jinak. První myšlenka byla ta, že ji porovnáme s portugalskou soupeřkou AJP PR7 660, ale nakonec bohužel k jejich vzájemné konfrontaci nedošlo – snad někdy příště… Proto jsem hlavní testovací trip pojal jako „Turné tří rozhleden“, které se nachází v místě, odkud pocházím, tedy v malebném, leč pro mnohé mototuristy neznámém Podkrkonoší. Cestu jsem zahájil na Zvičině, jejíž Raisova chata se nachází poblíž Dvora Králové ve výšce 671 metrů nad mořem, pokračoval přes nádhernou kamennou rozhlednu na Táboře (678 m.n.m) až po majestátní Kozákov (744 m.n.m). Pokud budete plánovat svoji dovolenou právě v Podkrkonoší, můžu tuhle trasu určitě doporučit, protože jednak je z těchto tří rozhleden skvělý rozhled po jedněch z nejkrásnějších koutů České republiky, kdy máte jak na dlani Krkonoše, Jizerské hory či Český ráj, ale tato místa jsou také neodmyslitelně spojena s motoristickým sportem a byla by škoda na vlastní kůži nevyzkoušet proslulou trať v Nové Pace, která je v autokrosu totéž, co Monaco ve formuli jedna, stejně jako nejkrásnější roadracingovou trať v Hořicích. Tahle oblast je také protkaná nekonečným množstvím nezpevněných tras, vedoucích po lesních a polních cestách či cyklistických či turistických trasách, ale i spoustou kilometrů vedoucích po zakroucených asfaltových silničkách. Je zajímavé, že zatímco silnice královéhradeckého kraje občas připomínají tankodrom, tak poté, co minete značku „Liberecký kraj“, se jejich kvalita změní jak mávnutím kouzelného proutku. Naštěstí je téhle mašině celkem jedno, v jakém kraji jste se rozhodl cestovat.

Měl jsem sedm-nula-jedničku k dispozici týden a během něj jsem ji protáhnul všemi dostupnými cestami i necestami a vyzkoušel na všech myslitelných površích. Ve chvíli, kdy jsem ji vracel, jsem se nemohl ubránit dojmu, že univerzálnější mašinu jsem ještě nikdy k dispozici neměl. Zvládne opravdu vše, a pokud bych měl použít známkování známé z druhého stupně základní školy, tak vše minimálně na úrovni „velmi dobře“ – tedy za dvě. Možná vám dvojka nepřipadá nijak skvělé hodnocení, ale věřte, že tahle „Huska“ si pomyslnou dvojku zaslouží opravdu na všech mnou vyzkoušených terénech a při všech využitích. Dobře, tak úplně na všech ne – hned v úvodu mě s ní čekal padesátikilometrový dálniční přesun, a co si budeme nalhávat – tady opravdu není doma. Ale rozhodně to při legálních „dálničních“ rychlostech nebylo žádné trápení a aspoň jsem měl možnost si vyzkoušet její maximálku, při které se na tachometru objevila i cifra 180 km/h. Tady už ale špalky opravdu protestovaly, řídítka se v rychlostech nad 150 km/h často nepříjemně rozkmitávala a nezbývalo, že mašinu pomocí zadní brzdy krotit do patřičných mezí. V tom bych ale problém neviděl – kvůli takovému ježdění si tuhle Husqvarnu určitě pořizovat nebudete.

„Lehké cestovní enduro“ – to je kategorie, do které Husqvarna 701 Enduro spadá, a tak je jasné, že z dálnice bude nejlepší co nejrychleji zmizet někam na okresní silnice, nebo ještě lépe na lesní a polní cesty. Začneme proto nejprve v terénu. Sice jsem ten týden nebyl nějak offroadově naladěný a táhlo mě to spíše na asfalt, ale tahle žluto-modro-bílá fešanda musela během testu obdržet nějaký ten blátivý make-up, to je jasná věc! Na zvolené trase naštěstí o terénní radovánky není nouze, a tak jsem večer přivezl Husku domů vyparáděnou jednak oranžovým blátem ze Štikovské rokle, stejně jako s podvozkem opískovaným materiálem z okolí Prachovských skal. Protože nejsem velkým příznivcem lítání po zapovězených lesních cestách, nejvíc offroadových kilometrů jsem nalítal právě ve Štikovské rokli, jejíž autokrosová trať byla čerstvě připravená na nadcházející podnik mistrovství Evropy. Široká trať s rychlými zatáčkami a ohromným krpálem s bezmála čtyřicetimetrovým převýšením, který pětisetkoňové autokrosové speciály překonávají rychlostí přesahující 130 km/h, stejně jako následné brutální klesání přes „slepý“ horizont byly opravdovým požitkem. Čtyřiasedmdesáti kobylami nabušený jednoválec posílal přes druhý a třetí rychlostní stupeň zadní kolo do neustálého, ale skvěle kontrolovaného driftu, při kterém jsem stroj dirigoval hlavně pomocí nohou svírajících nezvykle uloženou, leč optimálně štíhlou palivovou nádrž. Na takhle rychlé trati nebylo na překážku ani 150 kilo pohotovostní hmotnosti a také odpružení na ní sedělo sedlo jak zadnice na hrnci.

Přestože jak přední, tak zadní pérování umožňuje plné seřízení útlumu i odskoku a zadní navíc i štelování předpětí, už původní nastavení mi naprosto vyhovovalo. Moje horskými koly zhýčkaná pozice by při jízdě vestoje (tak jako u většiny testovaných motorek) určitě uvítala výše uložená řídítka (zn. Neken), zatímco jejich vzdálenost od stupaček poté, co jsem je posunul v uchycení co nejvíce vpřed, byla naprosto ideální.

Velkou škálu seřízení umožňují i komponenty na nich, když jak páčka spojky, tak přední brzdy jsou seřiditelné a svoji optimální vzdálenost najde určitě úplně každý. V tomto prostředí byla 701ka jako doma, a navíc i mé svědomí zůstávalo čisté – v téhle liduprázdné kotlině jsem rozhodně nevyplašil ani jednoho zajíce, srnu či jezeďáka. Hned vedle autokrosové trati je motokrosová a tady už mi Husqvarna dala jasně najevo, že pro tyhle radovánky doporučuje svoje lehčí a obratnější sourozence a sama radši vyrazí zase někam do prostředí, na nějž je konstruována – tedy offroadové bikování na plynulejších a rychlejších trailech. Po šotolinových lesních cestách, které znám doslova nazpaměť, jsem tak přes vrch Tábor dorazil až na Kozákov, a při tomhle přesunu jsem s potěšením uvítal laděný výfuk od mistra Akrapoviče. Ten sice není na pohled žádný krasavec (je to samozřejmě jen můj dojem, jiný může mít odlišný názor), ale svoji akustickou práci na jedničku - ve vysokých otáčkách sice rozeznívá pekelné zvony, za které by se nemuseli stydět ani legendární AC-DC, zatímco v nízkých otáčkách rozhodně nijak zbytečně nevyřvává.

Přesto jsem radši cestou zpátky využil skvělých asfaltových silniček v okolí Kozákova a Hruboskalska a užíval si cestovatelských kvalit nové Husqvarny. Luxusní asfalt semilského okresu se opět změnil jak mávnutím kouzelného proutku nedaleko Trosek – další dominanty Českého ráje, ale Husqvarna se tím nedala nijak rozhodit a podvozek WP žehlil nerovnosti jičínského asfaltu s noblesou a stoprocentní jistotou. Otáčky opět spadly do spodního pásma a jí si poklidnou a pohodovou jízdou samotným srdcem Prachovských skal dobrblal až do Hořic, kde opět Husqvarna změnila svoji tvář a z poklidného doktora Jekylla se stal opět Mr. Hyde, jenž se nejradši oddává temným a společensky neakceptovatelným choutkám. Místem nakloněným těmto ilegálním kratochvílím se stal okruh v Hořicích, respektive jeho liduprostá část začínající „U křížku“ až do Kudrnáčovy zatáčky. Městem jsem Husqvarnu protáhnul radši pěkně piánko, ale v lese naopak pěkně zatopil pod sedmisetkubíkovým kotlem a nechat opět pořádně zařehtat všech čtyřiasedmdesát kobyl.

I když je tohle enduro samozřejmě spojené hlavně s terénem, tak právě tahle část testu mi sedla úplně nejvíc. Není se ale co divit – vždyť tahle technika je tak podobná motocyklům, které se využívá v kubatuře supermono – nabroušený jednoválcový čtyřtakt a příhradový rám, který se nehne ani o píď by byl určitě skvělým základem pro stavbu „mona“. Před dvěma lety jsem v Portimau ujížděl na motoru, který už tehdy toužil po otáčkách, ale zatímco tehdy otáčky na osmi tisících stopnul omezovač, tak nová verze při téhle hladině dosahuje svého nevyššího výkonu! Dvojka, trojka a čtyřka – to byly kvalty, které na téhle trati úřadovaly a které těsně před zásahem omezovače poskytovaly rychlost kolem 90, 125, respektive 150 km/h. Pneumatiky Continental Twinduro TKC 80 odvádějí skvělou práci jak v terénu, ale rozhodně se nebrání ani asfaltovým radovánkám. Po takové adrenalinové náloži jsem radši opět nechal vyplavený adrenalin klesnout do přijatelných mezí a poklidnou jízdou do běžných mezí vrátil nejenom do běla rozpálený jednoválec, ale i svoji hormonální hladinu.

Pokud máte (na rozdíl ode mne) turistické choutky, určitě bude 701ka vhodným společníkem i pro vás – tedy pokud s ní nechcete týden cestovat po evropských dálnicích. Sedlo s optimální tvrdostí i šířkou obdrželo oproti předchozí variantě lepší potah, se kterým jsem se u minulé verze trošku pral. Pro bezstarostné cestování lze využít i plné ABS, jež lze velmi jednoduše pomocí ovladače na spínačce uvést do offroadového módu, ve kterém máte hlídané pouze přední kolo, zatímco tím zadním můžete smýkat dle libosti. Notorický cestovatel by určitě uvítal i palivoměr, který zde chybí a je nahrazen pouze kontrolkou, upozorňující pouze na stav „rezervy“.

Pokud to s cestováním myslíte opravdu vážně a chystáte se vyrazit i na delší štreky, v katalogu Husqvarny si můžete objednat značkové kufry, a spolu s centrálním, jež měla k dispozici i testovaná varianta jsou v nabídce i dva postranní. Stupačky spolujezdce, stejně jako jeho madlo jsou součástí příbalu a je jen na vás, zda budete volit variantu „jednosic“ či ji přizpůsobíte i pro svůj „batůžek“. Po týdnu stráveném s tímhle endurem, můžu říct, že je úplně jedno, jestli se s ním vydáte do terénu, nebo zůstane na silnici i to, jaké tempo zvolíte – dokáže totiž pobavit kratší poklidnou turistickou vyjížďkou, delší dovolenkovým tripem a o adrenalinové náloži to platí dvojnásob – zkrátka univerzální voják!

Informace o redaktorovi

Martin Hakl (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 180 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE