Ducati 999 vs Honda CBR 1000RR

Text: Jarda Ducháček , Michal Moucha | Foto: Michal Moucha | Zveřejněno: 2.1.2006 | Zobrazeno: 45 047x

Kapitoly článku

Nic ale není černobílé tak, jako na papíře, pojďme se tedy podívat do sedel obou strojů. Honda je překvapivě pohodlná, měkké sedlo, příjemná pozice. Na tomto motocyklu se můžete vydat i na delší cesty. Honda subjektivně působí velmi mohutně a to především díky široké nádrži a pohodlné pozici za řidítky.
Ducati je oproti tomu nefalšovaným sportovním náčiním. Polosed-pololeh výrazně zatěžuje ruce, sedlo je tvrdé a pod ním umístěná koncovka o sobě dává vědět sálavým horkem. Rám i nádrž motocyklu jsou velmi úzké, jezdec tedy sedí více „uvnitř“ stroje. O možnosti transportu spolujezdce se v přítomnosti příznivců značky Ducati raději ani nezmiňujte, a po myšlence na cestování si rovnou odříkejte pětkrát „otčenáš“ za odpuštění. V souvislosti s tímto „závodníkem“ by to mohlo být vnímáno jako rouhání.

Dobrá, odlišnosti se stále prohlubují, je čas zjistit, jak se oba stroje vypořádaly s disciplínou „radost z jízdy“. Honda vybízí svého jezdce ke sportovnímu nadšení ihned po nastartování. Sytý zvuk jejího motoru, stejně jako bleskové pohyby ručky otáčkoměru po přidání plynu, kdy se motor nechá bez okolků vylákat k dvouciferným hodnotám na stupnici otáčkoměru, aby se stejně bleskově vrátil na hladinu volnoběhu, nenechá nikoho na pochybách, že sedí na supersportovním motocyklu.

Dvouválec v útrobách Ducati má v porovnání s tím téměř submisivní projev. Volnoběžné otáčky doprovází výrazné vibrace a hluk spojkového koše. Na povel plynovou rukojetí sice Ducati zareaguje téměř stejně hbitě jako čtyřválec od Hondy a doprovází jej bručivý ryk, ale v porovnání s Hondou mírně otálí s návratem k volnoběžným otáčkám. Vše je ale zcela jinak za jízdy, dvouválec v 999 pracuje s neobyčejnou lehkostí, svižně a jakoby bez úsilí akceleruje již od 3 tisíc otáček, aby po ubrání plynu se stejnou lehkostí bezpečně motocykl zpomalil i bez použití brzd. Anti-hopingová spojka odvádí skvělou práci, při podřazování se zadní kolo neblokuje ani ve vysokých otáčkách a stroj je tak v každém nájezdu do zatáčky velmi stabilní. Motor má dostatek síly na svižnou jízdu v celém spektru otáček, ale chce-li být jezdec opravdu rychlý, musí Ducati pořádně „kopnout do slabin“. Tomu se ale tento plnokrevník nijak nebrání, naopak. Radostně zaryčí a vyrazí zběsile kupředu.

Motor Hondy, i přes svůj značný výkonový náskok působí při jízdě poněkud těžkopádněji. Mezi 3 a 7 tisíci otáček má dost síly na to, aby motocykl bez problémů akceleroval i na šestku do prudkého stoupání, po přesednutí z Ducati má ale jezdec stejně pocit, jako by měl zataženu nějakou „ruční brzdu“. Objektivně ale Honda agilnímu dvouválci lehoučce pracujícímu v útrobách Ducati nic nedaruje, ve středních otáčkách pojedou oba stroje svorně bok po boku. Kolem 7 tisíc však v motoru Hondy začne měkce a plynule narůstat výkon a „Cébeerko“ začne svému soupeři pomalu ukazovat záda. Díky pozvolnému nárůstu výkonu však není velmi hbitá akcelerace Hondy nijak zákeřná, přední kolo se snaží odlepit od asfaltu prakticky jen na jedničku, v nezbednostech mu pohotově zabrání skvěle fungující elektrohydraulický tlumič řízení, měnící svou charakteristiku v závislosti na rychlosti jízdy. Stejně tak Ducati se ke svému jezdci chová vlídně a nesnaží se ho na rovinkách setřást ze svého sedla.

Nejmarkantněji se ale rozdíly mezi oběma stroji projeví v zatáčkách. I přes subjektivní pocit mohutnosti se zde Honda pohybuje hbitě a lehce. Skvělé brzdy s radiálně uchycenými brzdiči Tokico patří k tomu nejlepšímu v současné motocyklové produkci, přední brzda se pohodlně a efektivně ovládá jedním prstem, stroj je na brzdách stabilní a velkoryse přejde i prudší brzdění na začátku oblouku. V zatáčce stroj bezchybně drží zvolenou stopu, ze které ho nevyvedou ani nerovnosti na povrchu trati. Nechce-li se jezdec namáhat, může v zatáčkách bez obav zůstat sedět vzpřímeně v sedle a stejně bude překvapivě přesný a rychlý. Na konci oblouku stačí přidat plyn bez ohledu na aktuální otáčky motoru a i méně zdatný jezdec bude rázem králem „okresek“. Ne tak v sedle Ducati. Brzdný manévr ještě zvládne se stejnou elegancí a jistotou jako za řidítky Hondy, v oblouku však bude s italkou bojovat a na výjezdu jen s obavami akcelerovat, výbušný potenciál dvouválce může v náklonu připravit nejednu horkou chvilku. Zklamání? Nikoliv, Ducati 999 je strojem pro znalce a především pro zkušené jezdce. V jejich rukou nedá v zatáčkách Hondě nejmenší šanci. Na Ducati nemá jezdec nic zadarmo, vše si musí zasloužit . Za přesnou pilotáž se však odvděčí bezkonkurenční ovladatelností a přesností a především čistou radostí z jízdy.

A jaký je tedy výsledek? Honda CBR 1000RR je technicky velmi vyspělým motocyklem. Je rychlá, je hbitá, je zábavná. Nahrává i méně zkušeným jezdcům svým nezákeřným, ale přitom velmi výkonným motorem, perfektními brzdami a čitelnými a vyváženými jízdními vlastnostmi. Jezdecké chyby taktně přechází a prakticky nemůže svému jezdci přichystat žádné nemilé překvapení. K tomu navíc přidává pohodlnou jízdní pozici, která nebrání delším cestám a dokonce i ke spolujezdci je milosrdná. S Hondou je možné krokem proplouvat kolonami aut bez nutnosti neustále kontrolovat výkon motoru spojkou. Je to universální supersport pro širokou veřejnost.

Nechci ovšem, aby to vyznělo tak, že za řidítka Hondy CBR 1000 RR se může posadit kdokoli, stále mluvíme o stroji s výkonem 172 koní a maximální rychlostí téměř 300kmh. Méně zkušeným jezdcem v relacích kategorie rozumíme zdatného jezdce, který kouzlo těchto supervýkonných motocyklů teprve objevuje. Takový jezdec si naproti tomu nepadne do noty s Ducati 999. Ta je jako vzácný hudební nástroj, bezcenný pro neznalého, který se však v rukou mistra rozezvučí čarovně krásnými tóny. Ducati od jezdce vyžaduje plné nasazení a špičkový výkon. Při ostré jízdě se zde chyby neodpouští. Kontakt jezdce se strojem je tak bezprostřední, jak jen může být a odměnou za kvalitní pilotáž je radost z jízdy ve své nejčistší podobě.

Záleží tedy na každém, co je jeho srdci bližší a co od svého motocyklu očekává. Měl bych-li volit mezi touto dvojicí, srdce by zvítězilo nad rozumem. Opájel bych se nadšením z víkendových vyjížděk, do práce jezdil klidně tramvají a na chatu vlakem. Italská krasavice za to stojí.