Stuntrider Martin Krátký: „Už si to chci dělat hezký…“
Text: Jan Rameš | Foto: Jan Altner , Jiří Jevický | Foto: Jan Sommer, Viktor Drančak | Zveřejněno: 29.5.2025 | Zobrazeno: 3 530x
Pro spoustu lidí zůstane tím mladým klukem, který mezi kaskadéry na silných japonských motocyklech vletěl na východoněmecké MZ a ukázal světu, že hodně dobrý stuntriding se dá dělat i na slabé motorce za pár kaček. Ovšem to bylo skoro před 20 lety, během nichž se Martin Krátký dostal do absolutní české i evropské špičky a jezdí dodnes. I když teď už bere stuntriding víc jako zábavu a své zkušenosti se snaží předávat dál.
Martine, ty už dávno jezdíš na silné čtyřválcové šestistovce jako drtivá většina ostatních stuntriderů, ale své kaskadérské ostruhy jsi získával na slabé dvoutaktní emzetě. Když budu chtít jezdit po zadním, měl bych začít taky raději na malé motorce?
Já jsem s MZ začínal proto, že jsem neměl na velkou motorku. Tehdy jich byla spousta za pár korun, a když se jedna pokazila, člověk za šest, sedm tisíc koupil nějakou bez papírů a pokračovalo se. To by při dnešních cenách emzet už opravdu nešlo. Každopádně na MZ jsem se naučil ovládání a cit, a když jsem přešel na velkou motorku, už jsem se jenom přizpůsobil jejímu výkonu. Kdybych začal rovnou na silné, trvalo by mi to určitě déle. Ovšem k tvojí otázce – záleží, jakou máš motivaci. Pokud se chceš pustit do stuntridingu jako takového a zlepšovat se v něm, určitě je lepší jít postupně krok za krokem od slabých motorek po silné. Ale pokud ti stačí si sem tam přejet rovinku po zadním kole, tak je zbytečné se trápit na malém objemu, to máš lepší se učit rovnou na silné.
Spousta kaskadérů dnes učí jízdu po zadním i motorkářskou veřejnost, dokážeš mi s tím případně také pomoci?
Jasně, kurzy jízdy po zadním kole pořádám už pět let. Všechny informace k nim jsou na mém webu www.martinkratky.cz včetně termínů. S každým se většinou domluvím individuálně, takže lze to vymyslet téměř kdykoliv. Mám to na plochu 10 minut, tak když mám volno a je volná plocha můžeme trénovat. Začal jsem v covidu, kdy se ze dne na den zrušily všechny akce a já měl najednou spoustu volného času. Myslel jsem si, že to bude pár jednorázových akcí pro pár kamarádů, ale docela se to rozjelo. Za ty roky se i já stále vyvíjím v předávání mých zkušeností.
Jací zákazníci k tobě chodí? Hádám, že to budou hlavně mladí divočáci…
To jsem si taky myslel, ale složení lidí, co se ke mně přijdou učit jezdit po zadním, je hodně pestré. A ve finále jsou to nejčastěji chlapi kolem 50 let, kteří kaskadérské kousky hltali v době streetfighterů, jenže nikdy neměli třeba odvahu to vyzkoušet a stále je láká to zkusit. Teď jim odrostly děti a oni mají čas se věnovat sami sobě. Spousta lidí ke mně jde taky čistě za zážitkem, chtějí si to jenom vyzkoušet, splnit si sen, že ujedou po zadním 50 metrů. Těch, co by se chtěli stuntridingu věnovat dál, tolik není. Občas ale přijde i někdo pokročilejší a s tím už je to jen takové doladění menších chyb. Je to fajn a potkám spoustu zajímavých lidí.
Jak tvoje kurzy probíhají?
Jezdí se na letišti v jihočeských Tchořovicích. Trénujeme na mojí motorce s pomocnou rampou, aby nešla přehodit dozadu, boční ramena nám hlídají stranovou stabilitu. Tahle úprava nám na začátek pomáhá, že můžeme dělat chyby a nic se neděje. Tady vše vysvětlím, ukážu a účastníci kurzu se potom učí citlivé práci se spojkou a plynem a samotné zvedání. Jenomže jízda na motorce pro stuntriding je trochu jiná než na běžných silničních a lidi ke mně chodí většinou proto, aby potom dokázali jezdit na té svojí běžné motorce po zadním, a tak, když jim to na mojí jde a zvládají, co po nich chci, ke konci kurzu přejdeme na tu jejich, na níž přijeli. Já jim ukážu, co na jejich stroj platí, aby to šlo dobře, a oni potom pod mým dohledem zkoušejí, opět krok po kroku, přizvedávat tu svoji. Ono se to nezdá, ale často, když trénují někde sami, si zafixují nějaký špatný návyk. Nebo mají nějakou představu, jak se to zvedá, a pak se na tom zaseknou. Já jsem tady od toho, abych jim s tím pomohl. Kolikrát netuší, že jim v pokroku brání třeba jenom špatně nastavená elektronika jejich motocyklu.
