Collezione 100: Ducati ke 100letému výročí oblékla své modely do historicky významných barev

Když v roce 1926 zakládal Antonio Cavalieri Ducati se svými třemi syny svoji společnost, určitě ho nenapadlo, že bude jednou slavit sto let a už vůbec ne, že se proslaví hlavně díky motocyklům. Původní název Società Scientifica Radio Brevetti Ducati napovídá, že tehdejším hlavním zájmem byla radiová technika. Kondenzátory, elektronky a další komponenty jim šly tak dobře, že se neuvěřitelně rychle rozrostli a dostali se mezi špičku v oboru. Dnes naším motorkářským pohledem můžeme říct, že naštěstí přišla druhá světová válka, která znamenala zničení továrny a její nový rozjezd, ve kterém hrál hlavní roli moped Cucciolo. Ten pomohl rozhýbat válkou zničenou a zchudlou Itálii, a díky tomu pomohl značce znovu se dostat do popředí. Motorky se staly její novou identitou, byť už v ní nefiguroval nikdo ze zakladatelů. Objevil se v ní ale Fabio Taglioni, geniální konstruktér, který do motocyklů přinesl desmodromický rozvod ventilů. Ten dal Ducati jednak technický náskok, ale také na dlouhé roky charakteristický rys.

Nebudeme ale předbíhat, první legendární barevná kombinace se totiž objevila na stroji, který desmo vůbec neměl. Šlo o model 250 Scrambler, který vznikl na žádost amerického importéra Joe Berlinera. Ten totiž viděl, jak se segment lehkých terénních motocyklů v USA rozjíždí a nechtěl si ten vlak nechat ujet. Ducati jeho přání naštěstí vyslyšela, v roce 1962 představila první dvěstěpadesátku a úspěch byl na světě. Dnes v této tradici Ducati pokračuje samostatnou řadou Scrambler, kde figuruje vyšlechtěný, stylový Nightshift. Ten stojí základem pro model Scrambler 100 v nádherných historických modrých barvách. Tohle Scramblerovi vážně sluší, byť sám bych pro tuhle historickou reminiscenci preferoval klasický model Icon s vysokými řídítky.

Kromě zbarvení jsou tu i další drobné hezké díly, což je věc spojující všechny „stovkové“ modely. Jiné sedlo, v tomhle případě alcantarové s vyšitým logem 100 v jeho zadní části. Další věcí, co se objevuje na všech strojích, jsou bronzové doplňky - víčko nádrže od Rizomy s bronzovým kroužkem, bronzově zbarvený brzdový třmen a bronzová plaketa na řídítkách s pořadovým číslem. Každého modelu vznikne vždy jen 100 kusů. Zvláštní péče se dostává také spojce, byť u Scrambleru to je jen v malé míře, jelikož dostal jen víko s decentním logem v bronzové barvě, a každý stroj svého majitele uvítá také speciální „znělkou“ na displeji po zapnutí zapalování. Každá mašina také do svého nového domova poputuje se speciálně zbarveným stojanem, plachtou a certifikátem pravosti, a kdo by si to chtěl udělat jo hezké, může si přikoupit přilbu a bundu v identickém designu.

Tohle jsou takové běžné věci, Ducati v tomhle případě šla ale ještě o malý kousek dál. Rozhodla se svoje stroje propojit s uměním prostřednictvím Uga Nespola. To je významný italský umělec a údajně také velký fanoušek značky, který pro tuhle příležitost vytvořil speciální obrazy, jejichž umělecké tisky se stejným sériovým číslem, jako má ten či onen motocykl, dostane budoucí majitel a to hned ve dvou provedeních. Pojďme ale zpět k motorkám.

A pokračovat budeme ve velkém stylu, protože deset let po malém scrambleru přišla snad ta nejikoničtější motorka - 750 Imola Desmo. Opravdový zakladatel rodiny dvouválcových modelů s motorem L-Twin a desmodromickým rozvodem. Čest mu Ducati vzdává tím nejlepším a nejsportovnějším, co má dnes v nabídce, tedy Panigale V4 S 100. A tohle je také veliká paráda, klasická stříbrná s velkými třpytkami a dobovou grafikou Panigale neskutečně sluší. Kromě výše zmíněných bronzových doplňků Panigale dostala také křídla, blatníky, kryty motoru a výfuku v karbonu, výfuk samotný je navíc titanovo-karbonový Akrapovič. Karbonový je také otevřený kryt suché spojky a dalším, co s Panigale ve stovkové edici majitel dostane, jsou záslepky místo zrcátek a držáku RZ. Snad kdyby s tím někdo chtěl vyrazit na okruh…

Rok 1975 přinesl hned dvě významná zbarvení, budeme ale pokračovat v supersportovní linii. Panigale V2 S ve žluté, to je novinka pro letošní rok, ale verze 100 ji kombinuje s grafikou odkazující na model 750 Super Sport Desmo. A sluší jí, co myslíte? Krom barev a tradičních „stovkových“ věcí si V2 polepšila ještě o sportovní obráběná řídítka a vyzdvihnout musíme přítomnost suché spojky s otevřeným karbonovým krytem. V2 S 100 je totiž prvním modelem s motorem V2 se suchou spojkou. Podobně jako u V4 i tady majitel dostane záslepky pro případ, že odstraní zrcátka a držák RZ.

Druhý model odkazující na rok 1975 je Hypermotard V2 SP 100. Letošní novinka nese barvy Ducati 860, co jela v závodě 24 Horas de Montjuïc. Osmsetšedesátka byl speciální stroj s vyšším objemem, který vznikl právě pro dlouhé vytrvalostní závody. V roce 1975 ve španělském Montjuicu zvítězila dvojice Salvador Canellas a Benjamin "Min" Grau v barvách týmu NCR, které nese nový Hypermotard. Specifikem modelu 100 jsou horní frézované brýle se známou plaketkou a také Hypermotard se může pochlubit suchou spojkou s otevřeným krytem.

Rok 1977 byl pro Ducati zásadní opět v USA. Do té doby tam frčely jen Scramblery, změnit se to povedlo modelu 750 Super Sport přezdívanému California Hot Rod, který se stal prvním italským strojem, který zvítězil v Daytoně ve třídě produkčních motorek. Jeho barvy nese XDiavel V4 100, pro který je modro stříbrná kombinace poměrně netypická. Jeho specialitou je obráběný držák řídítek s pořadovým číslem. K dalším bronzovým drobnostem patří i zde suchá spojka s otevřeným krytem, u kterého všude Ducati uvádí, že není schválený pro silniční provoz. Bude si z toho ale někdo dělat hlavu?

Následuje rok 1979 a silniční model 900 Sport Desmo Darmah. Dá se říct Streetfighter své doby. Ten propůjčil novodobému Streetfighterovi V4 S 100 nejen černo-zlaté provedení ale také typickou tygří hlavu, kterou najdeme zespoda na podsedlovém plastu. Velký pouliční bojovník se také dočkal hromady karbonu, z něj jsou zadní blatník, kryty motoru, výfuku a nezbytné suché spojky. Krom toho má i Streetfighter obráběné horní brýle nebo záslepky do děr po zrcátkách držáku RZ.

Stejný rok znamená také model 900 Replica - jeden z nejúspěšnějších modelů značky, který se vyráběl až do roku 1984. Vznikl jako reakce na vítězství na ostrově Man, tedy legendární Tourist Trophy, zároveň to byla první silniční replika závodního stroje a také první Ducati v italské trikoloře. A Diavelu V4 RS 100 sluší náramně, zbývající výbava je identická, jako u XDiavela.

V roce 1979 zůstaneme také u dalšího stroje, který nese barvy modelu 500 SL Pantah - prvního modelu s trubkovým příhradovým ocelovým rámem. Nese je Multistrada V4 RS 100 a vlastně je to taková variace na populární adventure trikoloru, jen tu není jako základ bílá, ale světlá azurová. Také Multistrada má frézované horní brýle nebo otevřenou spojku, což je ostatně základní výbava běžného Eresa.

Dál v čase se posuneme jen o dva roky. Pantah s přezdívkou „Ice“ z roku 1982 byl poněkud bizarním marketingovým strojem. V té době Ducati patřila státu, který mimo jiné kontroloval automobilku Alfa Romeo. Ta pořádala zimní závody na zamrzlých tratích v Alpách, vždy po dvou rozjížďkách. Aby se mezi nimi diváci nenudili, vypustili na trať Pantahy s hroty v pneumatikách v rozličných barvách. Žlutý stroj s modrými linkami byl ještě donedávna součástí muzea Ducati, proto značka zvolila pro nový DesertX 100 právě tuhle variaci. I Desert se dočkal krom všech výročních dílů ještě obráběných horních brýlí, vedle toho také vysokého blatníku, hliníkového krytu chladiče nebo mřížky světlometu, která není schválená pro provoz. Suchá spojka naopak chybí.

Další skok v čase je výrazný. Píše se rok 2008 a Ducati ukončuje jednu velkou éru. Éru klasických tvarů Monstera, která skončila s modelem Monster S4Rs Tricolore. Kdo jiný by mohl nést tyto barvy než nový Monster V2. Stovková verze přijíždí se suchou spojkou, otevřeným krytem, předním štítkem a krytem sedla spolujezdce.

Ducati celou Collezione 100 aktuálně vystavuje v Mugellu, odkud zamíří do Misana na World Ducati Week. Další příležitost prohlédnout si celou kolekci pohromadě budou mít fanoušci v Goodwoodu na Festival of Speed a poté zamíří zpět do Boloně do rozličných muzeí. Tak co říkáte, důstojná oslava?

Informace o redaktorovi

Honza Zajíček - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE