Motozákladka IV: Kam koukáš, tam jedeš

Bohužel právě tahle elementární dovednost se v autoškolách dodnes občas dost zanedbává. Sám to vidím, když chodím kolem plácku, kde se čerstvá motorkářská krev připravuje pro získání řidičáku. Povinné osmičky, slalom, otáčení, a oni koukají všude možně, jenom ne tam, kam mají. Přitom pohled je to nejdůležitější, oči následuje zbytek těla a heslo o tom, že kam koukám, tam jedu, je léty prověřené. Když budu koukat na strom na vnější straně zatáčky, zcela jistě ho trefím. Když místo toho budu koukat do zatáčky a budu hledat její výjezd, motorka tam zatočí a dost možná to všechno dobře dopadne. Samotný pohled také vlastně zahajuje celý proces zatáčení. Jakmile otáčím hlavou, automaticky se k ní přidávají také ramena, přenáší se váha na vnitřek a všechno to pomáhá snadnějšímu zatočení, správné pozici v zatáčce a dobrému průjezdu. Taková je teorie, ale jak to natrénovat? Pomůžou nám s tím zase tenisáky, PET lahve a „oblíbené“ osmičky. Právě ty se trénují také v autoškole, takže by to nemělo být nic nového, dost možná bude nový způsob, jakým je budete vykružovat. Základ máme zmáknutý z minulého dílu. Přijíždím k tenisáku, zapichuju do něj pohled a kroužím kolem něj. Akorát, že místo toho, abych ho hypnotizoval pohledem a kroužil neustále kolem něj, periferně hledám druhý tenisák na výjezdu. Jakmile ho vidím, zaměřím zrak na něj, a motorka v podstatě automaticky, jenom díky pohledu, jede k němu. Mířím k němu samozřejmě z druhé strany, tak abych pomyslně namaloval osmičku, a celý proces opakuju – zapíchlé oči na bod, kolem kterého kroužím, periferně hledám druhý, jakmile ho mám, zaměřím pohled na něj, mířím k němu a takhle pořád dokola.

Na třetím obrázku už mám zaměřený druhý tenisák

Stejně jako ve všech dílech, i tady je důležitá uvolněnost, klid a sebejistota. Začínáme klidně s menší vzdáleností, s konstantním plynem a soustředím se vyloženě na směřování pohledu a hledání bodu. Když to nejde, orazím si, zkusím třeba větší vzdálenost mezi body, abych měl čas se mezi nimi srovnat a uklidnit se a jezdím, jezdím, jezdím. Jakmile tohle mám zmáknuté, můžu do toho přidat dávkování plynu. V momentě, kdy nacházím druhý bod, a motorka se začne rovnat na výjezdu, začnu klidně a progresivně přidávat plyn. Před druhým bodem zase uberu, srovnám se na rychlost vhodnou pro obkroužení bodu a na výjezdu zase přidám. Jakmile mám tohle v malíku, můžu přidat i brzdu. To už je trochu náročnější na prostor, ideální je větší vzdálenost mezi body, kdy mám dost času přidat víc plynu tak, abych mohl před dalším bodem nejen ubrat, ale korigovat rychlost také brzdou. Tím se nám spojuje všechno, co jsme trénovali. Cit na plynu, cit na brzdě, dokonce se dá trénovat i lehké brždění v náklonu. K tomu tu máme správný pohled, správnou pozici v sedle a hrají nám v tom roli i naše objevené limity nás samotných nebo stroje.  Kdo už to má dost v ruce, možná si škrtne o zem stupačkou, „závodníci“, kteří už jsou v ovládání a uvolněnosti dál, můžou přidat lehké vysednutí tzv. na půl zadku a trénovat kolínko. I v tomhle případě ale pořád platí, že je prvořadé být uvolněný, cítit se dobře, do ničeho se netlačit a zbytečně nikam nespěchat. Ono to všechno přijde časem samo. Když to místo trpělivosti budete lámat přes koleno, většinou to nedopadne dobře.

Už koukám na zelený a začínám pomalu otevírat plyn

Správný pohled platí i pro pohyb ve městě. Když odbočuju za roh do pravého úhlu, přijedu na roh, podívám se za něj a zatáčím. Správný pohled funguje dokonce i při rozjíždění. Když se potřebuju rozjet do zatáčky, třeba odjet z křižovatky, rovnou koukám tam, kam chci jet a ne před sebe. Když se budu dívat před sebe, rozjedu se rovně a musím pak motorku na poslední chvíli honit a lámat tam, kam jsem chtěl jet. Když se tam dívám už od rozjezdu, prostě se rozjedu tím směrem. A co otáčení při pomalé rychlosti? Myslíte si, že tady to funguje jinak? Kdepak, je to zase to samé. Jde jen o to se přinutit koukat správným směrem. Proto je dobré si i tyhle situace v klidu vyzkoušet na parkovišti nebo jiné prázdné ploše.

Rozjíždím se a kam koukám?

Spoj to dohromady

Kdo má natrénováno, měl by být připravený do džungle každodenního provozu. V něm je správný pohled důležitý hned ze dvou důvodů. Ten první jsme trénovali, jde o zatáčení. Ale ono taky není špatné vědět, kam jedu a co mě čeká. Proto při jízdě nekoukám metr či dva před motorku na silnici, ale koukám v podstatě tak daleko, kam až dohlédnu. Díky tomu se dokážu včas připravit na to, co přijde. Když koukám metr před motorku, nevím, že je uprostřed díra, nevím, že je v zatáčce voda, nevím, že na prostředku je písek. Zjistím to až na poslední chvíli, kdy už je pozdě. V případě, že koukám, kam mám, to znamená neustále co nejdál do zatáčky, všechno tohle stihnu zjistit v dostatečném předstihu a dokážu se na to připravit. Díru zvládnu objet, protože jí vidím v předstihu, neleknu se a nefixuju na ní pohled. Vodu v zatáčce vidím včas, takže stihnu upravit rychlost tak, abych jí projel bezpečně, písek vidím taky včas, takže zase upravím rychlost a stopu tak, abych se mu vyhnul. Neustále se snažím koukat tak daleko, jak to jde, skenuju vozovku, její stav, její okolí a při průjezdu zatáčkou očima hledám její konec. Díky tomu motorka zatáčí, já vím, co mě čeká a vše je, jak má být. Jestli ale do té zatáčky nevidím a nevím, co mě čeká, jedu tak, abych na nečekanou situaci dokázal zareagovat a v klidu jí vyřešil. Zní to složitě, ale neustálým trénováním a uvědomováním si toho, co se děje, to jde naučit a pak si budete říkat, jak je to vlastně jednoduché a jak je celé to ježdění na motorce konečně zábavné.

Voda, písek, všechno vidím v dostatečném předstihu a dokážu reagovat

Chce to jezdit, jezdit, jezdit, nezapomenout si u toho hlavu a tou přemýšlet. Jednou z věcí je přemýšlet za ostatní a vlastně jezdit tak, jako by mě ostatní neviděli. Když je auto na vedlejší, určitě mi tam chce vjet. Uberu, jsem připravený brzdit, případně koukám po únikových cestách. Nebudu předjíždět v odbočce, protože mě šofér auta nemusí vidět a na poslední chvíli to tam strhne, protože vlastně chtěl jet tady do dědiny na nákup. Takových příkladů můžeme najít spoustu, nejlepší je v podstatě od ostatních účastníků provozu čekat jen to nejhorší a být na to připravený. Důležité je taky přemýšlet nad samotnou jízdou. Sedím uvolněně? Co dělá motorka? Proč jsem zatáčku projel takhle? Co jsem udělal špatně, že jsem vyjel do protisměru? Co mi vyhovuje a co ne? Pro jízdu na motorce platí určitá pravidla, ale v první řadě jde o to, cítit se na motorce uvolněně, mít jí pod kontrolou, vědět, co dělám a užívat si to. Většina pravidel z toho potom jenom vyplyne, nebo si na ně člověk přijde postupem času sám. Ať už ježděním, čtením, nebo v nějaké motoškole. Tak hodně štěstí v sezóně, kolama dolů, trénujte, vzdělávejte se a choďte do motoškol. Z vlastní zkušenosti vím, že mají smysl.

Ať už cestujete nebo sportujete na okruhu, správný pohled je základ

Informace o redaktorovi

Honza Zajíček - (Odebírat články autora)
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)