Honda VFR1200F DualClutch

V rámci testovací jízdy jsem si vytýčil v okolí základny na Frýdštejně (severní Čechy u Turnova, pozn. redakce) cca 60 km okruh, který jsem jel na dvě kola. Nejdříve jsem jel sám a druhé jsem absolvoval se spolujezdcem. Jezdím zde poslední dobou poměrně často, a tak jsem si chtěl v praxi především ověřit, jaký požitek a zábavu si zde užiji s tímto automatem. Zhruba v půlce trati je navíc Rozhledna u Borovice s krásnou vyhlídkou na panorama okolních hor. Zkrátka ideální trasa vyzkoušet, jak si tento stroj povede na kratší výletní trase.
Za pomyslný start bylo zvoleno náměstí v Železném Brodě. Jízda po městě je s automatem na „D“ bezproblémovou záležitostí. Výletníků mířících na Tanvald a Harachov tu projíždí poměrně dost a tak Železný Brod i pozdější Tanvald trpí na poměrně hustou dopravu. Pro VFR to však není problém. Motocykl si v městském režimu jízdy jen ševelí a bez zbytečného cukání a řazení ustojíte vše bez větších problémů. V nižších rychlostech, případně při jízdě se spolujezdcem, tak může být drobnou komplikací v hustší dopravě snad jen celková robustnost a vyšší hmotnost. V době testu bylo poměrně horko. Motocykl však zvládal vše uchladit na výbornou. Jen na můj vkus proudilo od velkého motoru dost značné teplo na nohy. V tomto objemu a proporcích se, ale nelze divit.
Za Železným Brodem přichází na nehody nechvalně známý kvalitní úsek silnice, který se žene přes nespočet vraceček za postupného stoupání na Radčice a Držkov. Jedu na režim „S“ a užívám si kvalitní vozovky. Motocykl jde velice ochotně za plynem a technicky bezchybná převodovka funguje na výbornou. Zkouším chvíli kombinovat a přebírám řazení do levé ruky. Vše funguje dobře, ale sžít se s řazením na levé ruce mě stojí zpočátku notnou dávku koncentrace. Navíc se mi několikrát stane, že zavadím rukou nechtíc o klakson, který je zde zastoupen podle mě snad až příliš velkým tlačítkem na úkor směrovek. Po několika úsecích s rovinkou se vracím zpět k automatu. Přijde mi celkově přeci jen zajímavější si u tohoto řešení více hrát s plynem a naslouchat burácejícímu V4 motoru. Motocykl výrazně brzdí motorem, a pokud necháte dostatečně padnout otáčky, začne velice svižně podřazovat.

Jízda s automatem je dosti specifickou záležitostí a musím konstatovat, že v této konfiguraci i dostatečně zábavná a pro mě překvapivě fungující. Rozhodně nelze kategoricky proti sobě stavět jedno či druhé nabízené řešení převodovky a ptát se co je lepší. Kde jeden nedá dopustit na manuální řazení, druhý zas ocení technické provedení a celkový komfort Koneckonců, pořád je tu řeč o motocyklu, který má pod koly nechat se svým majitelem pořádnou porci kilometrů. Na vyloženě sportovní náčiní se automat jistě nehodí a to lidi od Hondy vědí jistě nejlépe sami. Výraznějších výhrad nelze mít ani k podvozku. Flexibilita nastavení na tomto papírově spíše cestovním motocyklu je opravdu veliká. Ve vyšších rychlostech mi připomíná jízda více sportovní stroj než motocykl určený na cestování. Příjemná je jeho celková vyváženost a schopnost reagovat velice rychle a přesně na váš sebemenší podnět. Pravdou však je, že pohodlí je zde podstatně na větší úrovni, než na vyloženém sportovním stroji a také přechody mezi rychle navazujícími zatáčkami připomenou, že se jedná o pořádný kus motocyklu s objemem 1237 ccm a tomu odpovídající hmotností. Odpružení je celkově spíše měkčí a bez problémů tak zvládá menší nerovnosti a hrboly, kterých je na této trati dostatek. Pokud člověk chce, s nastavením si může dostatečně pohrát. Vše je plně nastavitelné.Pokud přiberete na cestu spolujezdce, na výsledném zážitku z jízdy to příliš znát nebude. Spolujezdec má dostatek pohodlí a vědět o něm budete jen při intenzivním brzdění, kdy na vás bude trochu tlačit díky, to kvůli výše zmiňovanému klouzajícímu potahu sedačky.
Vypíchnout je třeba celkovou aerodynamiku a brzdy. Pokud na stroj zalehnete, obtékání a proudění vzduchu je dokonalé a i při opravdu vysokých rychlostech je stroj naprosto stabilní. V tomto ohledu jsem si vyzkoušel jízdu na letištní ploše. V rovném úseku motocykl atakoval, alespoň podle tachometru, velmi ochotně hodnotu 260 km/h. Při vyšších rychlostech motorka díky zmiňované výborné aerodynamice trochu klame. Hlavně při dálničních přesunech se je třeba dostatečně krotit, aby člověk jezdil alespoň rámcově ve stanovených limitech. Při těchto úvahách se však již dostávám až do Kořenova, kde odbočuji směrem na Příchovice a Vysoké nad Jizerou po silnici 290. Jedná se o horskou trasu plnou zatáček a vraceček, kde není nouze o úseky vyžadující akceleraci a naopak prudké časté brzdění před zatáčkou v lesních pasážích. Brzdy fungují z mého pohledu naprosto bezchybně. O dostatečný brzdný účinek se stará kombinovaný systém CBS-ABS a i v případě, kdy systém ABS přijde na scénu, neohrožují citelné impulzy na brzdové páce nijak celkovou ovladatelnost, spíše naopak. Brzdy jsou opravdu dostatečně dimenzované a bylo by tedy opravdu divné, kdyby vše nefungovalo, jak má. Vpředu je motocykl osazen šestipístky na 320 mm kotoučích a vzadu úřaduje dvoupístek na 276 mm kotouči, který je díky letmo uloženému kolu umístěn na střed.
Užívám si okolní krajiny a o poznání chladnějšího počasí, než jaké panuje dole pod kopci. Zastavuji u rozhledny. Je tu hlubší štěrkové parkoviště, to není pro takhle těžký stroj to úplně pravé. Trochu se bořím a zápolím s hmotností stroje. Asi jediný okamžik v testu, kdy mi dává VFR opravdu pořádně pocítit svoji hmotnost a robustnější charakter… Po pauze na vydýchání a lehkém odpočinku pokračuji dále po 289 na Semily. Tady se prudce klesá a brzdy jdou tak často nadoraz. Konečně je zde cedule ohraničující město, přepínám opět na „D“. Projíždím dost překopanou aglomerací a po několika objížďkách vyrážím výpadovkou po 292 zpátky na Železný Brod. Jsem opravdu rád za automat, který mi jízdu ve městě výrazně ulehčil. Objízdná trasa při jízdě krokem kolonou na nekvalitní silnici by znamenala za normálních okolností permanentní řazení 1-2.
Cesta na Železný Brod se pěkně klikatí lesem a při odpolední výhni jsem opravdu rád za trochu stínu, který poskytuje. VFR se zde cítí jako ryba ve vodě. Kvalitní silnice a prudké zatáčky za osadou Proseč opět prověřují moje schopnosti. VFR pracuje bezchybně a za příznačně dunivého zvuku V4 při podřazování automatu se blížím rychle dolů k Jizeře. Jsem opět ve výchozím bodě na náměstí. Díky odpočinku u rozhledny a zácpě před koncem cesty v Semilech mi trvá cesta o trochu déle, než jsem předpokládal, přesně 1h 25 min. Spotřeba v celém redakčním testu se ustálila na 7,5 l/100 km.