Honda Super Cub: Legenda s nejistým osudem

Kapitoly článku

I nadále Super Cub nabízí všechny své přednosti, jenže dnes ho musíme chápat hlavně jako stylové vozítko do města a blízkého okolí. Za ty roky jeho pozici v Evropě přebraly skútry, které díky variátoru nabídnou ještě o chlup snazší ovládání, některé z nich už také mají velká kola, k tomu mají pod sedlem odkládací prostor a počítá se u nich s instalací kufru. Spousta z nich udělá navíc hromadu parády. Navíc je proti Cubovi i legislativa - kdo chce dojíždět do práce na cool stroji a do teď řídil jenom auto, může vybírat z široké škály skútrů o objemu 125 cm3, které se dají řídit s řidičským oprávněním skupiny B. Před pořízením C125 ale bude zájemce muset do autoškoly pro skupinu A1. Pak je tady řekněme potenciální skupina zájemců z řad aktivních motorkářů, kteří mají papíry a na dojíždění do práce z nějakého důvodu nechtějí skútr. Tady má velkou konkurenci ve vlastní stáji – Hondu Monkey. Ta má neméně legendární status, styl může rozdávat vidlema, člověk je v jejím sedle možná ještě větší exot, a zažije s ní o kus víc zábavy. S cenovkou 89 900,- o motorce taky nebude uvažovat někdo, kdo by chtěl obyčejného levného dělníka.No, jak jsem psal v úvodu, Super Cub to na našem trhu nebude mít vůbec jednoduché. Pojďme se teď ale vžít do člověka, který se do něj zamiloval, je ochotný vypláznout těch devadesát vočí, má papíry a s úsměvem na tváři si ze showroomu odváží svůj vysněný stroj…

Honda má ve svém portfóliu konkurentů více než dost.

Nového Super Cuba můžete mít buď v červeno bílé kombinaci, nebo v naší testované modro-modré. Super je, že na první pohled máte co dočinění s něčím extra a i laik pozná, že nejde o žádnou rozpočtovku. Jako celek působí Hondička svěžím moderním dojmem, a to přitom zachovává veškeré rysy původní C100. To opět ukazuje, jak byl tenhle koncept v době svého vzniku nadčasový. Za skvělým prvním dojmem stojí ale hlavně cit pro detail. LEDková světla mají super vzhled, jsou tu výrazná leštěná kola, krásná 3D loga, spousta chromovaných dílů, které ale nepůsobí nijak pouťově, a na vrchu je v naší verzi výrazné červené sedátko. Za to by se nemusela stydět ani kdejaká věhlasná stavitelská dílna, co by si na paškál vzala původní stroj. K tomu je tu samozřejmě prvotřídní zpracování, kdy lak nevykazuje jedinou vadu a vše lícuje tak jak má.

Na první pohled je zřejmé, že to není nic levného a moc se líbil i paní, která na něčem podobném kdysi možná nakroutila spoustu kilometrů

Pořád by to pro někoho ale mohlo být málo, proto Super Cub přidává ještě něco navíc. Marně byste hledali na motorce díru pro klíč, tady se stačí k motorce přiblížit s přívěškem v kapse. Ne že by to u nás bylo nějak potřeba, ale na dálce od motorky jsou ještě tlačítka, kterými si můžete nechat Super Cuba pípnout a bliknout blinkry, abyste ho našli v záplavě dalších stejných motorek. V Čechách tím můžete alespoň vystrašit kolemjdoucí čumily :). Rafinovaná je motorka, i když ji chcete natankovat nebo uložit něco malého do boční schránky, a to dokonce tak moc, že jsem s tím bojoval snad čtvrt hodiny. Nejprve jsem hledal, jestli to má vůbec nějakou odkládací schránku, kvůli tomu jsem dokonce rozebral plast pod sedlem, a nic. Spokojil jsem se s tím, že tu asi nic není a že je to teda fakt ultra nepraktická stylovka. Vůbec mi přitom nedošlo, že se motorka musí taky někde tankovat, na což samozřejmě chtě nechtě došlo. Následovalo oblézání kolem dokola, mačkání plastů, čudlíků, tahání za sedlo, až jsem nakonec objevil „tajné“ tlačítko. Ono zase tak tajné není, jen je maličké a kdo neví, snadno ho přehlédne. To zmáčknete, a když je v blízkosti bezklíček, zámek sedátka odskočí. Pod sedlem je pak klasický šroubovací uzávěr a další velký čudlík, kterým odklopíte jeden z bočních plastových kastlíků – onen vytoužený odkládací prostor. Pravda, nacpat tam lékárničku bude asi trošku problém, ale je tady.

Za ty peníze dostanete slušnou výbavu a super zpracování

Když jsme u toho tankování, po 93 ujetých kilometrech jsem tankoval 1,870 litrů a platil 63 korun. Pro mě velké překvapení, protože v té době palivoměr ukazoval půlku nádrže. No, není divu, když je její udávaný objem 3,7 litru. Hondou avizovaná spotřeba 1,5l/100 km to sice nebyla, ale nutno říct, že motorka měla najeto 200 kilometrů a většinu doby měla otočenou plynovou rukojeť na doraz, takže to není úplně nereálná hodnota. Ale zpátky za řídítka, konkrétně se pojďme podívat na přístroje. Ty jsou jednoduché, pěkné na pohled a podle novodobé tradice Hondy ne úplně dobře čitelné. Jejich středobodem je digitální displej, kterému vévodí velká číslice ukazující zařazený kvalt, což je moc dobře, ale o tom později. Nad ní je kostičkový palivoměr, pod ní přepínatelné dva tripy a celkové počítadlo kilometrů, o kus níž ještě hodiny. Tady je vše v pořádku, stejně jako v případě spodních kontrolek. Horní půlku displeje lemuje analogový tachometr, který vypadá parádně, skvěle sem zapadá a je to ten správný nádech retra, ale je v budíku celkem utopený, tmavý a než rozluštíte rychlost, chvíli to trvá. Kontrastní displej s ukazatelem rychlosti ho tu jednoduše válcuje.

Na druhou stranu je pravda, že si rychlost zas tak často kontrolovat nemusíte. I když si novinka oproti předchozí generaci C110 výkonově polepšila, pořád je to vzduchem chlazená stopětadvacítka s výkonem 9,5 koní a krouticím momentem 10,4 Nm, takže nečekejte žádné trhání asfaltu a rychlostních rekordů. Já jsem z kopečka uháněl tachometrových 110, což už byl slušný adrenalinový zážitek, běžně se za městem rychlost pohybovala kolem osmdesáti, devadesáti. Když si ale uvědomíte, že vlastně jedete na takovém lepším kole, je to až dost. Chybět vám výkon nebude ani v městské špičce, kde všechny s grácií necháte za sebou. Motůrek se hezký sbírá z nízkých otáček a s lehkostí se vytáčí ke svým maximům, vše za doprovodu drobných vibrací. To platí pro městský provoz a pár kilometrů. Během testu jsme si udělali asi 30kilometrový výlet za Prahu na Okoř a bylo to tak akorát. Jak člověk sedí na motorce delší dobu, tak si k němu vibrace z jednoválce cestu najdou a výsledkem je drobné mravenčení v končetinách. Pochybuju ale, že by někdo plánoval na tomhle stroji dlouhé cesty, a jestli jo, počítá určitě s vysokou dávkou nepohodlí předem.

Motor odvádí slušnou práci, takže se ani na okreskách neztratíte

Ta motorka je totiž maličká. Jak moc, jsem si uvědomil při prohlížení fotek z testu. Na výšku je to v pohodě, kolena netrápí žádný přehnaný úhel a ani nehrozí, že byste si jimi vytloukli zuby, přesto není problém dosáhnout na zem ani pro prcky. Řídítka jsou kvůli celkové šířce uzoučká a na sedátku si moc nepoposednete, jenže k téhle motorce to tak nějak patří. Stejně jako příjemně měkké sedátko, které pomáhá filtrovat nerovnosti na silnici. Oproti předchůdci prý dostalo hustší a tužší pěnu, ale po 30 kilometrech jsem byl rád, že z něj na Okoři můžu slézt. Po čase se zkrátka prosedí. Jinak je posed za řídítky vzpřímený, s rovnými zády a člověk má dobrý přehled o okolním provozu.

I 183 centimetrů sem v pohodě poskládáte, jen už to připomíná pověstvnou vosu na bonbóně

V tom našem není problém o díry, spáry, boule a další pasti. Motorka je na podvozku trošku tužší, ale s těmi normálními nemá nejmenší problém. To až velké silniční libovky dostanou přední vidlici se zdvihem 100 milimetrů a zadní tlumiče s pracovní dráhou 84 milimetrů do úzkých, a 109 kilogramů lehká motorka si poskočí. Dost pravděpodobně se k takovým výmolům ale 17palcová kola ani nedostanou, protože se jim pozorný řidič díky hbité ovladatelnosti snadno vyhne. Na ovládání lehkého stroje s uzoučkými pneumatikami se člověk zvyklý na velké motorky musí trošku adaptovat, ale pak kličkuje mezi dírami a provozem jako zajíc, a ve finále to hodně připomíná jízdu na kole. Brzdy jsou pak adekvátně nastavené k výkonům a velikosti stroje. Přední chce k pořádné akci notně pobídnout, ale je vstřícná k nemotorkářům, které ještě jistí ABS. Když už jde hodně do tuhého, můžete si pomoc ještě zadním bubnem, který brzdí také dobře a nemá problém po silnějším šlápnutí na pedál zablokovat zadní kolo.

Největší oříšek téhle motorky je ale řazení. Jedničku dáte v pohodě, řadí se dolů jako na normální motorce. Automatická spojka funguje skvěle a při rozjezdu od semaforu těžko mezi běžnými uživateli komunikace najdete konkurenci. Hned po chvíli ale dojde na lámání chleba, protože je potřeba přeřadit na další rychlost. Mám zkusit jako na motorce přeřadit špičkou nahoru? Mám šlápnout patou? Ne, musím dál šlápnout na pedál špičkou! Neutrál je totiž úplně nahoře a řadí se jenom dolů. Podřazuje se naopak patou, kolébka je tady proto, aby nebyl problém řadičku obsluhovat i v žabkách :) Ve spojení s lehkostí a prvotním vratkým pocitem ze stroje jsem si chvíli připadal, jak když se učím znova řídit. Jak jsem se ale se strojem sžil, přišel jsem tomu celkem na chuť a časem jsem se naučil i podřazovat s meziplyny. Když tam šoupnete ze dvojky jedničku normálně, má tendenci si zadní kolo hvízdnout a není to úplně příjemné, ale když šlápnete na pedál jen mírně, rozpojíte spojku. V tu chvíli je čas na meziplyn, pak jen došlápnete, podřadíte a vše je v pohodě. S trochou citu a cviku můžete také nechat spojku víc klouznout, stačí řadičku pouštět pomalu. Ve finále je to jednoduché a vstřícné řešení, které navíc umí odpouštět chyby. Asi dvakrát jsem nechal ve skříni dvojku a motůrek si to v pohodě pobral. To je výhoda oproti klasické spojce, kde bez citu skončíte se chcípnutou motorkou a troubícími auty za zády. I když si ale na řazení zvyknete, má pořád jedno malé mínus. Jak jsem šlapal patou na pedál při podřazování, celkem jsem ogumoval boční světlý kastlík. Tady bych zkusil pro jistotu aplikovat nějakou ochrannou fólii.

Když ale teď na to ježdění vzpomínám, bylo to moc fajn. Super Cub je hezoučká motorka, na kterou se rádi kouknete při zastávce v oblíbené kavárně, snadno se ovládá a je o chlup zábavnější než obyčejný skútr. Jestli dokážete překonat všechny racionální proti, bude vám dělat radost a vy se v jejím sedle budete smát. Ostatně právě s tímhle cílem do vývoje nového C125 v Hondě šli. „Stejně jako pro našeho zakladatele, i pro nás je největším potěšením hrát kladnou roli v každodenním životě, a také vytvořit na tváři majitelů Super Cubu úsměv pokaždé, když na svůj stroj usednou,“ dodává Tadamasa Maeda, vedoucí projektu Super Cub C125. A já jsem se smál, takže se to povedlo.