705 koní bez kapot: Velký test velkých naháčů

Zábavná a hravá kategorie naháčů se v poslední době celkem slušně zaplnila svlíknutýma superbikama, který mají dvě stě koní a plno elektroniky. Otázkou je, jestli je normální smrtelník schopný využít všechny tyhle supermoderní vychytávky. Upřímně si myslím, že na silnici fakt ne. Na druhou stranu je vlastně dobrý, že dneska už si můžete vyjet na okruh úplně v klidu i s takovýmhle naháčem a klidně po vlastní ose. Při sportovní jízdě potom můžete zkoušet variace různých kontrol trakcí, palivových map, či tuhosti podvozku.

Suzuki GSX-S1000

Ve společnosti, kterou jsme zde měli k dispozici, působí Suzuki na papíře trochu jako chudý příbuzný. Nemá moc elektroniky, má taky jen standardní tlumiče a výkon 152 koní. Mně jsou řadové čtyřválce blízké a mám je rád. Vím, že je musíte trochu vytáčet a mít nervy na to, abyste udrželi na plno otevřený plyn, když se ručička otáčkoměru šplhá nad 8 000 otáček. Moc se mi líbí, když se z hučícího dobráka stává ječící bestie. Suzuki mě v tomhle nezklamala a vlastně mě překvapila, jak dobře fungovala. Určitě jsem ocenil oboustranný quickshifter, díky němuž nemusíte po rozjetí vůbec sáhnout na spojku. Další elektronické vychytávky jsem nepostrádal. Jen jsem teda zíral na display a otravovalo mě, jak na něm není nic vidět. Tenhle zmatek a hlavně styl zobrazování informací je teda úlet. Není přece potřeba velký LCD displej, ale musíte mít jasný přehled o základních informacích při jízdě. Tady je sice na budících najdete, ale uvidíte je jen při jízdě v noci. No a když už jsme u toho designu, tak teda nevím, co si mám o Suzuki myslet. Jediný co vím je, že se mi nelíbí. Podle mě je to dost úlet a je to asi jediný, na co bych si na ní nezvyknul. Přední světla mi nepřijdou ani pěkný, ani agresivní. Nevím, co tím chtěl designér říct. Je to škoda, protože za tři sta tisíc dneska motorku s takovým potenciálem nikde jinde nenajdete.

Ducati Streetfighter V4 S

Co se týká vzhledu, tak Streetfighter mě naopak okouzlil hned na první pohled. Ducati jsou krásný motorky, ale tahle černá úprava sedla bojovníkovi úplně dokonale. Červená verze je prostě klasika Ducati - modelka. Tahle matná černá v kombinaci s tvary motorky působí až magicky. Nemůžu z ní sundat oči, je prostě úžasná. Má v sobě něco, po čem všichni touží. Budí respekt už na dálku. No a pak ji nastartujete. Hromový zvuk V4 je hudba neskutečná a jízda na Streefighteru je lahoda. Všechno funguje skvěle, motorka je kompaktní, jen mám trochu divnej pocit, že sedím nad předním kolem. Na to si ale zvyknete velmi rychle. Tenhle pocit jsem měl i na jeho dvouválcovým předchůdci. Elektroniku tady máte k dispozici komplet ze sportovní Panigale, takže si můžete nastavovat trakci, ABS, motorový brzdy, antiwheelie a nevím co všechno až do bezvědomí. K tomu má verze S elektronicky nastavitelný Öhlins podvozek. Jo a výkon 208 koní, no to mě podrž :) Tady jste prostě v nebi naháčů. Jenže potom vás pěkně rychle vrátí na zem cenovka. Jako naháč za 650 tisíc? To je teda opravdu síla. Ale motorka je to boží.

BMW S 1000 R

Tenhle německej čtyřválec znám za letošní sezonu už hodně dobře. Vzhledově nebudí takový respekt jako Ducati, ale musím říct, že je oproti předchozímu modelu o dost hezčí. Trubkový podsedlák si přinesl od okruhového bráchy S 1000 RR a dodává německému strojovému stylu trochu jižanského šmrncu. Nálož elektroniky je tady taky naprosto neuvěřitelná. Nastavit tady jde všechno všude. Ovládání je sice trochu specifické, ale jak si na něj zvyknete, tak se můžete rychle a přehledně zanořovat do nekonečně hlubokých podmenu s různými nastaveními. Můžete si dokonce připravit dva svoje individuální setupy, kde si jednotlivě naladíte úplně všechny předvolby, které tahle motorka umožňuje - ABS, kontrola trakce, antiwheelie, motorová brzdy, palivová mapa, podvozek, atd. To vše dle libosti uživatele. Přestože je mi chod čtyřválce blízký, v porovnání s Ducati a Triumphem mě vlastně trochu nudí. Sám se divím, že to vyslovuju, ale je to tak. Přesto, že bávo nabízí 170 koní, jsou jízda i projev velmi srovnatelné se Suzuki. Trochu mě zklamalo, že předchozí verze S 1000 R byla víc hravá. No, spíš to byla větší bestie, která potřebovala pěkně tvrdou ruku. A to se mi na ní moc líbilo. Tohle je taková klidná německá síla. No řekněme klidnější, ale přesto mi tady ty emoce trochu chybí. Cenovka blížící se 500 tisíc asi odpovídá všem elektronickým vymoženostem.

Triumph Speed Triple 1200 RS

Na tříválcového Triumpha jsem se hodně těšil. Nemám s ním sice moc zkušeností, ale tahle motorka mě bavila už kdysi dávno. Vzhledově taky velmi povedenej bike udělal od dob, co jsem na něm jel, neuvěřitelnej pokrok. Díky dvanácti stu kubíkům má tříválec největší krouťák a ten se hlásí okamžitě při každém otočení plynu. Hodnocení týhle motorky jsem si nechal nakonec právě proto, že jsem ještě nikdy na naháči nezažil tolik srandy, jako tady. Nemůžu si pomoc, ale hraju si s plynem jako malej kluk. Neustále opakuju zrychlování a brzdu, pořád dokola. Tohle mě prostě strašně baví. K tomu zvláštně působící chraplavý zvuk, který se vám dostane pod kůži. Tohle jsou ty emoce, který by měl nejlepší naked dodávat. Podvozek Öhlins zde zajišťuje stabilitu a dobrou kontrolu, stejně tak nastavení elektronických vychytávek přes barevný TFT displej. Je fakt neuvěřitelné, jak rychlí na téhle motorce budete. Za 450 tisíc korun je pro mě Triumph vítězem našeho testu. Škoda, že jsme na srovnání ještě neměli Aprilii Tuono, protože z tý jsem byl nadšený úplně podobně. To by potom volba vítěze nebyla tak jistá.

Závěr

Na konci krásného dne plného emocí vyhlašuju vítězem Triumph Speed Triple 1200 RS, i když se mi u Ducati Street Fighter V4 S doslova podlamovaly kolena. Je to vlastně hlavně kvůli ceně. Takhle hluboko do kapsy může sáhnout už jen málo kdo. Klasické řadové čtyřválce nám obsadily poslední dvě místa a to mě trochu mrzelo. Jenže když jsem jel potom z Hořic po závodech vrátit BMW S 1000 R do Prahy, hodilo mě to do takový pohody, že jsem si to naprosto užíval. Děkoval jsem, že není bávo tolik vyhrocený a tolik mě neponouká k různým výtržnostem, jako například Ducati nebo Triumph. Potom mi došlo, že přesně tohle je motorka, která mi může denně sloužit k dojíždění do práce a zároveň mě potěší, když ji trochu zatáhnu za plyn. Poslouží taky skvěle v mojí motoškole, kde se motáme na technickém okruhu na letišti. Zkrátka je to univerzální parťák pro všechno a já jsem si tuhle německou paní dokonalou pořídil domů. Asi stárnu, ale je právě na každém z nás, co od motorky očekává. Asi proto jich potřebujeme tolik :)

Informace o redaktorovi

Honza Zajíček (Odebírat články autora) - Výška redaktora: 183 cm
Kamil Holán - (Odebírat články autora)
Jan Altner - (Odebírat články autora)
Tomas Mysliveček - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE