KTM 890 SMT: Sportovní cesťák, nebo cestovní sporťák?

Kapitoly článku

KTM si vždycky na prezentacích přichystá něco speciálního. Na testu 890 SMT to byl závod v jízdě do vrchu téměř na konci testovacího dne. Tohle vážně jinde nenajdete. U japonských značek je většinou přísně zakázáno jezdit na silnici „agresivním“ jízdním stylem, a pokud to na foto pointu náhodou postavíte na zadní, fotograf se buď otočí, nebo tu fotku smaže. Takhle své motorky zkrátka nechtějí mít prezentované, výjimkou jsou akce na okruhu. Lidi z KTM vám namísto toho na foto pointu řeknou, že to je poslední jízda a že jestli chcete, tak jsou fotografové připravení vyfotit vám wheelie na poslední rovince. No a potom uzavřou kus kopce, postaví si tam bránu, provizorní časomíru a nechají vás závodit.

Ona byla totiž tahle prezentace protkaná závody do vrchu od začátku do konce a celé to zaštiťoval americký závodník Chris Fillmore. Tenhle talentovaný sympatický týpek je továrním jezdcem KTM, ambasadorem značky a taky šéfem supermoto týmu KTM v USA. Supermoto je vlastně jeho domovská disciplína, když v ní získal v roce 2020 americký titul a v letech 2006 a 2005 třetí místo. Mezitím závodil v amerických superbicích na KTM RC8, v sérii Superhooligan pro produkční dvouválce s rovnými řídítky a objemem nad 750 cm3 jezdil na KTM 890 Duke R, ale hlavní díru do světa udělal na legendárním závodě do vrchu Pikes Peak, kde startoval i náš Kamil Holán. Třikrát se mu povedlo ho vyhrát, pokaždé to bylo v jiné třídě a vždy v sedle KTM. Hned při svém prvním startu si podmanil nejprestižnější třídu Heavyweight v sedle 1290 R Super Duke R, navíc v dodnes nepřekonaném čase 9:49:625. Zajímavostí na tom je navíc fakt, že startoval na v podstatě sériové motorce, která byla vybavená jen několika díly z katalogu Power Parts. Následující rok startoval v nižší třídě v sedle 790 Duke, který ho opět dovezl k vítězství. Hattrick dokompletoval v roce 2019, když na KTM 450 SMR zvítězil ve třídě Lightweight. Naše skupina navíc vyhrála Chrise jako vodiče pro celý den, což byl super zážitek.

Nicméně zpět k závodu, který nás nechal malinko přičuchnout k těmto neuvěřitelným závodům a musím říct, že po tomhle zážitku zase klobouk smekám o dost víc. Ono snažit se jet co nejrychleji na trati, kde jsou z jedné strany skály a z druhé propast bůhví kam, to je jen pro silné nátury. Navíc stejně jako v našem případě, i na Pikes Peak silnice slouží jako běžná cesta, takže na ní působí všelijaké vlivy jako počasí, všudypřítomná zvířata a taky samotná doprava, takže je povrch všelijaký. Závodníci mají samozřejmě výhodu v tom, že mají trať detailně naučenou a načtenou, navíc absolvují tréninky, nicméně ani to není žádná výhra. Kopec je totiž rozdělený na tři sektory, které se trénují zvlášť, a až v den závodu to jezdci musí pospojovat všechno dohromady a zajet na první dobrou nejlepší možný čas.

My jsme proti nim neměli žádný trénink, žádnou obchůzku trati, ani jsme se na to nemohli nijak připravit, ale to je vlastně dobře. Takhle jel každý s dostatečnou rezervou, aby nedošlo k průšvihu, svým způsobem to ale byl o to větší mazec. Uzavřená silnice, takže můžete bez problémů do protisměru, ale pořád nevíte, kam to vede. Takže letíte, snažíte se jet co nejrychleji a nejlépe, zároveň ale nevíte, kam to vede. Na roztočenou čtyřku není problém zahlédnout na přístrojovce 140 km/h, ale kam teď? Bude ta zatáčka otevřená, nebo se utáhne? Mazec.

Bylo jen takové malinké ochutnání toho, co se odehrávalo na legendárním americkém kopci. My jeli v průměru něco kolem dvou minut, závodníci se po 20kilometrové trati se 156 zatáčkami a převýšením 1 440 metrů šplhají cca 10 minut. Bohužel, poslední motocyklový závod se na Pikes Peak odjel v roce 2019, kdy tragicky zahynul Carlin Dunne, který si tou dobou jel na nové Ducati Streetfighter V4 pro rekord trati. Od té doby motorky na kopci nestartují a pravděpodobně už nikdy startovat nebudou. Čest jeho památce a obrovský respekt všem jezdcům.