KTM Freeride E - elektrická budoucnost

Drtím první kilometry za hefty vůbec prvního elektrického offroada na světě a snažím se zapomenout na návyky z klasické benzínové mašiny. Je fakt, že spoustu toho mají společného, ale zrovna tak, je hodně věcí, které jsou úplně z jiného světa. Nic na plat, právě se mi otevírá doposud neobjevený offroadový svět a jsem strašně zvědav, jak na tyto chvíle budu za několik let vzpomínat.

Hlavou se mi honí otázky typu: budou v budoucnu elektromotorky denním chlebem? Vytlačí krůček po krůčku benzínové stroje? Nebo půjdou obě platformy bok po boku a jedna druhé nepoleze do zelí? Osobně si myslím, že ještě hodně dlouho bude hrát benzín prim a „elektriky“ mu nebudou konkurencí. To už ale rozjímání přerušuje cedule s nápisem „Downhill track“, pod kterou začíná strmá úzká cestička dolů. Dostáváme instrukce, že trať může po ránu klouzat a dávat bacha je potřeba hlavně na zákeřně slizké kameny, kořeny a dřevěné můstky.
Beru za heft, Freeride zabzučí jako šalina a už to hrnu z kopce dolů. Před první zatáčkou si chci hodit zadní kolo do smyku a snažím se ze zvyku našlápnout brzdový pedál. Jenže mám smolíka, protože zadní brzda se ovládá páčkou na levé straně řidítek, kde obyčejně bývá spojka. Konec konců, u elektrického Freeridu je to na chlup stejné jako u skútrů a vlastně i mého kola, kde si od jak živa přehazuji standardně montované páčky brzd. Aby došlo k požadovanému účinku, je potřeba na brzdy vyvinout větší tlak. Osobně bych mohl mít brzdy citlivější a ostřejší s razantnějším nástupem. Nicméně vzhledem k tomu, že Freeride E myslí i na začátečníky a lidičky mašinami nepolíbenými, je tato charakteristika logická. Nejspíš si dovedete představit, jak by to vypadalo, kdyby brzdy hryzaly kotouče jako na ostrém EXC.
Letím jedním toboganem za druhým a pusu mám od ucha k uchu. Parádně se bavím také při poletu na meších skocích a dřevěných můstcích. Ovladatelnost elektrické oranžády je parádní a do zatáček jde elektrická kačena jedna radost. Pravda, díky výše položené baterii je znát o něco výše položené těžiště, ale rozhodně to není ani z poloviny tak hrozné, jak jsem očekával před prvním sklouznutím. Pérování se zdá být poměrně tvrdé a pro takovéto ježdění bych si ho klidně trošku povolil.
To už ale stojím dole pod tratí a s celou naší „elektrikářskou“ partou vyrážíme po šotolinové cestě ke korytu řeky. Přepínám si na nejostřejší režim 3 a snažím se oproti dvojce vnímat rozdíl. Ten není až tak velký, jak by se mohlo zdát. Při trojce je odezva na plynovou rukojeť o něco prudší, a tak ostřejší vrknutí plynem a potáhnutí za řidítka je odměněno parádním „wheelíčkem“. Je úžasné, jak je elektrický Freeride plynulý a jak nádherně se jízda po zadním dá kontrolovat plynem. V tuhle chvíli mi opět chybí pedál zadní brzdy, takže je potřeba mít na paměti, že se jízda na zadním musí korigovat brzdovou páčkou na levé straně řidítek, jinak je zle. Libí se mi také jemná reakce při otevření plynu z nulové pozice. Děje se tak bez sebemenšího cuknutí nebo dalších nervózních projevů.

Při pohledu na koryto řeky doufám, že mě nečeká žádné elektrické rodeo, a že nedojde na hru „vyděržaj pianěr“. Přeci jen, voda v kombinaci s elektromotorem vzbuzuje lehké obavy. No nic, oranžoví tvrdí, že je Freeride E kompletně vodotěsný a že v klidu dokáže brodit až jeden metr pod vodou. Beru za plyn a jdu na věc… světe div se, mašina funguje jako na suchu a valí vodou jako by se nechumelilo. Koryto řeky lemují velké balvany, na kterých se dá celkem slušně vyblbnout a užít něco málo trialu. Opět oceňuji lehkou ovladatelnost a pocitově nízkou váhu. Také zde zažívám něco nového a nezvyklého. To proto, že u terénní elektrické kátéemky neexistuje spojka, a tak jízdu v krkolomném terénu nemám šanci korigovat spojováním.

Paradoxně zjišťuji, že spojkování do určité míry nahrazuje citlivá práce se zadní brzdou v kombinaci s plynovou rukojetí. Holt to chce čas a na všechno si chviličku zvykat. Právě tady se hodí citlivá reakce elektromotoru i na sebemenší pootočení plynem. Proto se dá popojíždět krokem a je pouze na vás, jak dokážete udržet rovnováhu. Právě práce tělem a rovnováha, jsou při jízdě na elektrickém Freeride alfou a omegou. Když už jsem zdrbnul nepřítomnost pedálu zadní brzdy z pohledu klasického offroaďáka, musím vytáhnout ještě jednu věc. Je fakt, že na brzdění páčkou se dá po nějakém čase zvyknout, ale na to, že mašina při nandávání přilby nebo brýlí v kopci popojíždí, se mi zvyknout nepodařilo. Na normální mašině si totiž nohou sešlápnete zadní brzdu a motorka se ani nehne, kdežto tady to nejde.

Skrz horské šotolinové cesty šplháme na travnatý kopec, kde je namotán krosový okruh ušitý elektrickému Freeridu na míru. V Rakousku věc naprosto nevídaná, že? Jsou zde tobogany, utažené zatáčky s hlubokou kolejí, nejrůznější skoky, ale i rozbité rovinky nebo prudší výjezdy. Na rozbruslení si nechávám enduro, které po pár kolech střídám za „holou“ krosovou verzi E-SX. Při bezprostředním přesednutí žádný zásadnější rozdíl nepozoruji a drtím jedno kolo za druhým. I na trati se musím pár kol adaptovat na jiné ovládání a řešení situací. Vtipné je to ticho! Mám pocit, jako když na dálkovém ovladači od televize zmáčknu tlačítko „mute“ a bez zvuku koukám na motokrosové závody. Prostě držím elektrického Frerida pod krkem co to dá a on si bzučí podobně jako autíčko na vysílačku mého tříletého syna.

Na klasických motokrosových mašinách obvykle slyším, že se ke mně někdo blíží a chystá se mě zaříznout. To tady absolutně nehrozí a názorně mě o tom přesvědčuje extrémní endurák Letty, který mě bez varování a rámusu motoru předjíždí. Během motokrosového testu mám většinu času aktivován režim tři a rozhodně netrpím nedostatkem výkonu. Jasně, není ho tolik jako u ostré motokrosové čtyřipade, ale dynamika tu je a motorka má stále chuť do života. Pokud něco má plné ruce práce, je to pérování, které není na drsnější motokrosové hrátky stavěno a svou charakteristikou přesně odpovídá názvu Freeride. 

Obrovskou výhodou elektromotorky je na trati, ale i v těžkém terénu fakt, že si ji nikdy nemáte šanci zašlápnout. Po této stránce mi Freeride E připomíná mašinu se spojkou Rekluse, která se dokáže hrnout terénem jako tank a neláme si hlavu s žádnou překážkou. Elektrický Freeride je plynulý a snad nikde jinde neplatí více fráze, že kolik plynu dáte, tolik výkonu tam máte.

Oranžová elektrika se nejlépe cítí na klasických enduro stezkách, šotolinových cestách, ale i downhilových sjezdech, kterých je v rakouském Saalbachu poměrně dost. Je ale potřeba stále sledovat světelnou signalizaci aktuálního stavu baterie a podle toho vyjížďku plánovat. Na krosové trati baterka pochopitelně mizí mnohem rychleji, než při pohodovém ježdění po hřebenech hor a zhruba po třiceti minutách musíte nabíjet. Právě na horských hřebenech odpoledne jezdíme zhruba tři čtvrtě hodinku a baterka drží.

V pohodě dává i cestu zpátky k hotelu a dokonce není potřeba přepnout na dojezdový režim, který ze zvědavosti na chvilku zkouším. Nezbývá než konstatovat, že se jedná vyloženě o režim na dojetí a díky utlumenému výkonu s ním neuděláte žádnou velkou parádu na výjezdech a v krkolomném terénu. Vzhledem k tomu, že během představení je málo času, mění nám mechanici baterie během přestávek a nemám tak šanci zjistit reálný dojezd nebo použitelné motohodiny, což se snad podaří v budoucnu během klasického redakčního testu. Ideální by tedy bylo s Freeridem rovnou koupit dvě baterie a vždycky jednu nabíjet a na druhou jezdit. Při delších přejezdech po šotolinových cestách zkouším Freeride podržet a podívat se na maximálku. Do kopce dokáže valit nějakých 77 km/h a po rovině se dostává přes osmdesátku. 

A co říct závěrem? Asi to, že díky této vůbec první sériové offroadové elektromotorce se mi otevřel další rozměr bahnivého světa. Jízda v porovnání s klasickými motorkami je v mnohém hodně podobná, ale přitom tak jiná. Možná i proto se Freeride E dostane do rukou lidí, kteří by pravděpodobně klasický terénní motocykl nikdy nevyzkoušeli. Díky podobnému ovládání jako je u horských kol a skútrů, jim oranžový elektrický teréňák adaptaci usnadní a umožní pochopit, co nás na offroadových mašinách tolik bere.
KTM tímto projektem ukazuje, že se nové výzvy jménem elektromobilita nebojí, a že rovnou dokáže postavit elektromotorku podle svého sloganu Ready To Race. Asi bude ještě chvilku trvat, než baterie budou mít takovou kapacitu, že budeme moci lítat bez nabíjení celý den. Je ale bez debat, že vývoj je teprve na začátku a zapracovat se musí hlavně na výdrži baterie a cenové dostupnosti. KTM Freeride E chce vnímat jako úplně jiné offroadové nářadí, které by bylo hloupost srovnávat s vymazlenými benzínovými mašiny. Stejně jako u aut s elektrickým pohonem je pořizovací cena také u tohoto jednostopého elektrického bahnomila pekelně vysoká. Za enduro model E-XC včetně baterie a nabíječky zaplatíte 318.000,- Kč a za krosový model E-SX pak dáte jen o sedm tisíc méně. Samotná baterie koštuje 90.000,- Kč a nabíječka 22.000,- Kč.