Hitparáda 2014

Text: Motorkáři.cz | Foto: Motorkáři.cz | Zveřejněno: 27.12.2014 | Zobrazeno: 24 466x

V průběhu každé sezóny nám projde rukama celá řada motorek a konec roku je vždycky ideální doba k zastavení a bilancování. V tradiční hitparádě se díváme do zpětného zrcátka s nápisem 2014 a vybíráme šestkrát tři kousky, které za sebou nechaly největší dojem.

Tomáš Mikšovský

Kawasaki ZZR 1400 Performance Sport (test)

Vytvořit sestavu tří nejlepších motocyklů, které mi prošly pod zadkem během uplynulého roku 2014, není vůbec jednoduché. Nakonec jsem dle uvážení vybral právě ty stroje, které ve mně zanechaly hluboké vzpomínky a obohatily mé dosavadní jezdecké dovednosti.

Nedá mi to a na první místo posílám Kawasaki s ohromným krouticím momentem. Tahle zdánlivě poklidná cestovní mašina dokáže zapůsobit jako červený hadr na iberského býka. Hlavním pilířem je bezesporu řadový čtyřválec o zdvihovém objemu 1 441 ccm a tento údaj hovoří za vše. Ale pozor, tahle motorka není jenom o nezaměnitelném zrychlení. Líbí se mi, že navzdory své mohutnosti poskytuje dostatečnou míru cestovního, ale především jízdního komfortu. Snadná ovladatelnost stroje, totiž může leckoho mile překvapit a dodat mu úplně jiný pohled na sportovní tourery. Jsem moc rád, že mi opět mašina tohoto typu zadupala do země mylné představy o tom, že na korábech nebude žádná zábava. Opak je pravdou a za sebe doporučuji každému motorkáři, alespoň v rámci testovací jízdy, usednout za řídítka japonského šinkansenu a nechat si zatlačit oči do hlavy.

Ducati Monster 1200 (test)

Těžké rozhodování mi příjemně usnadnil Monster továrny Ducati. Ten se mi proběhl pod rukama hned dvakrát a to v přímém souboji s KTM 1290 SuperDuke R a poté ještě ve srovnávacím testu pětice naháčů. Jak už to u Italů bývá, ani tahle mašina nezapře velkou dávku výbušného temperamnetu. V sedle rudého Monstera poznáte skutečnou všestrannost a zejména dokonalý charakter motocyklu kategorie naked. Průběh motoru od nejnižších otáček dokáže Ducati vystřihnout jako z učebnice o dvouválcových motorech, možná i lépe. Skvělé jízdní vlastnosti ještě vyzdvihne fakt, že v sedle se má jezdec jako v pojízdném sekretáři. Možná i proto jsem přišel téhle mašině na chuť až na druhý pokus.

BMW HP4 (test)

Letošní rok se mi do cesty připletl i model HP4 od BMW a musím říci, že to co předvedl na mostecké trati, bylo definitivní ukojení závodních choutek. V mých očích je to dosud nejlepší sériovka kategorie SBK. Do mé TOP3 sestavy se tato motorka dostala díky „jedné“ věci, závodníci tomu říkají Racing Package. Tenhle kousek nabízí zkrátka vše, na co si závodník vzpomene. Co je ovšem ještě důležitější, všechno dohromady funguje v určitém souznění a jako celek to působí dokonale. Vysoký výkon s parádně odladěnou elektronikou a skvělou výchozí geometrií dělá z motocyklu skutečně údernou zbraň. HP4 je určitým technickým upgradem modelu S1000RR, který je ve svém základu již tak dobrým motocyklem od roku 2009. Kdo se chce hezky proletět a být zároveň na maximální hranici bezpečnosti, může přemýšlet třeba o tomto stroji.

Vláďa Novotný

Vytáhnout pouze tři nejlepší mašiny sezony 2014 není vůbec žádná brnkačka. Všechny, co se mi dostaly pod ruce, byly opravdu povedené a i kdybych se stavěl na hlavu, nevzpomenu si na jedinou, kterou bych poslal ze skály a nebo ji snad potrestal jako to „prý“ udělal David Knight... V sezoně 2014 jsem měl navíc štěstí skočit do stupaček hodně zajímavým kouskům, jako jsou například „dakarka“ Davida Pabišky a nebo vůbec první sériově vyráběný elektrický offroad pod sluncem - KTM Freeride E. Se závěrem roku tedy vyberu tři motorky, které jsem testoval, a které bych si dokázal představit v garáži, tak, aby se navzájem doplňovaly.

Husqvarna FC 250 (test)
První by byla Husqvarna FC 250, kterou jsem si poprvé vyzkoušel na švédském písečku. Je to parádně ovladatelná hadimrška s naprosto dostatečným a kontrolovatelným výkonem. Líbí se mi její netradiční řešení v podobě ocelového rámu v kombinaci s plastovou podsedlovkou, povedený podvozek WP, elektrický startér a vůbec osazení kvalitními komponenty. Prostě, tak jak sjede z výrobní linky, je připravená závodit. Jedinou pihou na kráse je pak cena, která je oproti ostatní konkurenci poměrně vysoká.

BMW F 800 GS Adventure (test připravujeme)

Tohle cestovní enduro „na špuntech“ se ukázalo být naprosto vyváženým kouskem, který se dokáže poprat s terénem a nezalekne se ani cestovačky po asfaltkách. V terénu dokáže opravdu hodně a je jen na vás, do čeho se pustíte a hlavně do čeho „báwo“ obujete. Když se budete chtít prolétnout vzduchem, prolétnete se, a když budete chtít vyšplhat nějaký výjezd, vyšplháte ho. Na Advíku se mi líbí, že pocitově vyšší hmotnost na místě mizí ve chvíli, kdy pouštíte spojku a roztočíte kola. Zrovna tak elektronické asistenční systémy, které je možnost deaktivovat a spoléhat se pouze na své jezdecké schopnosti. Když pak dojde k nějaké té „pumelenici“, budete vděční za výborně fungující padací rámy, které dokážou zachránit opravdu hodně.

Honda CB650F (test)
Nahatou Hondou bych doplnil předchozí mašiny s offroadovým srdíčkem. Holka japonská by odskákala černou práci všedního dne, protože bych v jejím sedle obrazil všechno, co k běžnému životu v metropoli patří. Je to tím, že se výborně ovládá, působí lehkým dojmem a staví na pohodovém a nepřekoňovaném motoru. To všechno je pro normální „lítačku“ alespoň z mého pohledu potřeba jako sůl. Osobně nejsem žádným odpůrcem elektroniky a všech možných jízdních asistentů, nicméně říkám: všeho s mírou. Honda CB 650 F dokonce dokáže žít bez elektroniky a to mi u této kategorie připadá jako rozumné.

Aby to nevypadalo, že je pouze „otloukánkem“ pro každodenní ježdění, musím vyzdvihnout její kvality, které předvedla na španělských silničkách během prezentace, kdy se poměrně dost tlačilo na pilu. Cébéčko fungovalo naprosto spolehlivě, těžilo z výborné ovladatelnosti a poměrně v klidu dokázalo akceptovat nastavené vyšší tempo. Ještě kdyby stálo o nějakou tu pětku méně, bylo by široké spektrum motorkářů ideální.

Honza Krajíček

Royal Enfield GT 500 (test)
Angličan narozený v Indii byl letos jednoznačně nejemotivnější motorkou z mých testovaček. Krásně jednoduché linie červeného kafáče chytnou za srdce a navíc dávají vyniknout typicky anglickému motoru, vysokozvdihovému půllitrovému jednoválci s nakopávačkou. GTčko naštěstí není stylovkou jen na oko – charismatický motor s okouzlujícím zvukem, silným středním pásmem a nikterak učesaným podáním výkonu mu dává přesně tu porci závodnické syrovosti, kterou byste od kafáče čekali.

Ovladatelnost je tak prostá a lehoučká, jako byste se s nízkými řídítky v ruce snad narodili, a samotná jízda je tak neuvěřitelně zábavná. Co na tom, že sedlo je tuhé a motor v rámu vibruje – tohle není žádný okapotovaný gauč, tohle je motorka za odměnu, která vám přenese zpátky v čase do dob, kdy kafáče byly rebalentskou záležitostí vzpurné městské omladiny. A jak ukázali kluci z pražské Vintage Garage, s trochou fantazie poslouží strohé sériové provedení jako parádní základ pro kupu vlastních úprav.

BMW NineT (test)
Tenhle zajímavý Bavorák trošku klame tělem – vypadá skvěle, ale jede ještě mnohem líp! Navenek budí svým kabátem klasického jednoduchého roadstera dojem pohodové stylové motorky na klidné projížďky krajinou. To, co naznačují odvážné technické specifikace, vám ale naplno dojde už po pár stovkách ujetých metrů. NineT není žádné retro, moderní klasik nebo bůhví co ještě – NineT je prostě úplně moderní naháč, byť s jednoduchým tradičním zevnějškem. Jedině snad nahrbený posez za širokými řídítky je tu trošku retro, ovšem umožňuje až nečekanou lehkost a přesnost v zatáčkách, v nichž NineT tančí s ladností baletky. Osvědčená dvanáctistovka boxer s chraplavým hlasem a zdánlivě bezednou porcí síly (s možná až příliš uhlazeným podáním výkonu), bezvadně fungující radiální Bremba nebo příjemně vyladěný stavitelný podvozek s přední USD vidlí přitom umožňují mnohem agresivnější a sportovnější jízdu, než byste od takové motorky čekali. NineT je prostě povedeným a okouzlujícím sladěním dvou světů – jednoduchého vkusného vizuálu klasických roadsterů a agresivně sportovního jízdního pojetí těch nejmodernějších naháčů.

H-D Street 750 (test)

Nový Haryk je z kapku jiného soudku než předchozí dvě libůstky. Rozpočťák Street si klade za cíl oslovit začínající motorkáře a přivést je k americké značce, takže je nejlevnějším harykem a vyrábí se v Indii… Co na tom, že to má své vrtochy, jako mizerné zpracování elektroinstalace a docela slabé brzdy – Street je ve svém jádru, přesně podle svého předsevzetí, zcela jednoduchou a nezáludnou motorkou, která stejným dílem rutinně poslouží, ale i aktivně pobaví. Krátká nízká stavba, specifický posez jako na mnohem menším stroji (a přesně taková lehounká ovladatelnost) a živý, točivý, vodou chlazený dvouválec totiž dodávají stroji tu potřebnou špetku harlejovského charisma a taky dost agresivního potenciálu, kvůli kterému můžete Streeta zcela zodpovědně upřednostnit před nějakou japonskou začátečnickou rozpočtovkou. Univerzálnost, jednoduchost a přístupnost, to se u začátečnických motorek vždy cení, a to zde máme. Výrazný osobitý styl a velká míra zábavnosti jsou však u takové kategorie nadstandardem, a proto Street boduje.

Petr Poduška

Honda VFR800X Crossrunner (test)

Přestože se jedná o novinku určenou až pro příští rok, díky předsezónnímu testu se stává vítězem mojí soukromé hitparády už letos. Honda udělala na Crossrunneru obrovský kus práce a dotáhla jej skoro k dokonalosti. Ať už se podíváte na změny designu, jízdní pozice nebo podvozku, ve všech směrech je nový model o míle dál než první generace. A když se k tomu přidá fantastický průběh vidlicového čtyřválce, dostanete neuvěřitelně zábavnou motorku pro každou příležitost. Pokud bych nějaký model měl vybrat do redakce na dlouhodobý test, byla by to právě tahle Honda.

KTM 1290 Super Duke (test)

2014 byl jednoznačně rokem velkých naháčů a proto ve výběru nemůže chybět ani zástupce téhle kategorie. Rakouská fabrika nasadila laťku hodně vysoko, a není to jenom díky bezkonkurenčnímu výkonu. Super Duke se ukázal jako hodně univerzální motorka, se kterou se dá blbnout celé odpoledne na letišti, honit vteřiny na závodním okruhu i celkem pohodlně cestovat. Líbí se mi jeho osobitý vzpřímený posez, široká řídítka, ale hlavně charakter motoru. Ten má minimálně dvě tváře, a záleží jenom na vaší momentální náladě a jízdních podmínkách, jakou z nich si vyberete. Za to, jaké zážitky umí Super Duke jezdci zprostředkovat, mu dokážu odpustit i drobné designové nedostatky.

Yamaha MT-07 (test)

Jedním z největších hitů letošní sezóny je i tahle Yamaha, která zabodovala hlavně poměrem cena/výkon. Až na pár nepodstatných detailů je to přitom poctivě udělaná motorka s pohledným a moderním designem, kvalitními komponenty a perfektním zpracováním. Není to zkrátka žádná rozpočtovka, ale dospělá motorka, která - ač je určená hlavně pro začátečníky, dokáže pobavit i ostříleného mazáka. Yamaha dokázala z řadového dvouválce vytěžit maximum a přinesla do motorkového byznysu čerstvý vítr. Její jedinou nevýhodou je špatná dostupnost na našem trhu.

Tomáš Procházka

Honda CB650F (test)

Mam rád motorky, které jsou rovnocenným partnerem pro řidiče a tak jsem se nakonec po dlouhém rozhodování přiklonil k úžasné Hondě CB650F. Možná to vypovídá i o tom, že v naší grupě testovacích pilotů mám nejméně zkušeností a proto se necítím na to, dát na první místo Ducati Monster 1200S. Trochu překvapivé i pro mě samotného. S odstupem času ve vás ale všechny myšlenky a domněnky uzrajou, a pokud zahodíte svoje ego daleko za sebe, jste na dobré cestě se posunout správným směrem. Kdykoliv si na tuhle holku vzpomenu, rozsvítí se mi oči jak malýmu klukovi, kterej dostal pod stromeček vzduchovku. Vstřícná motorka, jednoduše poskládaná s aktuálním designem a kukučem streetfighetra. Chování této šestistovky je příkladné a tímto vracím všechny motorky do devadesátých let, kdy ještě tato kubatura jela v nízkých a středních otáčkách. CB650F mě zkrátka bavila, což určitě všichni pochopili ze samotného testu. A jestli se najde někdo, jenž má starosti o to, zda jsem zaplacený od Hondy, tak žije opravdu smutný život a měl by raději vstát a naklusat pro jednu Hondičku CB 650F a začít opravdu fungovat. CéBéčko je totiž mazák neskutečnej a právě vzpomínka na tuhle motorku bude můj lék na nudnou šedivou zimu. Pane Hondo, díky!

Ducati Monster 1200S (test)

Můj velký favorit byl sestřelen o dvě stě tisíc levnější a o polovinu slabší Hondou CB 650F, to jsou věci. V testu velkých naháčů měl Monster nejméně koní z celé party, ale zase měl největší srdce pro radostnou jízdu. Motor se vytáčí s velkým elánem a já se přitom nemusim soustředit, jestli mě na dalším výjezdu z vinglu neshodí ze sedla. Charakter tu stříká proudem a design přitahuje pozornost všech lidí okolo. Je to Ducati, takže nervózní poskakování v pomalé rychlosti je tu na pořadu dne. Ovšem vyrazíte-li na okresky, má přesně to co má naháč mít. Výkonu akorát, silácké brzdy a vás na hrbu v poloze naštvaného borce. Není to úplně nejlehčí život, ale má to emoce a tohle já od motorky chci. S BMW bych objel zeměkouli, na KTM bych jezdil furt po zadním, stejně jako s Kawasaki. S Aprilií vyrazím na okruh, ale s Monsterem můžu všechno jako ostatní s pořádnou dávkou emocí navrch. Škoda jen těch high-tech budíků, které mi sem příliš nepasují.

Triumph Street Triple (test)

Triple mi sednul jak prdel na hrnec. Čistý motor a pořádný styl. Je to o tom, že si ve fabrice dali záležet, aby motor osekali o všechny rušivé elementy. Jejich úsilí a roky ladění jsou znát, už když jejich stroj nastartujete. Při jízdě pak nepochybujete ani na vteřinu, že by mohl někde na světě existovat jiný, lepší motor o tomto uspořádání a objemu. Ženete ručičku otáčkoměru tak vysoko jak jen to jde a necítíte žádné nepříjemné vibrace. I v tak vysokých otáčkách jako je hranice deseti tisíc je Angličan stále ochotný pracovat svěže. O nějaké ucukané jízdě tady také nemůže být řeč. Sametový motor vás hladí do rukou a to dodává řidiči povzbuzení, že může nižší kvalt nechat zařazený o něco déle. Je to tak návykové, že je někdy dost těžké zvolnit tempo a to by byla upřímně škoda. I tato poloha Triumphu svědčí. Jen tak proplouvat městem nebo postranními silničkami mu jde na výbornou a popravdě jste limitováni pouze sportovnější pozicí. Není to však negativum. Pořídili jste si sportovního naháče, takže nefňukat.

Lukáš Růžička

Yamaha XV950R (test)

Yamaha s tímto modelem přináší jednoduchost a samotnou podstatu jízdy na motocyklu. Motocykl s motorem pocházejícím z modelu XVS950 Midnight Star netlačí na pilu, ale spíše na jistotu léty osvědčeného dvouválce. Honba za výkonem se zde tedy nekoná, jde spíše o zážitek ze samotné jízdy. Motocykl byl postaven od základu zodpovědně a v klasickém pojetí. Nejedná se však o žádné retro a díky citlivému přístupu k zadání a moderním prvkům se myslím konstruktérům opravdu podařilo vystihnout tímto vzduchem chlazeným véčkem kýženou podstatu moderního motocyklu s odkazem do historie. Dvojitý kolébkový rám, úzká stavba a snadná ovladatelnost podpořená navíc dobrým odpružením. Za mě osobně jednička tohoto roku nejen od třech ladiček. Navíc vše za cenu, která z vás neučiní finančního anorektika.

Honda F6C (test)

Je to cesťák nebo to není cesťák? Když jsem letos koncem června usedl ve Strašnicích na v pořadí již třetí model s nesmrtelným šestiválem boxer, musel jsem opět smeknout a měl víceméně jasno. Je to vše, ale hlavně je to motocykl neuvěřitelných emocí a pocitů. Pokud by se mě někdo zeptal, zda lze tento základ někam dále posunout asi bych si na to nevsadil. Jsem rád, že jsem se spletl a konstruktéři Hondy mají ode mne za F6C pro tento rok poklonu a druhé místo v mém soukromém žebříčku. F6B není špatný motocykl, ale pořád je to pro mne osobně odnož v určitém stylu od osvědčené klasiky a originálu. F6C je však v porovnání s předlohou, jak Jekyll a pan Hyde na dvou kolech. Srdce je stejné, ale temná a divoká duše u F6C vítězí. Nejedná se však o horor od klasika, ale spíše kolotoč splněných přání. Pokud pominu techniku, která je tradičně na výši a pětistupňová převodovka a bezúdržbový kardan fungují náramně, jsou tu větší kola a o něco kratší rozvor. Co ztratíte na komfortu, to získáte na emocích a ovladatelnosti.

Yamaha FJR1300A (test připravujeme)

Motocykl řady tváří a především bohaté historie. Pokud se mě osobně zeptáte, který motocykl považuji za opravdu vydařený cesťák FJR bude jistě v Top 5. Pokud však budeme hledat ve všech směrech vyvážený cestovní motocykl, řeknu s klidným svědomím, že je to právě FJR1300, které dám na místo první. Motocykl, který zraje v průběhu let jak dobré víno, jsem měl to štěstí testovat ve všech generacích už od roku 2001, kdy nastoupil na scénu po legendárním FJ. V současné nabídce jsou již v podstatě verze tři. V letošním roce byla možnost osedlat verzi s označením FJR1300A s klasickým manuálem a bez elektronicky nastavitelného podvozku.

Motocykl, který se stal v průběhu let etalonem cestovních strojů, v současné generaci potěší především nadčasovou koncepcí, která je stále vylepšována a je dokonalým vyvážením všech vlastností, pro které je určen. Ať už vyrazíte ve dvou na delší výlet nebo zapomenete doma kufry a vyjedete na sportovněji zaměřenou vyjížďku s přáteli kolem komína, FJR vám bude vždy výborným společníkem. Řadový čtyřválec přede jak kotě za všech okolností a 146 koní je stále hodnota, která v tomto objemu dokáže vykouzlit nejeden cestovatelský zážitek a úsměv. Když se k tomu přidá velice slušný dojezd, dokonale přehledná palubka, ovladatelnost, palivové mapy a variabilita možností a verzí v současné generaci - je to doslova radost na dvou kolech. I přes stále se rozšiřující pole konkurentů hodnotím tak stále tento motocykl hodně vysoko. To je také důvod, proč nemůže FJR1300 pro letošní rok chybět v mém ohlédnutí za rok 2014.