yamaha_srpen




„Motocykly chtějí vyprávět své příběhy.“ Rozhovor s Georgem Barberem, majitelem největšího motocyklového muzea na světě

George Barber alias Mr. Barber, jak mu všichni podřízení říkají, je veselý pán v letech a typický jižanský gentleman. Rád si povídá s návštěvníky svého muzea, ovšem stejně jako nedává na odiv své bohatství, tak nedává ani rozhovory. Nikdy. S výjimkou tohoto. Jak vznikla celá jeho unikátní sbírka, čítající 1500 motocyklů?

Kapitoly článku

Barber Vintage Motorsports Museum, to je prostě pojem. V roce 2014 bylo Guinnessovou knihou rekordů uznáno za největší motocyklové muzeum na světě. To původní bylo otevřeno v roce 1995 přímo v alabamském Birminghamu v továrně, kde se dříve opravovaly náklaďáky velkopodnikatele v mlékárenství George Barbera (rodinný byznys Barber Dairies převzal po svém otci, který firmu založil už ve 30. letech) a kde jste si mohli prohlédnout první motocykly a sbírku automobilů Lotus a Porsche, které Mr. Barber začal nakupovat v 80. letech. Do stávajících prostor mimo Birmingham, na 360ha pozemek Barber Motorsports Park s vlastní 3,8 km dlouhou závodní tratí, se muzeum přestěhovalo v roce 2003 a poté, co byla předloni přistavěna další budova, má nyní výstavní plocha těžko uvěřitelných 23 000 m2. Jen ta výstavní! Zde je neustále kolem tisícovky motocyklů od 216 výrobců z 20 zemí světa a 99 % z nich (výjimku tvoří ty dřevěné) je prý do hodiny pojízdných. A v dílnách a skladech byste našli dalších 500 motocyklů. Ročně sem zavítá na 300 000 návštěvníků, z toho skoro 80 tisíc bylo loni při říjnovém Barber Vintage Festivalu pro historické motocykly, který se koná již od roku 2005.

George Barbera znám více než 25 let. Každý rok jsem se utkával s jeho týmem historických závoďáku v Daytoně, klábosili jsme v depu… Znám jeho odmítavý postoj k rozhovorům s novináři, proto jsem byl nesmírně poctěn, když mi věnoval celou hodinu svého času (i jeho zaměstnanci nad tím nechápavě kroutili hlavou) a vyprávěl o tom, jak se to celé s muzeem seběhlo. Proto více než rozhovor s otázkami a odpověďmi je tohle vyprávění jednoho žoviálního sedmdesátníka, jak si splnil sen.

„Vždycky jsem byl fanda do aut, ale moje nejstarší vzpomínky na řízení se týkají mlékárenského vozu, s kterým jsem musel jezdit každé léto, když jsem přišel ze školy. To trvalo, dokud jsem nebyl dost starý, abych v roce 1960 začal závodit s auty.“ Ve 20 letech ovšem nebyl George bohatý mazánek, který se chce vytahovat, nýbrž vážně dobrý závodník, který vyhrál 63 závodů v následující dekádě. Různá Porsche, dvoulitrový Brabham. Přitom si všechna auta sám servisoval. V roce 1970 ovšem otec zemřel, a to znamenalo pověsit závodění na hřebík a věnovat se firmě. A nakonec to vedlo k muzeu.

„Měli jsme dílny, kde jsme předělávali staré mlékárenské náklaďáky na nové. Ale naše auta pocházela z 50. let a postupem času už na ně nebylo možné sehnat díly. Takže v dílnách bylo prázdno. Dave Hooper, který tam pro mě pracoval, mi jednou navrhl, že by tam zrestauroval jednu nebo dvě motorky. Jasně, proč ne? V roce 1981 mi udělal dva stroje, z čehož jedno byla Victoria Bergmeister z roku 1952, a já najednou začal motocykly vnímat jako kus mechanického umění. Úplně to změnilo můj pohled na ně – zatímco na autech vidíte maximálně pěkné lakování a zajímavá kola, motorky mají svou konstrukci vystavenou na odiv. Jelikož techniku miluji, jedna stopa mě okouzlila a začal jsem nakupovat motorky, které daly základ mojí sbírce. Úplně jsem tomu propadl, brzy jsem jich měl stovku, setkával se s ostatními sběrateli… A potom mě napadlo, že s trochou štěstí bych mohl dát dohromady nejlepší sbírku motorek na světě přímo tady, v mém domovském městě. Neuvěřitelně mě to bavilo a baví dodnes. Po čase nebylo motorky kam dávat, takže nejdřív jsem na muzeum nechal předělat jednu továrnu v Birminghamu, ale ta za chvíli nestačila, tak jsem od města koupil stávající pozemky. A tady si můžu dělat, co chci.“

Jednou z těch věcí je závodní dráha. „Původně jsem chtěl jen maličkou testovací dráhu v lese. A že kdyby bylo potřeba, tak se později zvětší. Jenže pak jsem si uvědomil, že by to stálo desetkrát víc, a rozhodl se udělat velkou dráhu hned napoprvé. Otevřeli jsme ji v roce 2002, rok před muzeem, a myslím, že je fakt pěkná. Opravdu trať pro závodníky, náročná, se spoustou slepých zatáček. Hodně mě bavilo ji projektovat. Vzal jsem obrázek určité zatáčky a poslal jej Johnu Surteesovi, Danu Gurneymu, Carollu Shelbymu, a ptal se jich, co oni na to. Trochu větší úhel, víc odklonit, otevřít nebo zavřít… Návštěvníci se mě často ptají, kdo tu dráhu dělal. Hodně lidí ji vymýšlelo!“

Zmiňovaný John Surtees byl Georgův blízký přítel. „Chtěl jsem koupit nějaké MV Agusty, a jelikož John na nich vyhrál sedm titulů mistra světa, bylo jasné, že za nikým jiným jít nemůžu. Děsně jsem se ale bál mu zavolat – taková legenda! Jednoho dne jsem se odvážil zvednout sluchátko a moc pěkně a dlouho jsme si povídali a nakonec jsem od něj jednu motorku koupil. A další v průběhu let. Jezdíval sem na návštěvy, nebo jsme se potkávali na Daytoně, a mám na něj skvělé vzpomínky. Byl na motorce jako baletka. Nemusíte o baletu vědět vůbec nic, ale když vidíte Michaila Baryšnikova, je to prostě – wow! To samé byl John Surtees. Když jsem ho viděl poprvé roztlačovat motorku na startu závodu, byl to koncert. Stačilo vidět pár metrů jeho pohyby a bylo jasné, že tohle je světový šampion.“

Muzeum má spirálovitý layout s centrálním výtahem, což je v motocyklovém světě unikum, a hodně tím připomíná newyorské Guggenheimovo museum. Bylo Georgovi inspirací pro to jeho? „Vůbec, mou inspirací bylo parkoviště v obchoďáku v Birminghamu! Jezdíte ve spirále nahoru a dolů a můžete zastavit v kterémkoli patře. Tak mě napadlo to samé udělat ne pro auta, ale pro lidi. Také se mi líbí, že se uprostřed můžete posadit a máte výhled na tři různá patra. Jak se tam dostat, co vás tam asi čeká? Není to tady jako u jiných muzeí, kde stačí vstoupit do dveří a viděli jste všechno. A také tady nemám motorky seřazené v řadě vedle sebe, to si je nikdy nemůžete pořádně prohlédnout. To je jak zástup mrtvol. Kromě živého rozložení jsme se snažili dávat dohromady motocykly různých značek s nějakým společným prvkem, např. máme tvoji Bimotu Tesi vedle superbiků Ducati 888 se stejnými motory. Jedinou výjimkou je expozice závodních Yamah, kde můžete vidět všechny od prvních dnů až dodnes. Ale tohle je fakt výjimečné, záměrně nechci mít jednu značku pohromadě. Protože pak se Harleyář přijde podívat jen na Harleye, ale já chci, aby vedle toho viděl i Ducati, Guzzi, a mohl porovnávat různé stroje mezi sebou.“

V roce 2017 bylo muzeum rozšířeno skoro o polovinu, což umožnilo vystavit rozsáhlou kolekci terénních motocyklů, které do té doby musely být schované ve skladech. Ale i tak se na výstavní plochy vejdou pouze dvě třetiny všech motocyklů, co v Barber Museu jsou. A další přibývají. „Mám v hlavě ještě hodně kousků, které bych sem rád dostal. Ale neřeknu, které to jsou, protože když to udělám, tak se jejich cena okamžitě ztrojnásobí,“ říká George s úsměvem.

 

Návštěvníci muzea jsou často v šoku, když zjistí, že ten příjemný pán, který si s nimi tak zaníceně povídal o jejich společné vášni, je sám George Barber. Přeci jen, muzeum je jen část všech Vašich byznysů, býváte tu přesto často? „Jasně, miluji to tady,“ přitakává George. „Většinu pracovních dnů sem mířím hned po práci, tak kolem čtvrté odpolední, a trávím tady tolik času, kolik to jen jde. Moc rád si povídám s návštěvníky, nechci si nechat ujít tuhle možnost. Muzeum se stalo magnetem, které přitahuje lidi, kteří by do Alabamy nikdy nepřijeli. Evropané létají na Floridu, do Kalifornie, někteří možná do Texasu nebo do New Yorku, ale Alabama? Pro mě je skvělý pocit, když lidé odcházejí, potřesou mi rukou a řeknou, že si to tady moc užili.“

Když sem chodíte až odpoledne, to se určitě dostáváte i do situací, kdy už v muzeu vůbec nikdo není. To musí být trochu děsivé a zároveň uspokojující. „To je naprosto přesné vyjádření! Tohle je vždycky parádní situace, když všichni odejdou, je začátek večera a já se procházím mezi motocykly – přísahám, někdy mám pocit, že na mě mluví! Úplně si vyžadují mou pozornost. Zejména ty, na kterých jezdili světoví šampioni nebo lidé, které znám. Každý motocykl má svůj jedinečný příběh a úplně cítíte, jak je chtějí vyprávět. Jako třeba tenhle čtyřválcový Vostok, jedna ze dvou ruských pětistovek z Grand Prix 60. let. Tuhle motorku jsou koupil už dávno, to jsme byli ještě uprostřed Studené války. Mluvil jsem telefonicky s jedním chlapíkem v Moskvě, s nímž jsem ten obchod dojednával. A on mi povídá, že kromě té motorky mi může nabídnout ještě pár MiGů 25! Cože?! Naprosto uhozený příběh a já si na něj vzpomenu úplně pokaždé, když kolem téhle motorky procházím.“

Zeptat se George Barbera na to, který z těch 1500 motocyklů má nejradši, je jako zeptat se kteréhokoli rodiče na jeho nejoblíbenější dítě. Ale přesto jsem neodolal. „Určitě je to sbírka MV Agust, na kterých jezdil John Surtees. A to kvůli mému přátelství s tímhle neuvěřitelným člověkem. Tohle jsou motorky, na kterých jezdil světový šampion, a to na trati i mimo ni. Nicméně i Giancarlo Morbidelli je můj přítel a i jeho motocykly, které tady jsou, mám moc rád. Máme tady takovou menší verzi toho, co má Giancarlo doma v Pesaru.“

Pojďme ještě chvíli na závodní dráhu. Tu George Barber divákům ukazuje z trochu jiného pohledu, než jsou zvyklí. Jezdí tady totiž taková tramvaj kolem celého okruhu, takže není problém vidět závody z více míst. „Nechtěl jsem dělat nějakou velkou tribunu, kde jsou diváci uvězněni na pár centimetrech čtverečních betonu nebo železa celý den. Naopak, skočte do tramvaje a koukněte na závody třeba ze sedmi různých pozic!“ Tenhle přístup dělá z Barberu okruh vhodný i pro návštěvy celých rodin. Stejně jako důraz na dodržování pořádku. „Některé okruhy jsou vysloveně vyhlášené tím, jak tam diváci při závodech chlastají a dělají bordel. U nás se ale velmi rychle naučili, že tohle netolerujeme. Jasně, dejte si pivo nebo whisky, užijte si zábavu, ale jakmile překročíte meze, jste bez milosti eskortováni za brány Parku. Nechci, aby tu maminky s dětmi procházely mezi polonahými hulákajícími opilci. Nicméně ověřil jsem si, že když se o lidi staráte a dáváte jim najevo, že vás jejich přítomnost těší, reagují velmi mile. Neustále vyvážíme odpadkové koše, sbíráme cigaretové nedopalky, a lidé u nás mají příjemný pocit čistoty a vlastně se automaticky chovají podle našich pravidel.“

Barber Motorsports Park je známý také svými vtipnými sochami. Jak se tu zjevily? „Přeci se musíte nějak bavit! Máme tu obrovské mravence, jeden má v drápech motocyklového závodníka v helmě a chystá se ho pozřít, jiný zase drží motorku. Z kanálu leze mimozemšťan. V jezeře se koupe gigantická žena. V jedné zatáčce máme obrovského pavouka jménem Charlotte a ta zatáčka se nazývá Charlottina síť. U kontrolní věže jsou tři tygři. A mohl bych pokračovat. Všechno tohle vzniklo jako reakce. Jen co jsme začali budovat areál, vyskočili na nás ekologové. Osobní útoky, neustálé osočování, nekonečné kritiky. Věci, které měly trvat dny, najednou byly na měsíce a všichni z toho byli nešťastní a unavení. Došlo mi, že musím něco udělat, aby se lidi začali smát. Tak jsem nechal udělat mravence, pavouka, obrovskou vážku. Pozval jsem zástupce tisku a řekl: „Podívejte, co jsme udělali! Ekologové měli pravdu, místo toho, abychom nechali hmyz v přírodě, jsme ho domestikovali, a tohle z toho vzniklo! Jaká hanba!“ Všichni se smáli a najednou jsme přestali být veřejným nepřítelem. A myslím, že jsou nakonec všichni rádi, že tu jsme. Před čtyřmi lety oficiální studie ukázala, že jsme Birminghamu a Alabamě přinesli příjmy půldruhé miliardy dolarů, dnes už to bude přes dvě miliardy, a spoustu pracovních míst.“

 

Když už jste Georgi nakousl ty peníze. Tohle všechno, muzeum a trať s takovým zázemím, muselo stát neskutečnou sumu. Prozradíte ji? „Nezlobte se, ale ne. To opravdu nechci.“ Nás milovníky motocyklů a motorismu obecně může jen těšit, že Mr. Barber ty peníze nevrazil do nějakého dalšího baráku nebo přístavu. Ale co s muzeem bude, až jednou George Barber nebude mezi námi? „Muzeum je nezisková organizace s vlastním financováním, takže může fungovat, dokud lidi nebudou z motorek unavení. A toho se bojím asi nejvíce. Protože ono to tak nepravděpodobné není. Věci se radikálně mění a mladé lidi dneska motorky vůbec nezajímají. Mají ty svoje počítače a malé digitální kdeco a naprosto ztratili zájem o mechaniku. Když se podívám na návštěvníky, většina je spíš středního věku, žádní mladíci. Současné teenagery motorky nezajímají a jsem přesvědčen, že jedním z důvodů je, že si na nich nemohou nic udělat sami. Jako dítě bych rozhodil motor, vyleštil kanály, seřídil karburátory a zkontroloval zapalování, jen abych měl rychlejší motorku než soused. To je dneska nemožné a vytrácí se ten vztah mezi člověkem a strojem. Brzy bude vše na elektriku a dost možná i bez řidiče – kdo bude nadšeně dělat cokoli s autem, které se sakra řídí samo?!“

To nejsou moc pěkné vyhlídky. Tak naše povídání ukončeme veseleji. Barber Vintage Motorsports Museum funguje už více než 20 let. Georgi, je něco, co byste dnes udělal jinak? „Udělal bych to rychleji, ale to je jediné! Ale nic jiného. Je to splněný sen. Guinnessova kniha rekordů říká, že to je nejlepší muzeum motocyklů, a já jsem potěšen, že jsem mohl být součástí jeho vzniku.“

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (17x):



TOPlist