Gas Gas EC250F & EC300R

EC Racing 300

Prvním Gasíkem, který mi jde pod ruce, je dvoutaktní „erkové“ tříkilo. Stále mám v živé paměti testování dvoutaktních Evropanek v Šumperku, mezi kterými nemohl zástupce z Pyrenejského poloostrova chybět. Od té doby uplynulo hodně vody a já jsem strašně zvědavej, jakým směrem se Gas Gas vydal. Na to mi začínají odpovídat první metry na malém okruhu, kde se po prudkém padáku proplétám úzkou cestičkou mezi stromy a skrz lehký hrb vystřeluji zpátky ven. Místo pro osahání neznámé mašiny naprosto ideální, takže k radosti fotografa lítám pořád dokola až se mi začíná točit hlava.
Gasík mě velice příjemně překvapuje jemným chodem a všeobecnou nezáludností. Reakce na plynovou rukojeť je krásně citlivá a právě díky tomu nemám sebemenší obavy, že si při prudkém výjezdu nechtěně vrknu a tříkilo mě nemilosrdně vyhodí ze sedla. Právě takhle to má u endura fungovat a já se začínám těšit na krkolomnější pasáže, kam mě Zdeněk Hora během dopoledne zavede. Za zmínku stojí upravené sedlo, díky kterému se člověk může při výjezdech dobře zapřít a neklouže dozadu. Tuto vychytávku si jezdi dělají sami a u série ji pochopitelně nenajdeme. 
Na tréninkovém plácku dávám průjezd táhlých i utažených zatáček. Tady musím konstatovat, že rychlé a táhlé vingly jsou daleko jednodušší, než utažené kolem nohy. Do těch je potřeba Gasíka přemlouvat a trošku mu pomoci. Docela se mi zamlouvá pérování spíše měkčího charakteru, protože velice dobře filtruje nerovnosti rozbitých polních a lesních cest a poměrně slušně pobírá lehčí doskoky. Na přejezdech je příležitost vzít za heft s větší razancí a zjistit, co v tříkilu je. Jak jsem předpokládal, ve špičce jede jak z praku a velkým dvoutaktům nezůstává nic dlužno. Motorka přitom pěkně drží stopu. Oceňuji to hlavně na rozmočených lesních cestách, kde se jezdí poměrně rychle v hlubokých kolejích a uskočení kola z drážky by znamenalo pořádnej kotrmelec. Pochvalu zasluhuje přesná hydraulická spojka, jejíž chod je krásně jemný. 
V jednu chvíli se dostáváme pod výjezd plný slizkých kořenů a osmrkaných kamenů. Musím přiznat, že tu hořím jak svíčka. Později ale zjišťuji jak na věc. „Écéčko“ si totiž nechává líbit téměř volnoběžné otáčky a s ledovým klidem šplhá nahoru. Právě tohle je chvíle, kdy si člověk uvědomuje, jak moc je u endura důležitá jemnost motoru v nízkých otáčkách a citlivost plynové rukojeti. Každý, kdo na enduru něco najezdil dobře ví, že s ostrým nástupem výkonu a zadním kolem v prokluzu na trialových pasážích nic nesvede. To si ještě připomínám na příkrém výjezdu k vysílači. Pokud ho nedám, nemám šanci jet dál. Zdeněk už je nahoře a sleduje, jak si s krpálem poradím. Na výjezd se dostávám po uzoučké kamenité pěšině, kde je potřeba dát motorce čočku, ovšem mít ji neustále pod kontrolou. Poprvé to neklape, takže otočka a znovu. Druhý pokus je daleko úspěšnější a jsem nahoře. Tam si se Zdeňkem měníme mašiny a mě vítá čtyřtaktní dvěpáďo.Závěrem tedy musím říct, že na mě Gas Gas EC Racing 300 udělal výborný dojem a předčil očekávání. Je to díky nezáludnosti, perfektnímu průběhu výkonové křivky dvoutaktního jednoválce a zejména jeho velice použitelnému spodku. Právě tohle je podle mě nejsilnější stránkou třístovkového Gase poslední generace. Tenhle fakt bude zřejmě důvodem, proč si Gas najde své příznivce z řad enduristů, kteří holdují extrémnímu enduru a bez takové charakteristiky se neobejdou. Něco o tom vypovídá druhé místo Dougie Lampkina na letošním Erzbergu… Za 174 900,- korun dostanete parádní mašinu vybavenou špičkovými komponenty, která nemá šanci skrýt své trialové kořeny. Kromě verze Racing je možné koupit „obyčejné“ tříkilo bez startéru EC 300, jež je ještě o celých pětadvacetdvacet tisíc levnější. S elektrickým startérem pak vyjde na 163 900,- korun.

EC 250F

Zbytek dne trávím ve společnosti čtyřtaktní dvěstěpadesátky EC 250F. Při přechodu z dvoutaktu na čtyřtakt je kontrast fakt veliký. Nicméně poměrně rychle se na tvrději nastaveného Gase adaptuji a jízdu si začínám užívat. Je pravda, že mi připadá o něco těžkopádnější a po stránce ovladatelnosti náročnější než předchozí tříkilo, ale při jízdě v hluboké koleji pěkně drží směr a nechá se dobře řídit tlakem kolen do nádrže. Podobně jako EC 300 potřebuje do utažených zatáček trošku pobídnout. Naproti tomu prolítnout táhlé zatáčky ve stupačkách driftem je veliká zábava. Svůj podíl na tom má plynulý nástup výkonu čtyřtaktního jednoválce s japonským rodokmenem a dobré odstupňování pětikvaltové převodovky.
Rychlosti pěkně zapadají za asistence hydraulicko-mechanické spojky, kterou se také příjemně řídí výjezd ze zatáček, ale i průjezd krkolomných pasáží trialového charakteru. Spodek i střed výkonové křivky je naprosto v lati a neservíruje žádný nepříjemný kopanec, což znamená plus pro náročné enduro. Vršek výkonu bych ale snesl o chlup silnější, což by se mohlo hodit do krámu například během rychlostních zkoušek na motokrosové trati.
Během testu lítáme po lesních cestách plných mokrých kamenů, kluzkých kořenů, ale také v rozmočených bažinách. V jednom okamžiku si ťukám do helmy, protože potkáváme velbloudy, a ty bych tu opravdu nečekal. Čím déle jsem v sedle malého čtyřtaktu, tím více ho dostávám pod kůži. Převodovka funguje dobře a jeví se jako dobře odstupňovaná, i když disponuje pouze pěti rychlostními stupni. Na delší přejezdy by šestka nebyla vůbec od věci. 
Díky sedlu 94 centimetrů na zemí patří Gas mezi nižší endura a tím pádem vychází vstříc nižším postavám. Nižší je také světlá výška stroje, a ta by se mohla v některých případech stát limitující. Po této stránce mi ale během testu žádný problém naštěstí nevzniká. Do problémů se nedostávám ani skrz brzdy, které svou funkci plní jak mají. Celkově se zdají být jakýmsi lepším brzdařským průměrem. Svým účinkem extra neohromí, ale rozhodně ani neurazí. 
Také s dvěstěpadesátkou absolvuji několik kol na krátkém okruhu nedaleko přehrady Les Království. I zde Gasík ukazuje svou povahu pohodáře, který se nenechá jen tak rozhodit. Výjezd zvládá velice dobře a nepřekvapuje přehnanou reakcí na plyn. Když to tak shrnu, Gas Gas EC 250F působí jako velice neutrální enduro, které si poradí s každým terénem a ničeho se nezalekne. Ovladatelnost není vůbec špatná, stejně jako projev čtyřtaktního jednoválce. Jelikož jsem ale na dvěpade přesedal přímo ze dvoutaktní třístovky, která nasadila laťku hodně vysoko, zůstal čtyřtakt v jejím stínu. Dvoutaktu to prostě jde o kousek lépe a při výběru bych měl jasno.

Informace o redaktorovi

Vláďa Novotný (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 173 cm
Jarda Ducháček - (Odebírat články autora)

Preferujete dvoutaktní nebo čtyřtaktní ostrá endura?

1. Dvoutakt
   Hlasováno: 57x
2. Čtyřtakt
   Hlasováno: 28x

Hlasování

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE