Harley-Davidson Street 750: velký prcek z Indie

Zatímco půllitr vyráběný v Kansas City je určen především pro americké trhy, námi testovaná 750 pro evropské zájemce pochází z Indie. Poznamenáme hned, že orientální provenience se odráží na způsobu provedení některých detailů, nikoliv však na celkové úrovni nebo stylu stroje, který je ve skutečnosti mnohem menší, než na propagačních fotkách vypadá. Všimněte si totiž, že vizuální proporce Streeta jsou typicky harlejovské: vpředu větší kolo (17“; vzadu širší 15ka), široká řídítka, pod oblou nádrží zdánlivě rozměrný motor s rozevřenou dvojicí válců (60°), široké tvarované sedlo přecházející ve dlouhý zadní blatník… no klasika, jenže nenechte se zmást: oba válce mají dohromady fakt jen 750 ccm, nádrž má jen 13 litrů, sedlo je vysoko jen asi sedmdesát čísel a rozvor celé mašiny je jen něco malinko přes metr a půl. Srovnatelnými rozměry se sice chlubí i vzpomínaný Sportster, troufnu si však tvrdit, že o pár desítek kilo lehčí Street nepůsobí tak připosraženě a jeho jednotlivé detaily vytvářejí poněkud vyváženější celek.
Z tmavých detailů nepřehlédnete třeba koncovku výfuku nenápadně spojující oba svody, sedmipaprsková hliníková kola, dále výrazný, ale nijak křiklavý panel chladiče nebo hladkou masku světlometu. Z unifikované temnoty vystupují nejvýrazněji snad jen zadní a částečně i přední tlumiče, žebra válců nebo brzdové kotouče. Vyloženě moderně pak působí koncové LED světlo (diody najdeme i v blinkrech). Bez ohledu na (ne)libost designu, kterou jistě posoudíte na základě vlastního vkusu sami, působí tahle indická amerika ladným dojmem. Kvalita jednotlivých součástek je navzdory předsudkům stran země výroby zcela bezproblémová, žádné nelícující vrzající hrany, otřepené plasty nebo zelené šrouby tu nenajdeme. Horší je to ovšem s provedením elektroinstalace, které je už tradičně asijsky lajdácké – ať už jde třeba o neschované kabely kolem motoru a pod spínačkou, nebo chybějící izolaci konektorů spínače brzdového světla u zadní brzdy, zbytečně exponovaná kabeláž rozhodně nezvyšuje spolehlivost stroje a troufám si tvrdit, že právě pár desítek minut věnovaných důkladnější izolaci a zakrytí elektriky bude jednou z prvních a nezbytných customizací všech majitelů Streetů, byť to asi takhle v H-D nemysleli… Z viditelných detailů nakonec nepotěší ani zrcátka, která sice vypadají stylově dobře, ale abyste v nich viděli víc než svoje ramena, je potřeba se za řídítky trochu uhnout a odklonit, což je hlavně v městském provozu kapku na obtíž. Naopak velice přehledně působí jednoduchý podsvícený budík s klasickým tachometrem, nezbytnými kontrolkami a malým displejem – počitadlem kilometrů. To už se vlastně dostáváme do sedla a právě tam se ještě líp přesvědčíte, jak malým a lehkým dojmem Sportster působí. Může za to nejen krátká stavba s nízkým těžištěm, ale především cestovně vzpřímená jízdní pozice. Ergonomický trojúhelník sedlo-stupačky-řídítka přitom není sám o sobě nijak titěrný, na motorku se bezbolestně poskládá i vzrostlejší motorkář (185+), byť každý centimetr navíc vám samozřejmě zkrátí interval mezi rehabilitačními zastávkami na dalekých cestách. Sedlo se nachází lehce přes 70 cm nad zemí a jak je u H-D tradicí, je pohodlně vykrojené a široké, měkčí a zároveň neunavující. Stupačky jsou docela vysoko a tak akorát vpředu, stejně jako širší a vyšší rovná řídítka osazená, až na světelnou houkačku, všemi obvyklými ovladači. Výsledný pohodlně přirozený posez s koleny kapku nahoře mi ze všeho