Zimní svezení na motokárách
Text: Jarda Ducháček , Filip Tichý , Petr Szabó | Zveřejněno: 15.1.2007 | Zobrazeno: 11 566x
Letošní zima je sice zatím docela příznivá, žádný sníh ani mráz, žádné posypané silnice. Občas se podaří vytáhnout motorku a přijet domů se zmrzlou pusou a klidem v duši. To ale asi nepotrvá věčně, vloni jsem touhle dobou už chodil co týden odhazovat sníh ze střechy garáže, aby mi nespadl na motorku. Jak potom ukonejšit motocyklový absťák, když všechny cestopisy a články už máte přečtené? V rámci vánočního setkání jsme s celou redakcí vyrazili otestovat, jak moc duši motorkáře v zimě osvěží svezení na motokárách.
Po pečlivém výběru možností v Praze padla volba na Kart Klub Letňany, pro který hovoří plně krytá temperovaná hala, slušná dostupnost MHD (jen pár zastávek busem od metra, aby si člověk mohl dát nějaké to pivko) a v neposlední řadě také mírnější ceny. V Letňanech se ještě před lety původně vyráběla letadla. To je dodnes znát na konstrukci haly - obrovská vysoká prostora jen s několika podpěrnými sloupy a na konci haly vyvýšená restauračka s barem, která kdysi hostila výrobní velín. V hale je z pneumatik lemovaných tlustým gumovým pásem vystavená zakroucená trať o celkové délce 512 metrů na 21 zatáček. Je potažená hladkým povrchem, který solidně klouže, takže 1/2 okruhu jedete neustále v kontrolovaném smyku.
Každý si vybíráme jednu z hromady helem, které jsou tu volně k zapůjčení - choulostivější jedinci si sebou vzali vlastní kuklu nebo rovnou helmu. Nasedáme do motokár - jde o nejrozšířenější modely s čtyřtaktním motorem Honda GX 200 o celkové hmotnosti necelých 100 kg. Motor o výkonu 6,5 koní dokáže vozidlu udělit maximální rychlost blížící se 70 km/h, na dráze lze údajně těsně před cílovou rovinkou dosáhnout něco málo přes 60 km/h, což je ovšem na několik metrů úzké trati neskutečná palba.
Motokáry mají ruční startování pomocí lanka. Motor je umístěný vzadu vpravo těsně za sedačkou a pohání zadní nápravu opatřenou kotoučovou brzdou. Jezdec má k dispozici pedály plynu a brzdy, volant a tvrdou sedačku. O řazení a rozjezdy se stará automatická odstředivá spojka.
Na trati jezdí každý sám za sebe. Místo hromadného startu se vyráží z boxů v několikasekundových odstupech. Vítězem rozjížďky je ten, kdo zajede nejlepší čas za kolo. Asi nejlepší jízdní strategie je držet neustále plný plyn a před každou zatáčkou utrhnout zadek a v driftu/smyku projet předními koly jen pár centimetrů od vnitřního okraje zatáčky, ale přitom pokud možno netrefit sloup obalený pneumatikami. Ale počítejte, že i to se vám v zápalu boje za večer několikrát povede, od toho tu ale jsou široké plastové nárazníky motokáry, které snesou i nějaké to menší žďuchnutí mezi dvěma jezdci. Kontakt mezi vozidly je sice podle pravidel zakázaný, ale člověk se občas neudrží... Na trati totiž není moc míst na předjetí a rozdíly v rychlosti jsou opravdu jen minimální. Takže pokud před vámi jezdí někdo o sekundu pomalejší a nedojde mu, že už mu dýcháte na krk a měl by vás gentlemansky pustit, máte jen dvě možnosti. Buď se vám podaří ho v zatáčce vzít vnitřkem a dostat se alespoň vedle něj a pak doufat, že mu nevydrží nervy a do zúženého místa nevletí spolu s vámi. Nebo mu uprostřed zatáčky předním nárazníkem lehce „žďuchnete“ do rohu rámu a vystrčíte ho ven a honem pryč, než vám to stihne vrátit.
Rozjížďky trvají deset minut a věřte mi, že to je až nechutně dlouho. Vychází to asi na 15 kol a při každém kolečku se kromě asi dvou kratičkých rovnějších úseků neustále usilovně rvete s volantem, protože udržování v tom správném razantním smyku vyžaduje dost síly. Po první jízdě jsem nedokázal udržet láhev piva. Taky zadek si to docela odnese. Ale abych jen nestrašil, jízdu v pohodě zvládly i všechny přítomné křehké slečny.
Jezdili jsme hodinu, rozdělení ve dvou skupinách, každá po třech jízdách. A nakonec bonusová finálová rozjížďka pro nejlepší z každé skupiny s losováním strojů. No a nejlepší čas? Best of the best jsme dali myslím 35 sekund 41 setin. V létě v teple mají pneumatiky lepší adhezi a dají se prý jezdit časy o dost nižší. Dost také záleželo na zahřátí pneumatik, každý uvidíte, že po několika kolech už to tolik neklouže do strany a začíná to alespoň na rovinkách malinko „lepit“. Po skončení každé rozjížďky jezdci spěchají nahoru k baru, kde jsou na velkoplošném displeji průběžné i aktuální výsledky z měřicích zařízení zabudovaných v motokárách. Výsledky navíc automaticky vyjedou vytištěné z tiskárny, takže máte přehled nad svými časy i soupeři. Z baru je dlouhou prosklenou stěnou vidět přímo na celou trať, takže můžete popíjet a pozorovat techniku těch žabařů z druhé skupiny.
Takže jaký je závěr? I v zimě si můžete užít pocit svištění větru v helmě a řev a vůni odkrytého motoru. Místo o řidítkách je to tady o volantu, místo o náklonech je to tady o neustálém regulovaném smyku. Ale zábava to je skvělá a nějaký ten adrenalin to z vás taky vypumpuje. Jednou za zimu jednoznačně doporučuji. Optimální by bylo přemluvit vašeho šéfa v zaměstnání, ať místo trapné vánoční firemní večeře objedná hodinové závodění na motokárách. A po skončení může nahoře v restauračce následovat raut, který uspokojí i nejezdce.
No a co by bylo ještě lepší? Kdyby se v některém z motokárových středisek domluvili s Blatou a pořídili pár minibiků. Chápu, že finančně je to dost těžko rentabilní, běžní smrtelníci na tom neumí a nemají výbavu, ale třeba to časem někdo dokáže realizovat...?
Děkujeme motokárovému centru Kart Klub Letňany za skvělou péči personálu jak na dráze, tak na baru.
Každý si vybíráme jednu z hromady helem, které jsou tu volně k zapůjčení - choulostivější jedinci si sebou vzali vlastní kuklu nebo rovnou helmu. Nasedáme do motokár - jde o nejrozšířenější modely s čtyřtaktním motorem Honda GX 200 o celkové hmotnosti necelých 100 kg. Motor o výkonu 6,5 koní dokáže vozidlu udělit maximální rychlost blížící se 70 km/h, na dráze lze údajně těsně před cílovou rovinkou dosáhnout něco málo přes 60 km/h, což je ovšem na několik metrů úzké trati neskutečná palba.
Motokáry mají ruční startování pomocí lanka. Motor je umístěný vzadu vpravo těsně za sedačkou a pohání zadní nápravu opatřenou kotoučovou brzdou. Jezdec má k dispozici pedály plynu a brzdy, volant a tvrdou sedačku. O řazení a rozjezdy se stará automatická odstředivá spojka.
Na trati jezdí každý sám za sebe. Místo hromadného startu se vyráží z boxů v několikasekundových odstupech. Vítězem rozjížďky je ten, kdo zajede nejlepší čas za kolo. Asi nejlepší jízdní strategie je držet neustále plný plyn a před každou zatáčkou utrhnout zadek a v driftu/smyku projet předními koly jen pár centimetrů od vnitřního okraje zatáčky, ale přitom pokud možno netrefit sloup obalený pneumatikami. Ale počítejte, že i to se vám v zápalu boje za večer několikrát povede, od toho tu ale jsou široké plastové nárazníky motokáry, které snesou i nějaké to menší žďuchnutí mezi dvěma jezdci. Kontakt mezi vozidly je sice podle pravidel zakázaný, ale člověk se občas neudrží... Na trati totiž není moc míst na předjetí a rozdíly v rychlosti jsou opravdu jen minimální. Takže pokud před vámi jezdí někdo o sekundu pomalejší a nedojde mu, že už mu dýcháte na krk a měl by vás gentlemansky pustit, máte jen dvě možnosti. Buď se vám podaří ho v zatáčce vzít vnitřkem a dostat se alespoň vedle něj a pak doufat, že mu nevydrží nervy a do zúženého místa nevletí spolu s vámi. Nebo mu uprostřed zatáčky předním nárazníkem lehce „žďuchnete“ do rohu rámu a vystrčíte ho ven a honem pryč, než vám to stihne vrátit.
Rozjížďky trvají deset minut a věřte mi, že to je až nechutně dlouho. Vychází to asi na 15 kol a při každém kolečku se kromě asi dvou kratičkých rovnějších úseků neustále usilovně rvete s volantem, protože udržování v tom správném razantním smyku vyžaduje dost síly. Po první jízdě jsem nedokázal udržet láhev piva. Taky zadek si to docela odnese. Ale abych jen nestrašil, jízdu v pohodě zvládly i všechny přítomné křehké slečny.
Jezdili jsme hodinu, rozdělení ve dvou skupinách, každá po třech jízdách. A nakonec bonusová finálová rozjížďka pro nejlepší z každé skupiny s losováním strojů. No a nejlepší čas? Best of the best jsme dali myslím 35 sekund 41 setin. V létě v teple mají pneumatiky lepší adhezi a dají se prý jezdit časy o dost nižší. Dost také záleželo na zahřátí pneumatik, každý uvidíte, že po několika kolech už to tolik neklouže do strany a začíná to alespoň na rovinkách malinko „lepit“. Po skončení každé rozjížďky jezdci spěchají nahoru k baru, kde jsou na velkoplošném displeji průběžné i aktuální výsledky z měřicích zařízení zabudovaných v motokárách. Výsledky navíc automaticky vyjedou vytištěné z tiskárny, takže máte přehled nad svými časy i soupeři. Z baru je dlouhou prosklenou stěnou vidět přímo na celou trať, takže můžete popíjet a pozorovat techniku těch žabařů z druhé skupiny.
Takže jaký je závěr? I v zimě si můžete užít pocit svištění větru v helmě a řev a vůni odkrytého motoru. Místo o řidítkách je to tady o volantu, místo o náklonech je to tady o neustálém regulovaném smyku. Ale zábava to je skvělá a nějaký ten adrenalin to z vás taky vypumpuje. Jednou za zimu jednoznačně doporučuji. Optimální by bylo přemluvit vašeho šéfa v zaměstnání, ať místo trapné vánoční firemní večeře objedná hodinové závodění na motokárách. A po skončení může nahoře v restauračce následovat raut, který uspokojí i nejezdce.
No a co by bylo ještě lepší? Kdyby se v některém z motokárových středisek domluvili s Blatou a pořídili pár minibiků. Chápu, že finančně je to dost těžko rentabilní, běžní smrtelníci na tom neumí a nemají výbavu, ale třeba to časem někdo dokáže realizovat...?
Děkujeme motokárovému centru Kart Klub Letňany za skvělou péči personálu jak na dráze, tak na baru.
Informace o redaktorovi
Jarda Ducháček - (Odebírat články autora)
Filip Tichý - (Odebírat články autora)
Petr Szabó - (Odebírat články autora)
Jak se Vám líbil tento článek?