Je právě pokročilá elektronika důvod, proč tolik stuntriderů jezdí radši na starších motorkách?
Určitě je to jedna z věcí. Čím novější motorka, tím zaprvé křehčí a zadruhé problematičtější právě stran elektroniky. Novou motorku už si doma člověk jen tak neodstrojí, stačí něco odpojit a hned to začne házet nějaké chybové hlášky, navíc všechny ty kontroly trakce a ABS a antiwheelie jsou do běžného provozu fajn, ale stuntriding je z principu zcela opačný. Starší motorky jsou pro kaskadéry lepší i proto, že jsou logicky o dost levnější než ty nové a ono stejně z původního stroje moc nezbyde, když si chcete udělat stuntriderský speciál. Já už roky používám oblíbenou šest-tři-šestku Kawu ZX-6R ročníků 05-06, ale tam zůstal ze sériovky snad jenom motor, řídící jednotka a zadní tlumič, jinak je všechno upravené nebo vyměněné včetně rámu.
A každou zimu rozebrat zase do šroubku, že…
To už ne. Poslední roky už motorky rozebírám postupně, abych si většinou nechal jednu a mohl jezdit i přes zimu. Když je slušné počasí, jdu si zajezdit jednou týdně klidně i v prosinci, abych nevyšel ze cviku, ale nijak dramaticky už taky netrénuji. Od září do dubna si chodím třikrát do týdně zahrát hokej, abych z motorek taky na chvíli vypadl a udržoval se v kondici. Ten mě baví, i když si při něm občas něco udělám. A před motorkovou sezonou zařadím do přípravy chůzi po slackline (chůze po laně). Hokej je fajn na kondici, ale střed těla mi úplně neposílí. Na to funguje prostě nejlíp „lajna“. Fakt to poznám, když dělám třeba stojku na motorce – stačí si předtím třikrát, čtyřikrát jít zatrénovat na slackline a je to úplně něco jiného.
Když se ještě vrátíme k té zimě, je to ideální čas na nacvičení nových kousků?
Je, ale znáš to – vždycky je spousta plánů, jenže realita každodenního života do toho hází vidle a ve finále z toho jsou vždycky možná tak dvě nové věci… Už si taky dopředu dokážu říct, do čeho ještě půjdu a co už ne. Kaskadérské triky jsou čím dál těžší, natrénovat něco nového zabere spoustu času a já už často dopředu vidím, že kdybych se tohle snažil naučit, tak u toho třeba rozbiju motorku a možná i sebe. Dřív jsem šel do všeho po hlavě, teď už jsem rozumnější. Chci jezdit hlavně pro radost.
Za těch více než 20 let stuntridingu máš dost zkušeností na to, abys věděl, do čeho jít. Stejně ale tebe i ostatní kluky (a holku) obdivuji vždycky na jarní výstavě, kde často jezdíte na kostkách nebo jiném silně nedokonalém povrchu…
Když ten povrch není vyloženě hrbolatý a prašný, tak je to v pohodě. Musíš vědět, co si můžeš dovolit. V roce 2010 jsem vyrazil, na moje první velké závody v Německu na Hockenheimringu. Já byl natrénovaný z betonu, ale tam byl asfalt a mně to vůbec nešlo tak, jako doma na tréninkovém plácku! Nakonec jsem tehdy skončil asi pátý, takže to nedopadlo špatně, nicméně bylo to pro mě překvapení. Tam mi poprvé došlo, že velká motorka není emzeta. Dneska už vím spoustu věcí, které jsem dřív nevěděl, učil jsem se za pochodu. Všechno hraje svou roli, jaký je povrch, jakou použiješ gumu, jak ji nafoukáš
To zní jak MotoGP! Přitom já měl vždycky dojem, že kaskadéři dojíždějí gumy, které najdou na smeťáku a už z nich kouká plátno…
To nejde, určitě ne při tom, jaký druh stuntridingu jezdím. To bych se akorát někde rozbil. Když dneska někam jedu dělat show, vždycky se zeptám, jaký je tam povrch, a podle toho vybírám gumu a přizpůsobuji tlak. Výrazně rozhoduje i destinace, v některých zemích jsou ty asfalty hladší. Třeba Řecko, Bulharsko, Srbsko, tam to vždycky při akcích klouzalo. S obutím hodně laboruji. Dříve jsem jezdil jeden vzorek, za ty roky mi ale spotřeba pneumatik trochu stoupla, tak jsem se naučil jezdit na většině značek a ty si volím podle podmínek. Přední gumu foukám tak od 2,1 do 2,5 baru a zadní od tří do čtyř a půl. Záleží na tom, co budu jezdit, jestli závod nebo show, zda je tam přilnavý povrch nebo kluzký, rovný nebo hrbolatý atd. Gumy nemám nové, ale ani to nejsou žádné „milimetrovky“, většinou tak v půlce životnosti. V rámci jedné akce se snažím používat podobné gumy – kdybys na jarní výstavě jeden den jezdil jeden typ a druhý den jiný, aniž by ses předtím rozjezdil, tak vyjedeš na plac a zjistíš, že co jsi uměl včera, teď na první pokus nedáš. Každá guma je jiná, má jiný profil. Když jedeš akorát rovně po zadním, tak je to jedno, ale jakmile potom dáváš kolečko bez držení a další těžší kousky, tak při tom jemném balancování je to strašně znát.
Nakousl jsi jarní výstavu, tam tě vídáme pravidelně. Co další akce? Jak dlouho dopředu skládáš svůj kalendář?
Letošní výstava byla skvělá, protože vyšlo naprosto neuvěřitelně počasí. Nikdy jsem nezažil, že by všechny čtyři dny v březnu svítilo sluníčko, to bylo po všech těch promrzlých letech za odměnu – ani jsem nepoužíval nahříváky a dalo se jezdit rovnou bez nějaké přípravy! Další velkou akcí bylo teď mistrovství světa superbiků v Mostě, jinak jsou to vesměs menší show třeba pro firemní publikum. Před 10-15 lety tvořily většinu mého kalendáře motosrazy, to už teď není. V zásadě se dá říct, že ty velké akce se domlouvají půl roku dopředu a menší spíš nárazově.
A co závody? Máš ještě coby mnohonásobný mistr České republiky a také mistr Evropy ve stuntridingu ambice si něco dokazovat?
Ani ne. Závodění už nechávám mladším. Ale existuje výjimka – v září chci jet do Španělska na jedny závody, pojedu tam už potřetí. Tam mi vlastně nejde tolik o samotné závody jako o celý ten výlet. Soutěží se při GP Katalánska, takže se u toho podívám na MotoGP, užiju si tu atmosféru, strávím pár dní u moře… Když už někam jedu, snažím se, abych si to užil celý. Abych si to udělal hezký. Vlastně to tak dělám skoro celou dobu, projel jsem kvůli show a závodům Evropu od Ruska po Portugalsko a vždycky jsem se na místě snažil chvilku zdržet.
Máš vlastně čas a chuť se svézt na normální motorce po normální silnici?
Tady platí to samé, co u závodů – chci si to udělat hezký. Ročně najedu tak 1500-2000 km v provozu, víc asi ne. Ale plánuju to tak, aby mě to bavilo. Vezmu motorku do dodávky a jedeme na týden třeba do Alp. Letos máme naplánované Dolomity. Dojedeš tam, vyndáš motorku, povozíš se v pěkných zatáčkách a pokocháš přírodou. Když je jeden den hnusně, tak prostě vymyslíš jiný program. Motorku chci mít spojenou převážně s hezkým počasím, toho hnusného si na akcích a tréninku během roku užiju víc, než bych chtěl. No a v zimě bych rád vyrazil někam do tepla, zase se svézt v nějaké nové destinaci, ale to je ještě daleko. Takže možná letos těch kilometru na cestě bude víc.
Otázka na závěr: na svých kurzech se svezeš na spoustě zákaznických motorek. Je nějaká, která tě v poslední zaujala?
Upřímně, ty benzínové motorky jsou si hodně podobné. Ale nedávno jsem se svezl na elektrickém Sur-ronu, a to mě hodně překvapilo, jak pěkně to fungovalo. Můžeš dělat blbiny, kde chceš, nikoho neštveš, přitom hned na první dobrou to po zadním s tou silnější verzí letělo bez problémů skoro kilo. Já jsem k elektrice poměrně skeptický, nicméně tohle bych si dokázal představit na trénování. Takže to mě poslední dobou celkem zaujalo.
Informace o redaktorovi
Jan Rameš - (Odebírat články autora)
Jan Altner - (Odebírat články autora)
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)