nejvíc připomněl starou dobrou kývačku. Street vám padne do rukou i nohou naprosto intuitivně, bez většího úsilí vás bude hned poslouchat na slovo a ještě se při tom bude tvářit, jako by měl snad o metrák míň, než svých poctivých 222 kg pohotovostních. Street je tak lehkonohý, přítulný a podmanivý, jako byste na něm jezdili už roky (a možná jste fakt jezdili na kývačce). Zní to až neuvěřitelně, ale v nízkých rychlostech, při pojíždění po městě a v kolonách aut tak jako byste ovládali spíš nějaký lehký střední skútr, než plnohodnotnou třičtvrtělitrovou motorku. Přirozená ergonomie a zábavně lehká ovladatelnost je zkrátka na jedničku podtrženou.Návykovost jízdy na Streetu ale spočívá teprve ve spojení snadné ovladatelnosti a pocitu z malé motorky s výrazně silovým a správně charismatickým motorem. Vidlicový dvouválec označovaný jako RevolutionX má, vzhledem ke své konstrukci, až nečekaně široké pásmo použití. Motor má prakticky lineární nárůst výkonu, zároveň je tak trochu správně schizofrenní – mohutně táhne už odspoda, přitom ale rád točí a točí a ještě víc… Maximální točák 59 Nm totiž nastává už ve 4000 otáčkách, zatímco maximální výkon 57 koní (42 kW) až v 8 tisících. To sice nejsou žádná ohromující čísla, ale věřte, že vám v sedle téhle lehké hbité motorky budou stačit. Během testu jsem Streeta vyhnal nejvíc na 165 km/h, a motor chtěl přiložit ještě nějaké to deko navíc, ale na očesané mašině to bylo i v bezvětří a v leže už dost za hranou únosnosti. Po městě a v nižších rychlostech se vyplatí motor trošku vytáčet, abyste z něj vymáčkli pořádné zrychlení. Dvouválec neprotestuje, vstřikování reaguje na plyn zcela okamžitě, skoro až hrubě, ale ne zas příliš, a točivý agregát se nenechá k výkonu moc pobízet. Stejně tak si ale můžete v poněkud plynulejším jízdním režimu skoro neslyšně brumlat na čtvrt plynu za zdánlivého podtáčení – ale ne, motor neprotestuje ani proti dost nízkým otáčkám, a po městě lze zcela hladce, byť trochu ospale, proplouvat i na nejvyšší rychlostní stupeň. V celém efektivním pásmu otáček je tak projev motoru možná až „neharlejovsky“ učesaný, ale pořád pěchuje výkon plnými vidlemi. Zábavná ovladatelnost je tak ještě podpořena zábavným charakterem motoru, jenž není ani moc syrový, ani příliš uhlazený – tohle k sobě pasuje! Mírným zklamáním jen ovšem zvuk sérové koncovky, která produkuje sterilní vrčení bez špetky fantazie, jen s mírným nárůstem intenzity hluku při zvýšení otáček. Hned po revizi elektriky tak bude laděná koncovka jistě jednou z nejčastějších customizací, která není jen na oko. Zmiňme ještě spotřebu, která se bez ohledu na preferovaný způsob jízdy (točivá/bublavá) takřka neodchýlila od průměru 5 L/100 km, což umožnilo tankovat ne dřív než po cca 250 kilometrech.Šestistupňová převodovka je mimo vztyčený posez a hravou ovladatelnost další věcí, kterou Street připomíná starou jawku – má tvrdší a v nižších kvaltech i hlučnější chod, jednička na místě občas nezapadne úplně hladce a o neutrálu občas zapochybujete, zda vůbec existuje. Dílčí mouchy ale nejsou výraznou vadou, spíše charakteristickou vlastností, na kterou jsem u značky zvyklí – a ruku na srdce, zcela tichá a precizně přesná převodovka by na motocyklu H-D vypadala možná až moc metrosexuálně… Právoplatnou pochvalou se naopak může pýřit měkoučká a milimetrově citlivá spojka. Kvalty jsou odstupňovány zcela bezproblémově, první dva jsou kratší pro solidní odpichy, dále už jsou spíš delší a umožňují rozmotat dvouválec v celém jeho silném rozsahu.
V nižších rychlostech, při vymetání městských výtluk a venkovských výmolů, si nelze nevšimnout kapku tvrdšího ladění tlumičů, které jinak disponují dlouhými zdvihy (140 mm vpředu, 89 mm vzadu). Daní za menší pohodlí tuhého podvozku je ovšem parádní stabilita ve vyšších rychlostech třeba na okreskách, kde si můžete troufnout držet pohodové cestovní tempo i vysoko nad povolenou devadesátkou. Street se i v rychlých klikatých pasážích chová naprosto příkladně a vstřícně, nechá se vodit se stejnou snadnou neutralitou a stopu drží stále jak přibitý. K tomu svým dílem rozhodně přispívají i sérové gumy Michelin – H-D Scorcher, jejichž spíše měkčí směs rychle zahřeje a ani na mokru nedávala znát své limity nad míru jízdy adekvátní povětrnostním podmínkám. Přední vidlice se při razantním brzdění nijak výrazněji a nepříjemně nepotápí, zadní kolo si i s nejměkčím nastavením tlumičů drží při sólo jízdě stopu s vervou buldozeru. Kapku sportovnější jízda tak v sedle Streeta není cizím a výjimečným prvkem, motorku nemusíte nijak lámat přes koleno, naopak vám sama napoví, jak se na ní nejlíp jezdí a jak si jízdu správně užívat. Tvrzení Harleye, že se Streetem se chce vydat naproti začínajícím jezdcům, tak skutečně nebyl blábol – tuhle motorku určitě zvládne, s nezbytnou trochou rozumu a počáteční obezřetnosti, i nováček sbírající v jedenadvaceti první velké zkušenosti. Obezřetnost však bude Street vyžadovat i od zkušených rutinérů, a to v jediném, ale zásadním bodě – jsou to slabé brzdy, které veškeré dosavadní pozitivní dojmy docela kalí. Jasně, podobně jako na hlučnější převodovku, je už tak nějak zvykem stěžovat si u H-D taky na slabé brzdy, i když ve skutečnosti to není tak horké a dost často tyhle stereotypy papouškují lidé, kteří na dané motorce snad ani nejeli… V případě Streeta bych vzhledem k parádním jízdním vlastnostem a zábavnému povožení, které poskytuje, jinak rád přimhouřil nad brzdami oko, ale nejde to – jejich slabý výkon prostě až moc bije do očí a kontrastuje s jinak vysokou úrovní ostatních komponentů. Co naplat, že oba kotouče s dvoupístkem vypadají když ne mohutně, tak aspoň dostatečně důvěryhodně – přední brzda je prostě jalová, s tupým nástupem, a aby se probrala k životu, je potřeba za ni pořádně vzít. Zadek je na tom naštěstí o něco lépe, sice také žádnou brutální silou nepřekypuje, ale aspoň reaguje plynuleji a ne tak tupě. Citlivě vyvážené použití obou brzd (a také zavřeného plynu) je tak pro dosažení adekvátního brzdného účinku naprostou samozřejmostí, ale nějak se mi nezdá, že by právě takhle chtěli nováčci sbírat první zkušenosti… Do města a na poklidné pojíždění sice brzdný účinek obou kotoučů stačí, při ostřejší jízdě členitou trasou je ale občas trochu omezující – v neznámých úsecích musíte buď kapku zvolnit, jasnozřivě předvídat, nebo holt hasit spoustu situací na poslední chvíli. Škoda, že právě slabé brzdy nedovolují rozvinout agresivně dynamický potenciál Streeta stoprocentně. Motor i podvozek totiž tuhle lehkou obratnou motorku opravňují k téměř až sportovně akčnímu vyžití. I tak toho ale letošní novátorský haryk za 6400 éček nabízí hodně. V první řadě jde o přívětivou a poslušnou motorku se zábavným a nekomplikovaným charakterem, která dokáže stejně dobře potěšit na dlouhých výletech po krajině i při všedních přesunech. Kilometry v jejím sedle naskakují, a vy přitom vůbec nemusíte myslet na řízení, kam jedete a kdy se vrátíte nebo na podobné prkotiny, stačí si jen tak labužnicky vychutnávat samotnou jízdu. Hlavně díky hravému podvozku a charismatickému motoru se totiž Street tváří, jako by právě jízda na motorce byla tou největší samozřejmostí, kterou lze ve vesmíru zažít. Ani protřelejší jezdci, kteří nepotřebují stokoňové bestie, se přitom nebudou na Streetu nudit – ač nejmenší z rodiny, i on má dost potřebného stylu a typické harlejácké osobitosti, kterou lze stále objevovat, a která činí zvláštní zážitek i z cesty pro rohlíky. A pokud v Indii vychytají všechny mouchy, má Street šanci stát se populárním harlejem nové doby.