ktm_srpen




Unboxing Suzuki Hayabusa 2021: Vytáhli jsme z krabice prvního Sokola!

Tohle měl být jen další článek z našeho jarního seriálu podle stejného scénáře, kdy jezdíme po jednotlivých značkách a představujeme vám novinky 2021 na kameru, když už jste si je nemohli prohlédnout na Motosalonu. Tentokrát jsme měli namířeno k Suzuki. Jenže se to trochu zvrtlo…

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

Kapitoly článku

Japonská Suzuki není v posledních letech značkou, která by chrlila novinky jednu přes druhou. A já ji podezřívám, že z toho nekonečného souboje o to, kdo toho každý rok udělá nejvíce a bude mít všechno nejvíc nejmodernější, potichu vycouvala naprosto záměrně a že jí ta strategie, nabízet osvědčené, festovní a uživatelsky velice vstřícné motorky vlastně vyhovuje. Možná o ní není tolik slyšet, ale zákazník ví, že když přijde k prodejci, najde tam na cestování V-Stroma, na blbnutí větší či menší GSX-S a samozřejmě esvéčko, do města Burgmana a na okruh GSX-R. Suzuki je zkrátka taková jistota a spousta lidí ji za to má rádo. Pro letošek ovšem má jednu jedinou novinku, a když jsme plánovali její video představení, říkali jsme si, jestli to nebude vypadat blbě – běžně představujeme pět, deset motorek, a teď jednu? Ale věci nabraly nový směr, když nám v Suzuki řekli: „První Hayabusu nám přivezou příští týden. Hele a nechcete si ji sami smontovat?“ Odmítli byste Ježíška jenom proto, že přiletí v dubnu?

Často si říkám, jestli jsem se neminul povoláním. Já bych si tedy nevydělal ani na suchej chleba, protože mi všechno hrozně trvá a nad vším moc laboruji, ale ve špinavých montérkách s rukama zabořenýma v motorce nebo autě se prostě cítím nejlépe. A nejradši mám takové ty patinové dílny, žádné naleštěné servisy. To mám ještě z dětství, když jsem přišel za tátou do práce, otevřel dveře od haly, kde se opravovaly autobusy, a dýchly na mě ty černé podlahy nasáklé naftou a olejem… Možnost vytáhnout si z krabice a smontovat první Hayabusu, navíc přesně v takové útulné dílně, pro mě tak znamenala víc, než jen pouhou náplň práce redaktora. Žádné mlácení do počítače, žádné telefonování, jen já, montérky, vercajk a nová Hayabusa! Takhle vypadá ráj. Zbývalo ji jen neodřít, nepovalit, nestrhnout nějaký závit… Teď ale už stojím na dvorku, oblečený v „hodobóžovém“, v ruce klíče od dílny a thriller může začít!

Uprostřed dílny stojí papírová krabice s velkými nápisy Suzuki – stejná, jaké vidíte u dealerů snad všech značek. A na papírových etiketách GSX1300RR, Made in Japan. Hayabusa je totiž pořád japonská. Ten kartónový papír je samozřejmě jenom obal, aby se na motorku uvnitř schovanou neprášilo nebo nepršelo. Beru do ruky nůžky a za chvíli už přede mnou stojí princezna Hayabusa, ukrytá v kovové kleci, z níž ji musím vysvobodit. A je – stříbrná! Busa se bude prodávat ve třech barvách, bílé s modrými detaily, potom v té nejznámější černé se zlatými prvky a ve stříbrné s červenými, kterou mám právě před sebou. A jak kolem ní tak budu půl dne brousit, bude mi jasné, že přesně tuhle bych si koupil já. Je fakt nádherná.

Co mě ale hned zpočátku zarmoutí, že motorka uvnitř té klece vypadá prakticky celá složená. Zřejmě jí chybí akorát plexi. To je tím, jak je nízká, že se do té přepravní bedny vejde dobře, na takových V-Stromech je podstatně více práce – kolo, řídítka… Co se mi líbí, jak je uvnitř té klece chráněná, někde polystyrénem, jinde měkkým molitanem nebo co to je. Pravděpodobnost, že se jí něco při přepravě stane, je naprosto minimální. Leda kdyby skladník najel vidlemi od ještěrky doprostřed krabice. Jinak je tam uvnitř tak připevněná a odevšad chráněná, že musí vydržet snad i pád na bok.
Na správné smontování Hayabusy existuje snad centimetr tlustý manuál velikosti A4, tahle civilizace jednou zajde na byrokracii. Já mám naštěstí k ruce Petra Liznera ze servisního oddělení Suzuki, který tyhle věci dělal už snad milionkrát, takže mi vždycky poradí. A první rada zněla: „Tamhle máš ráčnu, dvanáctku ořech a sundej nejdřív tu vrchní konstrukci, a potom stojny. Namasti si svaly, protože se s tím ve fabrice moc nepářou a občas tam ty šrouby nahulí na hulváta přes závit.“ Jelikož klec musí vydržet přepravu po celém světě a ještě se staví na sebe do pater, je konstrukce bytelná a šrouby utažené poměrně dost. A fakt jich tam je pár takových, že si máknu až do konce. Největšího nerva mám, aby mi na motorku nespadla nejprve celá ta vrchní část klece a následně stojny, které je potřeba si stále přidržovat. Odřít ji svou neopatrností, spáchám rituální harakiri. Zbývá odmontovat silnou železnou desku, jež propojovala vršek klece s krkem řízení, tady si máknu, protože šestiboký hranol na 32 ořech je fakt utažený fest, ale po nezbytné aktivaci svalstva, na jehož existenci jsem už dávno zapomněl, se dílo daří a já můžu sáhnout do kouzelné krabice vedle zadního kola, v níž nacházím plexi s montážním materiálem, několik cizojazyčných manuálů (světe div se, z Japonska české neposílají) a hlavně matici řízení. Krásnou, snad titanovou, soudě podle lehkosti a barvy. Dotáhnout momenťákem a první fáze je hotová.

Teď musíme motorku dostat ze spodní části klece. To není zrovna sranda, protože je tam dost zaražená a že byste ji normálně vycukli, na to zapomeňte. Přeci jen váží 264 kg, tedy teď o něco míň, není v ní benzín. Petr na to má takový fígl, „oběsí“ ji kurtou za krk řízení, já odmontuji poslední boční držáky, motorku za předek zvedneme heverem, zadní kolo za madlo spolujezdce přizvednout, vytáhnout spodek klece a princezna je vysvobozena! Sundávám z ní všechny krycí materiály a kochám se. Nová motorka je prostě nová motorka a tahle matně stříbrná Hayabusa je fakt šperk. Perfektní zpracování, lakování, detaily, všechno festovní, prostě motorka, jaké se dneska už moc nevidí. Mně se ale bohužel potvrzuje to, co jsem tušil už dávno, a sice že opravdu jenom namontuji plexi a je to hotové. Dokonce i olej a baterka tam jsou. Dříve prý chodily motorky s jen malým množstvím lubrikantu v motoru, který byl akorát převozní, teď už mají první náplň z fabriky a stejně tak baterky jsou usazené, stačí jen přišroubovat fousy. To znamená, že musím pod sedlo, nejprve to spolujezdcovo – a hele, tady je dokonce místo na lékárničku a malou sváču! Další věc, kterou dneska u motorek moc nevídáte. Baterka má svůj vlastní průvodní list, její napětí je v pořádku, takže tady není co řešit a můžu se vrhnout na ten největší mechanikovský úkon, a sice nasazení plexi. Dva vruty uvnitř kapoty, rozevřít plasty, strčit tam prsty (auvajs), vložit gumové průchodky s matkami v koncích, na spodní konec plexi nalepit gumový proužek proti drnčení, plégo zacvaknout, dva maličké hliníkové šroubečky zvnějšku, vrátit ty dva vruty, záslepky a hotovo. Stačí nalít litr benzínu, zapnout zapalování a Hayabusa chytá na první otočení. A já mám pocit, že fakt přišel Ježíšek…

Když teď přede mnou stříbrná Hayabusa stojí (a po chvíli i černá, ony totiž přišly naráz dvě), vím naprosto jistě, že jsem moc rád, že ji Suzuki po krátké pauze, dané neplněním normy Euro 4, zase vrátila na trh. A že z ní v její třetí generaci neudělala něco úplně jiného. Hayabusa je motorka toho typu, které se dneska už moc nenosí, ďábelsky rychlý cesťák s protaženou jízdní pozicí, které však postupně vytlačila všechna ta géesa, Mutlistrady a Adventury. Jenže když na ní tak sedím, mám to nutkání hodit na sebe helmu, kombinézu a jet se projet mnohem větší, než na kterékoli jiné novince, o níž jsme letos natáčeli. Je moderní, má v sobě nacpané všechny ty důležité technologie, jenomže zároveň působí tak nádherně oldschoolově. Třeba ty ručičkové budíky, na ty se prostě vydržíte dívat celý den a decentního barevného TFT displeje uprostřed si skoro nevšímáte. Proč to neumějí udělat i ostatní značky?

Nikde nevidíte žádné „katování kostů“, Busa je šlechtična. Chtěl jsem napsat, že je to drahá motorka, jenomže za 440 tisíc korun vás dneska u výše zmiňované, dobrodružně pojaté konkurence ani nepozdraví ve dveřích. A jak krásně sametově bručí na volnoběh, žádné dvouválcové poskakování! Ale to si poslechněte ve videu, to je v tomhle článku přeci jen to hlavní. Já mám z toho vybalování první Hayabusy v sobě ale pořád tak obrovský emoční přetlak, že musel ven i prostřednictvím těchto písmen. Vítej zpátky, Sokole!

Informace o redaktorovi

Jan Rameš - (Odebírat články autora)
Honza Zajíček - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autoři článku obdrželi prémie 190 Kč od 19 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (3x):



TOPlist