Ducati Streetfighter

Design

Zlato Apenin, parádní italská disciplína, dědictví velkých Mistrů věků minulých. Posuzovat a soudit tvary a pak někomu podsouvat svůj názor, to je věc ošidná a vlastně nesmyslná. Každý to vidí jinak a co se jednomu líbí, druhý nemusí. Takže naprosto subjektivně - je to kus krásné motorky, tenhle Streetfighter.
Vychytáváním si prošel každý detail a odfláknuté není zhola nic. Od přední lampy po prdelku je to paráda. Doladěný je každý dílek a symbolickou třešní na dortu je startér - vyjížděcí a zase zpátky zajížděcí. Blbost, ale úžasná.
Na druhou stranu, nebyla by to ale Itálie, kdyby se nenašla piha. Pro tamní návrháře je totiž stále typické, že občas nadřazují formu samotné funkci. Prostě vem čert, že to nefunguje, hlavně když to dobře vypadá! To samo o sobě mi přijde celkem sympatické, pokud ovšem… ale to už patří do jiné kapitoly.
Takže za výtvarno je známka výborná. A kdo za to může? Tu nejdůležitější tužku tentokrát držel Damien Basset. Francouz, který pro Italy dokázal spojit to nejlepší z evropských i amerických škol. Dobrá práce!

Motor, podvozek, brzdy

Dva velké hrnce = velká porce muziky. Agregát z 1098 patří k tomu nejlepšímu, co se dá strčit mezi dvě kola, a tak je zárukou nikdy nekončící zábavy. Se zátahem 155 koní už se dá opravdu zažít nejedno dobrodružství a je nutné napsat, že tihle koníci jsou z hodně divokého chovu…
Naštěstí je na uzdě drží výborný podvozek a naprosto fantastické brzdy. V levnější verzi Streeta se o žehlení nesmyslů našich silnic starají vpředu i vzadu plně nastavitelné komponenty Showa. Možná, že to není Öhlins, ale určitě s nimi není žádný problém. Dostat se na limity podvozku je poměrně složité a spíš než o odvaze vsadit do banku zlaťáky za případné opravy svědčí pokusy o to o jezdcově naprosté ztrátě zdravého rozumu.
Co se týká brzd, tak mazat papír bajkami o Brembech je taky úplná pitomost. Nic lepšího na sériových motorkách prostě nenajdete. Tečka.

Ergonomie

Není to zlé, není to skvělé. Když si ale uvědomíte, že sedíte na nahatý motorce, jejíž předky občas nezkrotil ani sám Bayliss, tak to vlastně mohlo být horší. Hodně váhy je na rukách, nohy sice máte prakticky pod zadnicí, ale to je jen daní za skvělý pocit z řízení poblíž vlastních hranic. Všechno ostatní už je v pohodě. Ovladače na dosah, dokonce i stylová zrcátka jsou opravdu zpětná, všechno jak má být. Nebo skoro jak má být. Je ještě jedna věc, která je fakt hodně protivná a k vzteku, a tím se vracím k designu.
Svody jsou smotané efektně do hadího klubka v prostoru za pravou patou, jenže zabírají místa víc než málo a prostě vadí. Zadní končetinu tak musí mít šofér vytočenou patou ven jako žokej na lechtivým tátošovi, což je dost na betla. Je to ale asi jedna jediná opravdová naschválnost týhle skvěle postavený mašiny. S jízdní pozicí souvisí i dost nezvyklý pocit z naprosto chybějícího předku motorky. Lampa je pověšená hodně dole a malinká kaplička budíku pak nesimuluje štítek ani náhodou. Takže při ostrém brzdění budete koukat pod sebe, jak se přední gumka žmoulá. No a taky to znamená, že na vás bude při každém výletě pořádně foukat. Na druhou stranu, stejně do toho musíte jít prsama napřed a za to budete v rychlosti nad cca 120 km odměněni tím, že vám protivítr příjemně odlehčí zápěstí, ale zároveň vás Streetfighter potrestá hodně velikým náporem na krční svalstvo. Tak to ale musí být, jelikož je to Street!

Jízda

Začněme městem. Vymotat se z Prahy bylo překvapivě celkem pohodlné. V předpisových rychlostech je i v hysterickém provozu Street hravý jako tuleň. Tlumiče z vás neklepou duši, převodovka je poskládaná rozumně a spojka sametově ovládaná kapalinou šetří karpál.
Jen pasažér na sedadélku spolujezdce prokleje vás, vaše předky i celou Itálii. Je to jako sedět na nočníku v mikrovlnce.
Pocity příjemného řízení se o hodně zhorší, pokud vyjedete na dálnici. Po projetí kostomlatu na Hradec budete drkotat zuby ještě dva dny a krk bude bolet taky dlouho. Na dálnici raději nebrat!
Zato na okreskách, ideálně bez děr, tam si budete do přilby hejkat radostí. Pohyb pravým zápěstím vás bude teleportovat mezi zatáčkami a Uličník bude na výjezdech na povel zvedat čumák k nebi jako roztoužený vlk na Klondiku. Pro tohle ho namalovali, pro tohle se zrodil. Odbrzdit, sklepnout dva kvalty dolů a poslat ho do vinglu, podržet plynem a zatopit... a zas a znova! Další z fajnových dnů, a tak to půjde na Streetfighterovi pořád dokola. Každé vyjetí bude zábavou a relaxem, odměnou po perném dni. Na týhle Dukárně není potřeba jezdit někam, stačí prostě jezdit. Jen tak, pro radost.

Informace o redaktorovi

Tomáš Mikšovský (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 174 cm
Tomas Mysliveček (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 189 cm

Klady a zápory

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE