Řidičák na vlastní kůži: Jdeme si pro papíry

Pokud jste sledovali náš seriál o tom, co to dnes obnáší, když chcete získat řidičské oprávnění na motorku, tak víte, že to Davidovi docela šlo. Můžeme potvrdit, viděli jsme ho jezdit na cvičišti a zvládal to opravdu velmi dobře. V autě jezdí dlouhá léta, takže s dopravními předpisy taky problém nemá. Takže by závěrečky měly být vlastně brnkačka. Jenže těsně před koncem kurzu přišlo drobné zranění, které Davida odstavilo z přípravy na několik týdnů a bylo otázkou, jestli se dokáže dostat zpátky do tempa po pouhých dvou lekcích. A taky jaký vliv bude mít nervozita, která zákonitě přepadne každého adepta.

Nejprve přišly na řadu písemné testy. Dokud neprokážete, že znáte pravidla silničního provozu, k jízdám vás logicky nepustí. „Na písemné testy jsem dorazil v úterý v 7:00 do ulice Nad Vršovskou horou na Praze 10. V čekárně jsem odevzdal občanský a řidičský průkaz doprovodu z naší autoškoly Řidičák.cz – většina autoškol (možná spíš všechny) tam vždy měly svého člověka, který se o své žáky staral. Já jsem poplatek 700 Kč za zkoušku dal pár dní předem v autoškole, která to pak zaplatila za mě, a tak jsem na místě již nic nemusel řešit. Někteří platili poplatek na místě do automatu, který však dělal problémy a některé bankovky nechtěl brát, takže se v čekárně odehrávala hra na rozměňování mezi lidmi, aby se automat uspokojil. Následně v 8:25 přišel jeden z komisařů a vyvolal cca 15 lidí, kteří šli do první zkušební místnosti. Poté v 8:40 přišel druhý a vzal dalších 15 lidí do druhé zkušební místnosti, v této skupince jsem byl i já. Dle počtu lidí v čekárně bych odhadoval, že do každé místnosti šla potom ještě jedna várka. Každý jsme dostali přihlašovací kód pro test a vrácené doklady totožnosti. Ze stolu muselo vše pryč. Přihlašovací kód se zadal do notebooku a následně se vysvětlilo ovládání zkušební aplikace. Po odsouhlasení všech, že všemu rozumí, se test spustil. Po nějakých sedmi minutách měli ti nejrychlejší hotovo, já šel ke komisaři o minutku později. Ten vytiskl papír s výsledky zkoušky, který jsem podepsal a dostal jsem seznam chybně zodpovězených otázek - v mém případě to byla jedna otázka za jeden bod, tzn. můj výsledek byl 49/50.“ Takže David zkouškou prošel a byl připuštěn k praktické části. Trochu si oddechl, ale ne na dlouho. Jízdy byly na pořadu hned ve čtvrtek.

„Byl jsem domluven s instruktorem Jakubem, že přijedu na 7:00 k autoškole a odvezu auto autoškoly na Letnou naproti stadionu na parkoviště, kde se koná část zkoušky - cvičiště. Jakub jel na motorce s dalším žákem. Z naší autoškoly jsme byli dva studenti na velké áčko a dva na A2, proto byly potřeba dva stroje a Jakub nemohl jet v autě se dvěma studenty před sebou, co ještě nemají papíry. Postupně se na Letnou začali sjíždět studenti z jiných autoškol a přijížděli i zástupci autoškol se svými motocykly a auty. Jak lidé přibývali, začal jsem si říkat, že je nás nějak hodně, což mi potvrdila i spolužačka, která jízdy opakovala. V osm hodin dorazili komisaři, kterých bylo šest. V ten moment jsem si trochu oddychl, že by zkouška nemusela být na celý den. Komisaři za pomoci instruktorů z autoškol postavili dvě cvičiště (kužílky na nasprejovaná místa) a následně nám řekli základní informace o průběhu zkoušky. Po kontrole totožnosti žáků se mohlo začít. Každý komisař měl na starost jednu autoškolu, vzal si žáka na cvičiště, a pokud ten zde povinné úkony absolvoval, jel rovnou do provozu. Cvičiště tedy bylo volné pro dalšího komisaře s jinou autoškolou a dalším žákem. Takto se na dvou cvičištích postupně prostřídali úplně všichni.“ Šlo to tedy docela rychle, a to i přesto, že v Česku se povinně dělají všechny zvláštní úkony, zatímco v zahraničí to bývá tak, že zkušební komisař vybere jen nějaké.

„Jak jsem brzy zjistil, je největší problém u zkoušek nervozita žáků. Došlo dokonce na několik pádů, což automaticky znamená konec zkoušky. Jinak má žák tři pokusy na každý cvik. Jak řekl jeden z instruktorů při úvodním proslovu: „Všichni znáte cviky z autoškoly, učit vás je tu nebudeme. Dáte to určitě na první pokus, kdyby náhodou se to někomu nepovedlo, tak máte druhý pokus a ten třetí tam je jen pro váš klid, abyste při druhém zbytečně nezmatkovali.” Ani tato uklidňující slova však některým nepomohla. Přesná čísla neznám, ale troufám si odhadnout, že polovina žáků zkouškou neprošla, ať už kvůli cvičišti nebo následně kvůli jízdě v provozu.“ To není malé procento, nicméně podle mě je to pořád lepší než dříve, kdy řidičák dostávali žáci jen za to, že prokázali odvahu si na tu Jawku vůbec sednout a rozjet se. Teď prostě fakt musíte na motorce umět jezdit, nejen dekorativně sedět, a ta prokázaná odolnost proti stresu (ze zkoušky) se vám v provozu určitě bude taky hodit.

„Jelikož jsem byl domluven s Jakubem, že mu pomohu zase odvézt auto zpět k autoškole, nijak jsem se dopředu nehrnul a nakonec šel na řadu jako úplně poslední. Přestože ráno bylo nastoupeno zhruba třicet žáků z několika autoškol a vypadalo to, že tu budu celý den, nakonec se na mě dostalo kolem 11. hodiny a v půl dvanácté jsem měl hotovo. První cvik byl velmi jednoduchý - vedení motorky vedle sebe, zacouvání mezi kužele, postavení na stojánek a následně vyjet zpět. To ještě bez přilby. Následně jsem provedl před komisařem kontrolu motorky před jízdou a poté mi pan komisař ještě jednou vysvětlil pořadí cviků - pomalá jízda vedle komisaře, 4x šlápnutí a rozjetí, pomalé kužílky, osmička, účko, rychlé kužílky, brždění na přesnost, brždění krizové, vyhnutí překážce. Vše jsem mu odkýval, nasadil přilbu a připravil se na jízdu. Ještě jednou jsem se zeptal, zda nejdříve je pomalá jízda a pak zastavování, nebo naopak. Potvrdil mi, že nejdříve je pomalá jízda a pak šlapání - obě „tratě” jsou stejně dlouhé. Rozjel jsem se a začal si šlapat - zastavovat a rozjíždět. Když jsem si podruhé šlápl, tak jsem si uvědomil, že mi komisař dvakrát řekl, že nejdříve je pomalá jízda, přesto jsem to „došlapal” do konce a čekal na pana komisaře. Ačkoliv jsem si myslel, že já problém s nervozitou nemám, tak i po jasných pokynech dvakrát zopakovaných jsem úvodní cviky prohodil!“

Naštěstí David nebyl první ani poslední, komu se tohle při závěrečné zkoušce stalo. „Pan komisař ke mně došel a shovívavě mi sdělil, že očividně nervozita dělá své, že tedy nyní mám jet pomalu vedle něj. Pokyn jsem splnil, následně jsem projel pomalý slalom, kde jsem si musel trochu přibrzdit na posledním kužílku, ale úspěšně jsem to absolvoval. Následně mi komisař dovolil udělat volné kolečko, abych shodil nervozitu. Poté jsem provedl osmičku a účko bez ztráty kytičky. Potom už jsem se musel rozjet více na rychlý slalom a brždění na přesnost. Při prvním průjezdu jsem jeden kužílek shodil a brždění na přesnost jsem na poprvé o maličký kousek přejel, rozjel jsem to totiž moc v obavě z pomalé jízdy, kvůli níž komisaři nechávali úkony opakovat. Takže kytičky dolů. Na druhý pokus jsem již oba cviky zvládl, krizové brzdění a vyhýbací manévr taktéž, takže jsem měl cvičiště úspěšně za sebou. Počkal jsem, až komisař nasedne k instruktorovi do auta, překontrolovali jsme handsfree spojení a hurá do provozu.“ Jak vidíte, ta nejobávanější část, tedy cvičiště, vůbec není takový průšvih, jak se zpočátku tvrdilo. Pokud si to natrénujete v autoškole, není důvod, proč byste to nezvládli zajet i při zkoušce. Vaše tělo to umí, jen hlava nesmí zmatkovat.

Zkouška v provozu už pro Davida, který již dávno jezdí autem, nebyla nic složitého, i když bylo nutné dávat si pozor na pár věcí. „Projížďka po Letné, okolo Veletržního paláce, Bubenskou přes koleje, Holešovice, Trojský most a hurá do Blanky zpět na Letnou. Opět musím zopakovat obrovský rozdíl při dělání autoškoly na vesnici oproti Praze. Za tu docela krátkou jízdu jsme stihli ověřit přednosti zprava, světelné křižovatky, jednosměrky, obytnou zónu, přejezd přes koleje, přechody pro chodce, různá omezení rychlosti, změny pruhů a mnoho dalšího, co člověk po letech v autě dělá automaticky. Ale když si vzpomenu na mé jízdy v autoškole na béčko na vesnici, tak je to prostě nesrovnatelné. U jízd v provozu je důležité komisaři odpovídat na každý pokyn, že byl slyšen a pochopen. Další věc je kroutit až nepřirozeně hlavou, aby komisař viděl, že se člověk rozhlédl tam, kam měl, protože opravdu nemůže vidět, že jste mrkli do zrcátka či hodili okem a zkontrolovali přednost. I jízdy v provozu jsem absolvoval úspěšně, takže si mohu vesele v autoškole vyzvednout protokol o absolvování a dojít na magistrát připsat áčko do řidičáku!“

A to je konec celého našeho seriálu. Pravda, docela se to protáhlo. David si pro přihlášku do Autoškoly Horázný, kterou vede JUDr. Ing. Ondřej Horázný, předseda Asociace autoškol ČR a advokát zaměřený na dopravní problematiku, šel na konci března a trvalo skoro čtyři měsíce, než získal řidičské oprávnění k řízení motocyklů všech kubatur. Ale když budete hodně akční, odpustíte si úrazy a dokážete se přizpůsobit časovému harmonogramu autoškoly (když můžete jen v pět odpoledne po práci jako všichni ostatní, tak vám to logicky bude trvat déle), zvládnete to klidně za měsíc, měsíc a půl.

A na kolik peněz nakonec takový řidičák na motorku dneska reálně vyjde? V žádné autoškole vám neřeknou cenu, za kterou určitě papíry získáte. To prostě záleží na vaší šikovnosti a tady se hodí zopakovat slova pana Horázného z našeho prvního dílu: „Při výběru autoškoly se neřiďte jen udávanou cenou. Porovnávejte počty hodin základního výcviku a také ceny za další hodiny, které si budete muset přikoupit, když vám něco nepůjde.“ Jak se ale ukázalo v našem případě, Davidovi „jeho“ autoškolou předepsané hodiny (Řidičák.cz má 15 hodin praktického výcviku ‑ 13 daných zákonem a dvě zkušenostmi) stačily a nemusel si žádné přikupovat. Takže suma sumárum těch 15 900 Kč, o nichž jsme mluvili na začátku. Vzorovou kalkulaci máte tady. Jelikož si během výcviku zodpovědně nakoupil celou výstroj, teď už vyhlíží svůj první motocykl. Přejeme hodně šťastných kilometrů!

Informace o redaktorovi

Jan Rameš - (Odebírat články autora)
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE