Honda Africa Twin Adventure Sports: dobrodruh, kterého jsme porovnali se standardní Africou

Jízda: den strávený v sedle

Testovací týden probíhal podle klasického scénáře a každý den jsem s Africou natočil minimálně stovku kilometrů, ale jak už jsem předeslal v úvodu - aspoň jeden den jsem chtěl urazit podstatně delší štreku. Naplánoval jsem si tedy cestu, která během jednoho dne čítala přes čtyři stovky kilometrů - mám pocit, že skutečně až ve chvíli, kdy se kilometráž přehoupne do situace, kdy jízda už je spíš nutné zlo, začnete správně vnímat nejenom přednosti, ale i nedostatky každé mašiny. Hned na začátek totiž musím uvést, že pro mne je stravitelná denní dávka maximálně tři sta kilometrů, pak už je pro mne cestování v jedné stopě spíše trápením a vlastně ani moc nevěřím tomu, že by si někdo nějak zvlášť užíval pětisetkilometrové denní dávky. 

Cestu jsem naplánoval do průsmyků česko-polského pohraničí, kde jsem chtěl kromě litrového dvouválce vyzkoušet asfalt i nezpevněný terén Orlických hor, Krkonoš a Jizerek. V Ostroměři jsem natankoval plnou a ukazatel paliva mi ukázal dojezd, nebo chcete-li akční rádius 500 kiláků - to by mělo určitě pro dnešek stačit... Stejně jako s každou mašinou jsem nejprve vyzkoušel okruh v Hořicích, který mám v podstatě za barákem, a zatáčky na téhle trati musí uchvátit snad každého, ať už jede na supersportu, naháči, cestovním enduru nebo chopperu. Já jsem měl ještě v paměti jarní test standardní afričanky, která se po tomhle nádherném okruhu vodila doslova jak supermotard a já jsem se nemohl nabažit toho, jak reagovala na všechny moje povely, ať už jsem jí je dával pomocí přenášení váhy nohou na stupačkách, těla na sedačce či rukou na řídítkách. S touhle větší verzí ale přenášení váhy v sedle ani ve stupačkách moc nefungovalo a řízení vyžadovalo větší opření do řídítek. Rozhodně to ale nebyl problém, a jakmile jsme si tohle s mojí novou parťačkou vyjasnili, jízdu na tomhle kultovním okruhu jsem si skvěle užíval. Po absolvování pár seznamovacích koleček ve stopách našich největších roadracingových bombarďáků jsem už mohl zakroucenými podkrkonošskými silničkami frčet směrem k prvnímu průsmyku. Bylo jím sedlo zvané Šerlich, nacházející se mezi Deštným v Orlických horách a Orlickým Záhořím. Pokud sem zavítáte, tak neváhejte v jeho nejvyšším místě lehce odbočit ke stylové Masarykově chatě, nacházející se ve výšce 1019 m.n.m. a spojit oběd či kávu s rozhledem po Orlických horách či vyhlídkou na Králický Sněžník. Cesta nahoru z Deštného je pořádně zakroucená a navíc v těch nejutaženějších zatáčkách byl nanesený štěrk a prach z okolních lesních cest, ale ani tady 243 kilo "živé váhy" rozhodně nebylo na obtíž - ovladatelnost na tomhle zrádném a proměnlivém povrchu je naprosto luxusní, dávkovatelnost brzdného účinku ukázková.

Luxusní je i projížďka mezi roubenými chalupami v Orlickém Záhoří, které je poslední tuzemskou osadou před polským Zielencem. Jedním z nejskvělejších úseků téhle vyjížďky byly silničky vedoucí z lázeňského města Kudowa-Zdroj do okolních kopců plných stolových hor. Pokud budete mít víc času nežli já, tak rozhodně doporučuji jejich návštěvu, ale chybu neuděláte ani ve chvíli, kdy kolem nich pouze pojedete skvěle zakroucenými silničkami potaženými bezchybným asfaltem. Pokud se vám nepodaří ohoblovat pneumatiky až na samotný okraj ani tady, tak se vám to nepodaří pravděpodobně už nikde – tyhle cesty jako by byly dělané právě pro motorkáře a také z pneumatik Dunlop TT Trailmax D610 bylo depilováno veškeré ochlupení i z okrajů běhounu. V tu chvíli mě napadlo, že pro tuhle cestu by možná byla vhodnější volba nějakého naháče, nebo silniční mašiny, ale tyhle myšlenky mě přešly velmi rychle - asfalt totiž na pár kilometrech velmi radikálně zhoršil svoji kvalitu a já jsem byl vděčný za endurový podvozek a kola o velikosti jednadvacet a osmnáct palců! Velké enduro je pro cestování fakt nejlepší volbou… Moje cesta pak opět nabrala jižní směr a já jsem přes Broumov dorazil do Meziměstí, kde jsem si dal pauzu v Centru Walzel, ve kterém se můžete nejenom občerstvit ve skvělé restauraci, ale pokud se v Meziměstí rozhodnete trávit delší čas, tak můžete zajít na bowling, lezeckou stěnu nebo zažít adrenalinové chvilky na střelnici, kde si dosyta zastřílíte "ostrejma" i bez zbrojního průkazu. Teplické a Adršpašské skály pak byly skvělou kulisou při cestě do vnitrozemí a hlavně silnici z Chvalče do Trutnova rozhodně doporučuji všem, kteří to tohoto regionu zavítají. Já jsem snad za celou svoji motorkářskou kariéru nezažil lepší svezení, nežli na tamní klikatici připomínají spíše ledový tobogán na saně! Pokud jsem na začátku cesty v Hořicích zapochyboval o ovladatelnosti mojí parťačky, tak tady se veškerá podezření jednoznačně rozptýlila a i když si dovedu představit, že s ostrým motárdem bych si na těchhle cestách užíval ještě o něco víc, tak na cestu tam bych se s ním rozhodně netěšil – na rozdíl od Africy.

Z Trutnova jsem vyrazil opět k našim severním sousedům a to přes přechod na Pomezním Sedle, nacházejícím se ve výšce 1050 metrů. Z tohohle sedla mě pak čekal prudký sjezd do Kowar a následně nedaleké Karpazce, který je obrouben mnoha skvělými silnicemi s prvotřídním asfaltem. Tady jsem rozhodně nijak nepospíchal, jednak kvůli zajímavým pohledům na Krkonoše, které se během chvíle zvedají téměř z roviny o kilometr výš, ale také kvůli tomu, že s polskými poldy prý bývá v případě problémů těžká dohoda. I při tomhle kochacím tempu byla Honda skvělým a klidným společníkem a měl jsem pocit, že neuvěřitelně pružnému motoru by klidně stačila pouze třístupňová převodovka, která by pokryla veškeré cestovatelské potřeby. Během klidné jízdy jsem se snažil zorientovat v digitálním displeji, ale nějak se mi to nedařilo - množství informací, kdy navíc jednotlivé údaje od sebe nejsou nijak výrazně odlišeny, jeho čitelnost hodně znesnadňuje. Sice už jsem tady párkrát pochválil polské silnice, ale největší bomba to jednoznačně byla při stoupání od Karpacze do Jakuszyc, kde se nachází nejvýše položené vlakové nádraží v Polsku (886 m.n.m) a následuje přechod do Harrachova. Určitě bych uvítal menší provoz, ale jinak bylo vše naprosto luxusní a já jsem si tenhle úsek musel střihnout třikrát, protože tamních zatáček, kde nejčastěji úřadovaly dvojka a trojka, stále nemohl nabažit! Tady se s plynem muselo opravdu pořádně pracovat a právě zde jsem našel další věc, která mi poměrně vadila, a tou byl delší chod plynové rukojeti. Pokud jsem chtěl z úplně uklapnutého plynu dát plný, musel jsem vždycky trošku přehmátnout – myslím, že systém „Ride by Wire“ by bylo možné a vhodné seštelovat lépe.

V Harrachově jsem nemohl minout skokanský areál, který jsem si chtěl původně prohlédnout pouze z dopadové plochy, ale nakonec jsem se po prudké asfaltové cestičce vyškrábal až k věži časoměřičů. Hodně jsem si tuhle cestu rozmýšlel, ale nakonec jsem nelitoval – při pohledu na monstrózní mamutí můstek, kde šílenci na lyžích předvádějí až dvousetmetrové skoky, bere dech i v parném létě. Navíc nemusíte mít výčitky svědomí, protože vjezd je až do těchto míst povolený. Jen to chce před výjezdem rozhodně vypnout kontrolu trakce, protože závěrečné metry vedou po uzoučké, prudké a kamenité pěšině, která je navíc nakloněna, a pokud by kontrola trakce zaúřadovala v nevhodnou chvíli, mohlo by se vám stát, že v polovině cesty zastavíte a padnete na „krátkou nohu“. Naštěstí vypínání tohohle hlídače je u Africy velmi rychlé a snadné. To samé platí o ABS při sjezdu z kopce dolů, kde by se snadno mohlo stát, že na kamenech či rozbitém asfaltu zkrátka nezastavíte a skončíte o pár desítek metrů níž.

Následoval návrat do Hořic, během kterého jsem ale rozhodně musel ještě navštívit vrch Kozákov nedaleko Semil, odkud je nádherný rozhled nejenom po okolních horách, ale i Českém ráji a dohlédnete i do Českého středohoří. Nás ale víc zajímají kvalitní silnice a také tady najdete perfektní asfalt se skvělými zatáčkami, o jejichž kvalitě vypovídá i to, že se tady každoročně setkávají a v adrenalinových jízdách soutěží longboardoví šílenci.

V Hořicích mě čekal sraz s Lubošem, se kterým jsme měli dohodnutou srovnávací vyjížďku a společné focení. Nejdřív jsme se vydali na nedalekou motokrosovou trať, neprotáhnout model Adventure Sports terénem by totiž byla velká ostuda! Vypnutá kontrola trakce a ABS (už víme, že jen na zadním kole) - to jsou nezbytné požadavky na jízdu na nezpevněném povrchu a najdou offroadoví nadšenci, kteří radši zcela spoléhají pouze na svůj cit a zkušenosti a jak ABS, tak kontrolu trakce raději zcela vyřadí jednoduchým odstraněním jediné pojistky. Důležité je myslet i na to, že po vypnutí klíčku se resetuje nastavení a vždy po novém nastartování se ABS i TC navolí naplno a krátké zastávky lze řešit tak, že motor vypnete pouze pomocí chcípáku a necháte klíček zapnutý – pak zůstávají vaše volby stále v paměti.

I když jsme se nepouštěli do žádných závažnějších akcí, tak i krátká zkušenost spojená s výměnou obou strojů jasně ukázala, že Adventure Sports je co se týče offroadových schopností díky odpružení o velký kus před svým sourozencem. A to i přes to, že byla obuta pneumatikami Dunlop TT Trailmax D610, které jsou sice skvělé na asfaltu, ale terénu se spíše bojí. To její starší sestra měla obuty Continentaly TKC 70, které si s terénem rozuměly o mnoho víc. Pokud bych měl podobné enduro doma, obul bych je nejspíš právě jimi, případně skvělými Continentaly TKC 80 v případě, že bych vyrazil na dovolenou, kde bude většina kilometrů nalítána v terénu.

Stejně jako na drtivé většině strojů bych uvítal delší jezdeckou pozici vestoje (vzdálenost mezi stupačkami a řídítky), ale myslím, že tady by (na rozdíl od jiných motorek) stačilo díky tvaru řídítek pouze jejich natočení v úchytech směrem vpřed bez dalších úprav či využívání podložek. Přesto pozice vestoje byla pohodlná, čemuž napomohlo i zvětšení plochy stupaček oproti předešlé verzi.

Závěr společné vyjížďky jsme strávili opět na hořickém okruhu, kde jsem na rozdíl od dopoledne vodil "menší" Africu. S ní jsem opět zažil ty skvělé pocity neuvěřitelné ovladatelnosti, které jsem si ještě pamatoval z jarního testu a kdy standardní verze opravdu bezkonkurenčně reagovala na všechny moje povely ke změně směru - ona snad četla i moje myšlenky kudy se má vydat! V tu chvíli jsem si uvědomil, že moje označování jako "malá" Honda opravdu není vhodné. Je zkrátka "silničnější" a i když Adventure Sports je o kus dál v oblasti offroadového cestování, tak pokud vaše cesty vedou většinou po asfaltových silnicích a nevydáváte se na dobrodružné dovolené po Africe či Asii, bude pro vás stejně skvělou volbou, jako její "terénnější" sestra.

Během deseti dnů, kdy jsem měl Hondu k dispozici, jsem najel celkově přes patnáct set kilometrů s průměrnou spotřebou 5,4 litru. Aktuální cena nového modelu Adventure Sports je 374.900 Kč (model DCT stojí 399.900 Kč), základní verze Africa Twin potom vyjde na 354.900 Kč (automat je za 379.900 Kč).

Informace o redaktorovi

Martin Hakl (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 180 cm
Tomas Mysliveček - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE