Honda CRF1000L Africa Twin: nekonečný příběh

Jsou tomu už více než dva roky, kdy mezi zákazníky jak velká voda vtrhla znovuobnovená Honda Africa Twin, tentokrát v litrovém provedení s označením CRF 1000L. Za dvě sezóny potvrdila velká očekávání všech fanoušků vzdáleného potomka někdejších dakarských klání a spolu se svými majiteli tyhle stroje v terénu i na silnicích zdolaly ohromné množství kilometrů. Svoje příznivce si získalo jak provedení s klasickou manuální převodovkou, tak s dvojspojkovým systémem DCT a obě tyto varianty byly pro letošní rok navíc obohaceny verzí Adventure Sports, která byla na začátku roku vyhlášena jako nejlepší motocykl roku 2018.

Honda  CRF1000L Africa Twin: nekonečný příběh

Kapitoly článku

Od doby jejího představení jsem už měl s Hondou CRF1000L Africa Twin co do činění jak s manuálem, tak dvojspojkou, a i když nejsem žádný "hondista" (byť mi v garáži stojí XR600R), tak právě svezení s "afričankami" patřilo k tomu nejlepšímu, co jsem v segmentu s názvem "cestovní enduro" vyzkoušel. Nyní se mi do ruky dostala standardní verze s manuální převodovkou a musím přiznat, že už na první pohled mi bylo jasné, že do terénu s ní tentokrát nevyrazím. Zatímco verze Adventure Sports svými válečnými barvami k terénním radovánkám přímo vybízí, tak u téhle fešandy absence jakýchkoliv padáků a silniční pláště Bridgestone Battlax Adventure A41 prostě k „prasení“ v terénu napasují. Mašina ale o to víc láká k asfaltovým toulkám. Hlavně mi k offroadovým aktivitám nepasovala elegantní vínová metalíza – byť je to samozřejmě jenom barva, tak dojem, který u mne tenhle stroj vyvolává, je opravdu „cestovní“. To ale rozhodně není na škodu a nyní se tak fanoušci těchto strojů mohou rozhodnout, zda budou preferovat CESTOVNÍ enduro a sáhnou po téhle standardní verzi (ke kterému pasuje uzavřená helma, cestovní oblečení a obuv), nebo cestovní ENDURO, zvolí variantu Adventure Sports a ustrojí se do motokrosových hadrů, obují vysoké „okované“ boty, navlečou lehké rukavice, nasadí otevřenou motokrosovou helmu a vyrazí vstříc offroadovým toulkám. Pokud by někdo toužil po cestovanější variantě ve „válečných“ barvách, tak ani to není problém – i tahle tradiční trikolora je v nabídce, stejně jako červeno - bílá kombinace či temná varianta vyvedená v černé matové barvě. Ode mne tedy u Hondy za tuhle možnost volby dostávají velkou pochvalu!

Lehce jsem tady naťuknul vzhled „onroadovější“ verze nové Afriky, který tvoří hlavně elegantní vínová metalíza, ale samozřejmě nejenom ona – v pěkném kontrastu s ní jsou černé komponenty (ráfky kol, blatníky, rám a část podsedláku), ale i nerezové doplňky (kryt výfuku nebo mohutná duralová ochrana motoru). Na její vzhled jsem během testovacího týdne zaregistroval reakce z obou stran hodnotící škály. Jedni ji chválili jako jednu z nejhezčích motorek, druzí naopak kroutili hlavou s tím, že se barva hodí k jakékoliv jiné motorce, jen ne k Africe – tak si vyberte, ke kterému názoru se přikloníte vy. U mě by ale určitě vyhrála její černá ségra!

Od subjektivních dojmů pojďme raději ke „tvrdým“ datům, které nepodléhají vkusu toho či onoho hodnotitele. Technické údaje byly už (nejenom) na našem webu řešeny nejmíň tisíckrát a tisíckrát ještě probrány budou. Řadový (bez dvou kubíků) litrový dvouválec poskytuje sedmdesát kilowatů (při 7500 otáček) a devětadevadesát newtonmetrů (jež máte k dispozici při 6000 otáček), které jsou pomocí antihoppingové spojky přenášeny na šestikvaltovou převodovku. Distribuce výkonu je v duchu současného vývoje samozřejmě umravňována elektronikou, která v návaznosti na elektronický plyn „Throttle by Wire“ a škrticí klapku nabízí tři základní jízdní módy – Tour, Urban a Gravel. Největší příděl koní i krouťáku poskytuje Tour, o fous míň pak městský mód Urban a neklidnější průběh nabízí Gravel, který využijete zejména na nezpevněných cestách. V nabídce je i mód User, do kterého si můžete navolit veškeré vámi favorizované jízdní režimy. Další možností při krocení litrového dvouválce je kontrola trakce, která nově nabízí sedm stupňů účinnosti (oproti třem u předcházející verze). Zatímco změny jízdních módů se spolu s velkým množstvím dalších funkcí řeší pomocí kombinace dvou ovladačů umístěných poblíž levé rukojeti, kontrola trakce má samostatný ovladač, podobně jako protiblokovací systém ABS, který při běžném nastavení kontroluje obě kola, zatímco při jeho vypnutí hlídá pouze předek a se zadním kolem můžete čarovat a driftovat dle libosti, zkušenosti a odvahy. Veškeré údaje o zvoleném nastavení se zobrazují na digitálním displeji přístrojové desky, a pokud bych měl vyzdvihnout jen jednu věc, která mi na motorce nesedla, byla by to určitě přístrojovka. Množství zobrazovaných informací bylo na můj vkus zbytečně velké, a jejich přehlednost i čitelnost tím hodně utrpěla. Možná že se po delším sblížení s mašinou její majitel zvykne, ale mně to zkrátka nesedlo. Další ovládací prvky už jsou v cajku a mají tradiční rozmístění: na levé rukojeti najdete přepínač blinkrů, dálkových a tlumených světel, klakson a ovládání, pomocí něhož si volíte v nabídce jízdních módů a informací zobrazovaných na displeji. Ukazovákem levé ruky lze měnit účinnost kontroly trakce. Napravo je tradičně startér/chcípák, zatímco vypínání ABSka je řešeno pomocí samostatného tlačítka na přístrojovce. Celý kokpit je ukryt za neseřiditelným štítem a pro ochranu před nepřízní počasí mu pomáhají také plastové bastery. Přední část kapotáže podle mého názoru je nejlépe esteticky zmáknutým prvkem nové Afriky a dominuje mu dvojitý světlomet, z něhož jedno světlo je využíváno jako tlumené, druhé mu přispěchá na pomoc při dálkovém svícení. Sedadlo je dělené a odnímá se uzamykatelná část pro řidiče. V prostoru pod ním jsou pojistkové skříňky a velmi skromný prostor pro uložení mobilu či peněženky. Spolujezdci je k dispozici mohutné madlo, sloužící také pro případnou montáž nosiče „top case“ kufru. Mezi zajímavé bezpečnostní prvky určitě patří rozsvícení varovných světel (blinkrů) v případě intenzivního brzdění, kdy ke slovu přichází ABS, stejně jako jejich "samovypínací" funkce pro notorické zapomětlivce, kteří občas nechávají blinkry zapnuté i po projetí křižovatky.

Ocelový dvojitý kolébkový rám je opatřen plně seřiditelným podvozkem značky Showa, přičemž v přední otočené vidlici s průměrem 45 milimetrů a zdvihem 230 milimetrů je přední kolo brzděno dvěma plovoucími kotouči s čtyřpístkovými třmeny Nissin. Vzadu je vidlice se zdvihem 220 milimetrů a osmnáctipalcovým kolem, brzděním jedním kotoučem o průměru 256 milimetrů a jednopískovým třmenem. Tento podvozek zajišťuje světlou výšku 250 mm, rádius, na kterém mašinu otočíte, je 2,6 metru. Co dodat k technickým datům? Snad jen výšku sedla, kterou lze v části pro řidiče nastavit na 850 milimetrů, případně 870 milimetrů nad terénem. Hmotnost plně natankovaného cestovního litru pak činí 230 kilogramů. Rozměry a technické parametry jsou tedy v podstatě podobné, jako u předešlé verze, pouze došlo k nepatrnému snížení váhy, která je nyní o dvě kila nižší, k čemuž došlo mimo jiné i díky použití nového lithiového akumulátoru.

Honda majitelům tohoto stroje připravila velké množství doplňků, s jejichž pomocí si každý může vytunit svého miláčka přesně pro svoje potřeby. Cestovatelé jistě uvítají značkové cestovní kufry a to jak boční, tak "top case" i tankbagy, padací rámy, mlhovky, centrální stojan, případně vyšší či zatmavený větrný štít. Pokud by majitel měl "nekonfekční" výšku, může si vybrat mezi vyšším, nebo naopak nižším sedlem a skvělým doplňkem je rozhodně quickshifter, jenž uvítají zejména adrenalinuchtiví piloti.

Informace o redaktorovi

Martin Hakl - Výška testovacího jezdce: 180 cm

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autoři článku obdrželi prémie 138 Kč od 17 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 2x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist