Plochodrážka na vlastní kůži: půllitr čistého adrenalinu

Jak se na „tom“ jezdí?

Jak se na „tom“ jezdí? Strašně! Stejně jako je plochodrážní motocykl na míle vzdálený běžnému cesťáku, liší se i styl, kterým se na téhle potvoře jezdí. Je to podobné, jako kdybyste se po letech strávených na sjezdovkách najednou rozhodli, že si vezmete skokanské lyže a půjdete si vyzkoušet, jaké je to skočit z „mamuta“ - tam by vám také (jakkoliv bohaté) zkušenosti ze sjezdovky byly prd platné. Mám už pár zkušeností i s hodně specifickými motocykly, zkusil jsem si i trial nebo ledovou plochou dráhu, ale najednou to bylo v úplně jedno - veškeré moje motocyklové návyky byly najednou k ničemu a kdybych se celý svůj život věnoval rybařině či včelařství, vyšlo by to nastejno… Jezdím sice třetím rokem flattrack, ale i ten se jezdí na sériových strojích, jenže plochodrážka se vyznačuje stejnou vlastností jako všechny závodní speciály - pokud na nich nejedete trapem, tak zkrátka nefungují!

Se svými „trenéry“, kterými byli Boris a Jan Jarošovi, jsme tedy raději začali od naprostých základů. Nejdřív posedem (spíše postojem) na mašině - zatímco na rovince si prý můžete vsedě oddechnout (chachachááá!), tak v zatáčce na sedačku zapomeňte! Veškerá váha spočívá na nohou, kdy pravá je zaklesnutá v háku, v němž v podstatě stojíte. Levou máte předsunutou daleko dopředu a kopírujete s ní terén - z tohoto důvodu je levá bota obuta do plechové botičky, které umožňuje lepší klouzání po povrchu. Dalšími body, kterými jste spojeni s mašinou, jsou už jen řídítka. Pravou ruku máte na plynové rukojeti položenou podobně, jako když držíte šroubovák, zatímco druhou rukou dáváte „kontra“ a levou část řídítek tlačíte směrem od sebe. Mašina se vám tak mezi nohama volně pohybuje a hledá si nejlepší cestu, která byla často na míle vzdálená té, kterou si původně vyberete. Před první jízdou jsem dostal i radu, po níž jsem se málem posadil zpátky do auta a odjel domů. „Občas se stane, že se mašina chytne a ze smyku najednou vyletí na zadní. Bleskově se nakloň co nejvíc dopředu na řidítka a nejlíp dotop plnej plyn. Nebo i když podvědomě vrkneš, skoč po spojce. Jakmile si prostě jen tak z opatrnosti na klid ubereš,  zahodíš to a nebo tě to narovná a letíš do mantinelu!“ No potěš pr..l!

První okruhy jsem tak radši obkroužil pěkně pomaličku a jen občas jsem v zatáčce zkusil lehce přidat, abych zjistil, jak rychle se kolo utrhne do smyku. Samozřejmě že s jeho utržením nebyl nejmenší problém – ten vzniknul ale hned poté, když bylo potřeba smyk udržet a kontrolovat. Rovinky jsem bral fakt piánko, abych šetřil síly na zatáčky. Právě rovinky mi totiž nejvíc ubíraly síly, udržet mašinu v přímém směru pro mě bylo daleko horší, nežli průjezd zatáčkou. Objel jsem nějakých pět, šest okruhů a frčel jsem do depa, nohy a ruce totiž vypověděly službu… Takhle rychle mě nezmordovala žádná mašina! Po nějaké půlhodince, během které Honza na trati předváděl naprosto neuvěřitelné kousky, jsem vyrazil ke svojí druhé rundě. K ní jsem dostal další radu: „Zkus přiložit i na rovině, abys zjistil, jak moc to jede – aspoň chvilku otoč heftem až na doraz!“ Co myslíte - zkusil jsem to? Ne! Na to jsem prostě neměl koule… Jen dvakrát jsem na jedné z rovinek zkusil přiložit, ale i když jsem se na doraz plynu vůbec nedostal, měl jsem plné ruce práce s tím, abych se nějak srovnal do zatáčky a prosil jsem všechny svaté, aby se mantinel nepřibližoval tak rychle… Mašina se pode mnou vinula jak had a o nějakém odpočívání, ke kterému podle Borise mělo na rovince dojít, nemohlo být ani řeči. Teď už chápu, proč Marc Marquez po svém prvním svezení na speciálu MotoGP říkal, že nejtěžší je udržet ji na rovině v přímém směru! Zase jsem objel nějakých šest kol a frčel do depa s rukama vytahanýma jak po dvou hodinách na lezecké stěně. Ještě víc dostaly na frak nohy a tepovku jsem měl takovou, jako kdybych vyběhnul osm pater!

Honza tentokrát kravil na mašině asi hodinu, během níž se jen rychle doléval metyl, takže jsem měl možnost si orazit a načerpat další instrukce a rady do poslední rundy: „Docela ti to jde, a teď si představ že za určitých okolností se přibržďuje v nájezdu vlastně plným plynem, a ze zatáčky se zase dá zrychlovat jeho ubráním. Zkusíš to taky?“. Cože? „No jasně i takhle se to někdy jezdí – do zatáčky se přibrzdí tím, že pod plynem náklonem a úrovní přetočení přibržďuješ, kdy v tom smyku manévruješ tak trochu podobně jako na lyžích a když chceš na některým povrchu zrychlit a vypálit ze zatáčky co nejrychlejc, tak záměrně na citovku ubíráš, aby se zadní kolo zase co nejlíp chytlo“. Jak jsem psal už na začátku – na plochodrážce prostě na normální návyky zapomeňte! Samozřejmě že jsem to nezkusil, ale při třetí rundě to už jakžtakž vypadalo jako jízda na plošině, tedy aspoň v zatáčkách, ale na rovince jsem se s tím rval pořád stejně. Každopádně po dalších šesti kolech jsem zase odjel do depa a tentokrát definitivně – na další jízdu už jsem nenašel síly…

Svezení to bylo hodně zajímavé, ale pro jakékoliv další motorkaření naprosto nevyužitelné, myslím, že ani při flattracku tyhle rady neupotřebím. Bylo to docela určitě svezení s tou nejpřísnější motorkou, na které jsem kdy seděl. Rozhodně bych si to ale ještě někdy rád vyzkoušel – na suchém povrchu je to prý o hodně snazší a navíc bych chtěl zkusit, co se děje po otočení plynu na úplný doraz - to musí být hodně ostrý porno! Pánové plošináři, klaním se před vámi až k zemi!
 

Informace o redaktorovi

Martin Hakl (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 180 cm

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE