Josef Vejvoda – odešel poslední mohykán

Josef Vejvoda se narodil v den svého svátku 19. března 1924 v obci Broumy u Berouna. Prakticky celé mládí ale prožil v Rakovníku, kde měl jeho otec řeznictví s uzenářstvím a tomuto řemeslu se mladý Pepík, jak jsme mu všichni dodnes říkali, měl také vyučit, aby dodržel rodinnou tradici. Jenže učedníkem na řezníka vydržel být jenom čtrnáct dní. K otcově malé radosti, ale nakonec s jeho souhlasem, z řezničiny zběhl a začal se v Rakovníku u p. Bayera učit automechanikem. Pan Bayer měl bratra, který měl, také v Rakovníku, od roku 1938 zastoupení motocyklů ČZ, ale hlavně závodil na motocyklech. Ten často navštěvoval dílnu, kde se Pepík učil a tam také Bayerovy motocykly obdivoval. Tady byl asi nakažen tím motocyklovým bacilem. Za německé okupace byl od roku 1942 totálně nasazen v Německu. Ještě předtím ale začal sportovat, věnoval se hlavně silniční cyklistice. Na kole absolvoval závody Praha-Český Brod-Praha, Plzeň-Plasy-Plzeň a další.

Po válce se vrátil do Bayerovy dílny, nastřádal si na svůj první motocykl, který si z části sám postavil když namontoval do rámu Ogar motor z jawského péráku. V roce 1949 s ním už stál na startu Jihočeské soutěže v Českých Budějovicích. Nejenže svou první soutěž dojel na zlatou medaili, ale v silniční soutěži byla i rychlostní zkouška, ve které měl nováček Vejvoda druhý nejlepší čas, a to vítěz této zkoušky jel na půllitru, zatímco Vejvoda na dvěapůli. Nadějný začátek, ale v ohnisku jeho zájmu byly silniční závody. Od závodníka Vydry si koupil silniční dvoudobou zetku, na které dřív jezdil známý Čeněk Kohlíček, a tak začala jeho silniční kariéra. Zlom přišel při závodě v Ústí nad Labem, kde se svou zetkou porazil jezdce, kteří jeli na motocyklech upravovaných bratry Štěpinovými. Po závodě za ním přišel starý pan Štěpina s nabídkou, zda by nechtěl jezdit na jejich motocyklech. Pepík s radostí nabídku přijal a od té doby k jeho žluté přilbě s emblémem raka patřil i žlutý pérák. Jeho výkony na silničních závodech byly dobré a tak brzy postoupil z kategorie juniorů mezi seniory.

Jeho výkony mu také vynesly nominaci na první motocyklovou Velkou cenu Československa v Brně v roce 1950. Startoval se žlutým pérákem ve dvěstěpadesátkách, jejich závod byl odstartován minutu po startu třistapadesátek. Závod měl tehdy přímo maratonskou délku - byl vypsán na 178 km, to bylo deset kol na starém brněnském okruhu. Jelo se za deště a to Pepíkovi vyhovovalo, na mokru uměl. Pepík tak šel na začátku druhého kola do vedení a na první místo až do cíle už nikoho nepustil. A to měl potíže se strojem resp. s prasklou nádrží. Mechanici mu ji v depu nouzově zalepili mýdlem, ale musel v dlouhém závodě tankovat o jednou víc, než ostatní jezdci. Přesto zvítězil v čase, který by mu stačil v závodě třistapadesátek na šesté místo v cíli. Navíc některá kola jel jen o pět sekund pomaleji než Vitvar na Nortonu ve vyšší třídě. Zajel dokonce rekord kola, přesněji řečeno vytvořil rekord kola, protože se tam jelo poprvé, který překonal až po pěti letech Němec Horst Kassner na Sportmaxu NSU. Na Pepíkovu počest se tak v Brně hrála československá hymna.

V Brně startoval ještě čtyřikrát. Ve druhém ročníku 1951 startoval s dvěstěpadesátkou ČZ Walter. Tenkrát dostal závod jméno Závod družby národů. Ta družba se projevila v tom, že závodníci ze soc. zemí byli na startu postaveni do předních řad. Pepík stál až v zadních řadách a při startu ho Polák a Maďar zavřeli tak, že musel zavřít plyn a tak mu zhasl motor. Než ho znovu nastartoval, bylo čelo závodu už v Bosonohách a tak začal velkou stíhací jízdu, kterou ale, když už měl čelo na dohled, ukončil pád v zatáčce u lomu. Poškozený stroj, lehké zranění a konec. Nejblíže měl k opakování svého úspěchu v roce 1952, ale opět smůla. Byl nejrychlejší už v tréninku, v závodě vedl, jako první najel ještě do posledního kola, v něm ale spadl. Sice se zranil jen lehce, zlomený nos, přeražený zub a roztržené obočí, ale pořadatelé mu už nedovolili pokračovat v jízdě. Naposled se v Brně objevil v ročníku 1957. Startoval se svazarmovskou ČZ 125 OHC a dojel na pátém místě, když mu krátce před cílem praskla ventilová pružina. Před ním se umístili vítěz Degner na MZ, druhý a třetí Malina a Bartoš na ČZ a čtvrtý Rakušan Saerborn na Mondialu. Málo se ví, že už roku 1951 měl Pepík startovat na slavném vytrvalostním závodu Bol D´or ve Francii. Štěpinové tehdy připravili dva péráky, na kterých měli na autodromu Linas-Montlhéry startovat Pepík s Vaškem Parusem, ale nakonec k tomu nedošlo.

Nemůžeme zde vypočítávat všechny Vejvodovy úspěchy, ale zmíním se ještě alespoň o jednom závodu, který ukazuje jeho houževnatost a výdrž. Bylo to v Ústí nad Labem. Pro technickou závadu nedojel závod stopadesátek, dvěapůlky vyhrál. Aby mohl startovat ještě ve třiapůlkách, musel projít lékařskou prohlídkou, po závodě třistapadesátek znovu prohlídka a start v půllitrech. A jak dopadl? Ve třídě 350 ccm byl třetí a v půllitrech čtvrtý – a to všechno s dvěstěpadesátkou!

V jeho závodní činnosti ale byla přestávka. Na několik let se odmlčel, přesněji, byl tehdejším režimem odmlčen. Měl příbuzné v západním Německu, a když odmítl spolupráci, byl zatčen a obviněn z veřejného pobuřování a obcházení daňového zákona. Šel sedět natvrdo. K závodům se vrátil až v sezóně 1957, kdy také jel svůj poslední, ale vítězný závod ve Velkém Oseku. Krátce potom onemocněl žloutenkou, která zanechala následky, a na doporučení lékaře pověsil motocyklovou přilbu na pověstný hřebík.

Po skončení závodní činnosti pracoval v rakovnické továrně Stadion na výrobě jejich mopedů. Potom odešel do Prahy, kde pracoval jako vedoucí ve sběrných surovinách, nejdříve na Starém Městě a potom v Libni. Tady začal také jeho další koníček a to sběratelství. Sám k tomu říká: „Je neuvěřitelné, co všechno se tehdy dávalo do sběru“. Tak vznikl základ jeho rozsáhlé sbírky starých motocyklů, která čítá asi 200 strojů, některých opravených, jiných v nálezovém stavu. Ještě jednou se ale objevil v Brně s natočeným dvoudobým motorem. Nebylo to ale při závodě veteránů, ale při budování nového brněnského automotodromu. Také to nebyl „žluťásek“, ale motorová pila Husqvarna, se kterou tam už jako sedmdesátiletý důchodce kácel stromy překážející ve výstavbě. Poslední léta prožil ve svém venkovním sídle v Soběslavicích u Turnova. Tam se u něho často objevovali návštěvníci, kteří měli kdy co do činění se závody nebo okolo závodů, členové různých značkových klubů a podobně. Sám také nezapomínal na léta prožitá v Rakovníku a ještě v devadesáti letech pravidelně navštěvoval každoroční rakovnické setkání majitelů mopedů Stadion, na jejichž výrobě se podílel. V Rakovníku má také stále mnoho přátel, které zpráva o tom, že motocykly už navždy opustil, velmi zarmoutila.

Informace o redaktorovi

Jaroslav Červený - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE