Srovnávací test elektrobiků: patero elektrických emocí

Text: Martin Hakl , Vláďa Novotný | Foto: Jiří Jevický | Video: Jarda Ducháček | Zveřejněno: 2.9.2018 | Zobrazeno: 31 656x

Kapitoly článku

Elektrokola frčí a elektromotorky je pomalu ale jistě následují. Nebudu zde rozebírat, jestli mi tento trend sedí a jestli v tom vidím budoucnost. Zrovna tak nebudu polemizovat nad tím, do jaké míry jsou elektromotorky ekologické a jak oproti benzínovým mašinám šetří přírodu. Jedno je jasné, také elektrika se musí nějakým způsobem vyrobit a to samé platí o bateriích, které se po své životnosti musí likvidovat.

Tentokrát se půjdeme vozit a podívat se, jak rozmanitý trh je a z čeho je možné vybírat. Některé kousky mají blíže ke klasickému kolu a některé už k plnohodnotné motorce. Pod zadek jsem si vzal čtyři kousky, kterým se kroutí za plynovou rukojeť a nemají šlapky, jako je tomu u Bultaca. Jak známo, elektromotorky disponují neskutečně plynulým a čistým nástupem výkonu a právě to se hodí v členitém terénu, kde si jde s nástupem výkonu hezky hrát. Naopak jim chybí spojka a na to si klasický motorkář musí chviličku zvykat, podobně jako na uspořádání ovladačů brzd. Jakmile se s nimi skamarádí, má pusu od ucha k uchu a nevěřícně kouká, co vše se dá v jejich stupačkách zdolat a kolik zábavy tyto syčící potvory umí naservírovat. Své dojmy vezmu hezky od nejmenšího kousku, který má blízko ke klasickému kolu, až po mašinu, která nemá k enduru daleko.

RevX Reaper: Splašené trubky

Vůbec nejmenší a nejlehčí elektrika pochází z české kotliny a bezesporu patří mezi nejvzteklejší potvory z celé pětice. Už po první rundě si ji nazývám „splašenou trubkou“. A jsem přesvědčen, že nic nevystihuje RevX Reaper lépe. Lehkost elektrokola zaručuje neskutečnou ovladatelnost a obratnost v krkolomném terénu, z čehož pramení obrovská porce zábavy. Při prvním kontaktu doporučuji vzít za plyn hodně opatrně, protože jakmile v „rýpru“ čapnou saze, dokáže člověka hodně slušně potahat. Jde totiž za plynem jako slepice po flusu a dere se vpřed hlava nehlava. Zajímavostí je rekuperace a brzdný efekt, který se docílí otočením plynové rukojeti směrem vpřed.

Nízká váha a poměrně úzké pneumatiky nedokáží zajistit takovou stabilitu jako ostatní „dospělé“ elektriky a už z tohoto důvodu má blízko ke klasickému down-hillovému kolu. Proto je potřeba při ježdění pořádně pracovat tělem a přenášet váhu na přední či zadní kolo. Jedině tak lze docílit nejlepší trakci a zrovna tak ho udržet v přímém směru. To platí hlavně o výjezdech, kdy ho dokáží pozlobit kořeny, kameny i vyjeté koleje a má tendenci odskakovat. Také pérování má své limity a s tím je potřeba počítat.

Jak už zaznělo, RevX Reaper má nejblíže k elektrokolům a ke klasické motorce pochopitelně docela daleko. Tím pravděpodobně zaujme široké spektrum zákazníků, kteří se za jeho řidítky hodně slušně vyblbnou a při té příležitosti důkladně vypilují ovládání v členitém terénu a zapracují na rovnováze, která je v jedné stopě důležitá. Vůbec nejlépe se bude cítit na úzkých stezkách a technickém terénu, jako jsou singletrail tratě plné klopenek, skoků a dalších libůstek. Jako motorkář oceňuji umístění přední brzdy na pravém řidítku a zadní na levém, konec konců, tak jak to mám na svém „horáku“. Z první zkušenosti musím potvrdit, že si na „rýpru“ nikdo dvakrát neodpočine, protože člověka neustále nutí dělat voloviny.

Electric Motion Escape: Trial tichošlápek

Jakmile skáču do stupaček EM Escape, okamžitě mi začínají cukat koutky. Ergonomie si totiž nezadá s jakoukoliv trialkou a právě to se mi líbí. Prostě široká řidítka nastavena hodně dopředu, víceméně žádné sedlo a stupačky pěkně vzadu. Ovladače jsou stejné jako u trialové motorky, takže zadní brzdu ovládá pravá noha a přední brzdu pravá ruka. Chybí „jen“ spojka a na to je potřeba si chvilku zvykat. Kdo se svezl na klasické trialce, asi ví, jak důležitá je spojka a že při trialových radovánkách je téměř v neustálé permanenci. Právě proto se musí v případě EM Escape o to více pracovat se zadní brzdou, protože jedině tak se dá výkon na zadním kole korigovat.

V krkolomném terénu se Escape cítí jako štika v rybníce a neustále mě provokuje a se šibalským výrazem nutí posouvat limity. Parádní je obratnost a velice jednoduchá ovladatelnost, díky které se proplétám mezi stromy jedna radost. To bezesporu platí také o výjezdech a sjezdech, které EM Escape vysmrkne, jako by se nechumelilo. Naprosto lineární výkon a všeobecně gumový projev elektromotoru dává šanci výkon hezky citovat a na zadním kole mít neustále ideální trakci. Občas se přistihuji, jak levý ukazováček máchá do prázdna a marně šátrá po spojce…holt síla zvyku.

Krkolomný terén a nejrůznější zapeklitosti se stávají tím pravým hřištěm a člověk se tu parádně vyblbne. Zábava končí ve chvíli, kdy se dávám na delší přejezd po širokých lesních cestách, protože pro ty se EM Escape rozhodně nenarodilo. Popravdě, ani tady nemá ambice sbírat plusové body a dokazovat, že je nekompromisním sprinterem. Ano, přejet z bodu A do bodu B není samozřejmě problém, ale o radosti a zábavě to prostě není. Jde o to, že rychlost je do jisté míry limitována převodem, který sedí spíš technickým pasážím, pro které bylo postaveno.

Každopádně musím přiznat, že právě tahle elektro trialka mě dneska baví vůbec nejvíce a vůbec bych se nezlobil, kdyby se mi zabydlela v garáži. Kromě velice rozumné výdrže baterie se mi líbí možnost tichého tréninku za barákem. Prostě stačí přivalit pneumatiku od traktoru, kládu, nějaké to kamení a manželka o vás dlouho nebude vědět. Že jde o bezva průpravu na klasickou enduro motorku ani nemá cenu připomínat, stejně jako to, že pro získání citu pro rovnováhu není lepšího nářadí.

KTM Freeride E: DNA závoďáka

Elektrická kačena je elektro mašinou, se kterou mám jednoznačně nejvíc zkušeností. Stále si pamatuji první okamžiky při světové premiéře v Alpách, kde jsem si prošel prvním „jednostopým elektrošokem“. Tenkrát jsem pochopil, o co vlastně jde a co od elektromotorky můžu čekat. Freeride E není oranžovému sloganu Ready To Race vůbec nic dlužen a to je cítit, jakmile přehodím nohu přes úzké a výše položené sedlo. Právě v jeho stupačkách se cítím nejblíže soutěžnímu enduru a je tomu tak i ve chvíli, kdy mu ordinuji nejostřejší mapu a začínám drtit krkolomný terén, kde není nouze o prudké výjezdy a trialové pasáže.

Z mého pohledu funguje jeho pérování z celé smečky nejlépe a s nerovností se pere velice statečně. Také na výjezdech je cítit kus jistoty, stejně jako při dopadu po skocích nebo při rychlejších přejezdech rozbitých cest. Brzdy si vedou poměrně dobře a bez mučení přiznávám, že bych přivítal ovládání zadní brzdy pedálem, stejně jako je to u trialového frantíka Electric Motion Escape. Co se výkonu týče, také KTM disponuje neskutečně plynulým průběhem a mohutným zátahem už od prvního brnknutí o plynovou rukojeť. Při nejostřejší třetí mapě je dynamika velice slušná a oranžová elektrika upaluje jako střelená. Na druhou mapu je výkon o poznání mírnější, ovšem zase o kus shovívavější k baterii. Každopádně mám pocit, že civilnější Electric Motion Etrek je o něco ostřejší a za plynem jde o něco temperamentněji.

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

Freeride nemá problém s delšími přejezdy a ve vyšších rychlostech působí velice stabilně, což má na svědomí slušný podvozek, který určitě patří mezi jeho nejsilnější stránky. Ani oranžáda není ochuzena o systém rekuperace, ovšem je k dispozici pouze na první režim, který je nejslabší a z mého pohledu se hodí pouze při nejnutnějším dojíždění při slabé baterii.

Electric Motion Etrek: Fachčenko

Tohle je motorka pro každý den a to je poznat už na první pohled. Výraz univerzálního endurka se nezapře a nebál bych se říct, že tak trošku klame tělem. Na rovinu říkám, že není kdo ví jakým krasavcem a trochu sportovního šmrncu by tu neuškodilo. Když se zabydluji za řidítky, vnímám celkem pohodlnou pozici, která nemá s předchozími sporťáky až tolik společného. Tady mi vadí docela široká podsedlovka a především hrana pod sedlem, která nepříjemně tlačí do lýtek. Když beru za plyn s vědomím, že jde o civilní a pohodové endurko, nestačím se divit s jakou razancí se dere za plynem. Už od prvního okamžiku Etrek akceleruje jako střelený a mám pocit, že mi chce říct, že věci se mají tak trošku jinak, než si myslím.

Poměrně rychle se s ním sžívám a v terénu lítám s pusou jako rohlík. Není problém vysmrknout prudší výjezd, proplout úzkou cestičkou mezi stromy, dát rovinku po zadním a zrovna tak se prolétnout vzduchem. Vážně to má být elektomotorka, se kterou bude jezdit babička pro rohlíky a děda na ryby? No dobře, přeci jen mě něco utvrzuje, že to tak asi bude. Tím něčím je duální brzda a musím přiznat, že zadní brzda propojená s přední mě dost štve a připadne mi celkem nebezpečná, což platí hlavně při slaňování prudších sjezdů. Zajímavé je tlačítko na pravý palec. Jde totiž o rekuperaci, takže jakmile se zmáčkne, motorka citelně brzdí motorem.

Pérování funguje velice slušně, ovšem mluví také civilnější řečí. Konec konců terén, který tu dnes drtíme, bude s největší pravděpodobností málokterý majitel Etreku pokoušet a ani v továrně s tím celkem logicky nepočítali. Běžné ježdění zvládne Electric Motion Etrek s prstem v nose a to, že zmákne i větší divočiny, je jedině k dobru věci. Konec konců, nebál bych se na něm zkusit odjet nějaký cross country závod. Civilní elektrofrantík mile překvapil také po stránce výdrže baterie. V terénu se rozhodně neztratí a v běžném životě toho určitě odpracuje dost. Mimochodem, je homologován pro dva.