Závěrečný report z KTM Festivalu v Bělé pod Bezdězem

Před nějakými čtyřmi roky jsem absolvoval enduroškolu, kterou v bývalém vojenském prostoru v Milovicích šéfoval motocyklový matador Jiří Heiník. Když jsem zjistil, že právě pan Heiník povede podobný kurz i na tomhle festivalu, neváhal jsem ani vteřinu, frčel jsem ke stánku časopisu Motocykl a zapsal jsem se mezi dvacítku dalších účastníků. Tenhle kurz byl nápadem právě redaktorů magazínu Motocykl, v němž už nějaký čas podobná instruktáž vychází v „tištěné“ podobě a kde právě pod dohledem pana Heiníka dochází k přerodu tamního šéfredaktora Martina Tománka z ridera původně terénem nepolíbeného na kovaného offroaďáka. To že Martinova transformace byla svěřena do rukou tomu nejpovolanějšímu, svědčí nejen páně Heiníkovy vlastní úspěchy v enduru, na silnici, supermotárdech, nebo extrémních závodech typu Erzbergrodea či závodu do vrchu Pikes Peak, ale i úspěchy jeho svěřenců korunované světovými tituly soutěžáků Jara Katriňáka nebo Oty Kotrby.

Přestože kurz čítal nějakých pět hodin, velkou část jsme nestrávili v sedačkách či stupačkách motocyklů, ale na židlích u teoretické přednášky. Hned na začátku nám pan Heiník vysvětlil, že pokud někdo přišel s úmyslem po pěti hodinách odcházet s certifikátem opravňujícím ho k účasti na Dakaru, tak může zase klidně odejít, protože tenhle krátkodobý kurz není určený k tomu, abychom se pořádně naučili jezdit, ale abychom zjistili, jak se učit jezdit.

Hned na začátku nám na jednoduchém schématu vysvětlil základní principy sportovního tréninku - v tomhle případě motocyklového: 1) nejprve je potřeba naučit se jezdit technicky správně, 2) po zvládnutí správné techniky postupně přidávat rychlost, a 3) až na závěr se zaměřit na vytrvalost. Při zachování tohoto postupu se dá očekávat, že pilot bude jezdit správně, rychle a dlouho. Často bohužel bývá k vidění opačná situace, kdy soutěžák (ale neplatí to jen pro soutěžáky!) přijede na trať a krouží, krouží a krouží. Pak je vysoký předpoklad k tomu, že bude jezdit sice 1) dlouho, ale 2) pomalu a hlavně 3) blbě.
Jízda na motorce je ale až druhý krok, my jsme začali od píky - tedy přípravy pilotových schopností jezdit („… těžko můžete chtít ovládat motocykl, když neumíte ovládat svoje tělo…“). Každý, kdo se zajímá o motocyklové závody ví, že každý závodník musí nějaký čas strávit vlastní fyzickou přípravou. Bohužel většina adeptů si tuhle kondiční přípravu zúží na posilovnu, v lepším případě přidá běh - tedy činnosti, které rozvíjí především sílu a vytrvalost. Často bývají opomíjeny dvě složky, které jsou však pro základní jízdu na motocyklu důležitější, a to pohyblivost a obratnost. Ty velmi úzce souvisí z rovnováhou a koordinací a právě k rozvoji těchhle schopností byla určena úvodní část tohoto kurzu. Ve stanu bylo k vyzkoušení náčiní jako je balanční míč, bosu (neuvěřitelně vratká nafukovací polokoule) vibrační tyč, nebo motokrosová řidítka našroubovaná na „U“ profilu. Tohle náčiní je víceméně známé a stejně tak všichni známe klasické kliky nebo dřepy, ale vyzkoušeli jste někdy klikovat s rukama na viklajících se řidítkách a nohama na balančním míči? I když jsem toho v životě nasportoval poměrně dost, tak tohle mě dostalo - na jednoduchém náčiní skvěle rozvinete schopnosti využívané právě při jízdě na mašině. Tedy specifickou sílu („… na co zvedáte v posilovně metrák na bench? To chcete tu mašinu v lese nosit?...“), vytrvalost i rovnováhu a s ní související obratnost.

Na závěr „těláku“ jsme projeli i některé protahovací cviky, zaměřené na specifické „motokrosové“ partie. Ještě než jsme přešli na jízdu na motorkách, přišlo na řadu kolo. Tedy jízdní kolo. Velká část motorkářů má k jízdě na kole vztah, který skvěle vyjádřil můj známý: „Vypadá to sice jako motorka - prdel se veze, ale nohy jdou pěšky - takže nic pro mě!“ Chyba lávky! Nic není bližší jízdě na motorce nežli jízda na kole: dvě kola, řidítka, rovnováha… jen ten motor chybí. Zimní přípravu, během které se v garáži naučíte na kole stát, balancovat, poskakovat, odhazovat tu přední, tu zadní kolo - na jaře jak když na motorce najdete.

Po „stanové“ části jsme se přesunuli k mašinám, ale i tady jsme začali teorií. Správné nastavení ovládacích prvků zajišťujících správnou polohu rukou a nohou, postoj ve stupačkách, poloha těla, hlavy... Každý jsme si vyzkoušeli svoji optimální polohu „nasucho“ a pak vyrazili na trať. Rozdělili jsme se na dvě skupiny - jednoválce a dvouválcové mastodonty. Pan Heiník se kvůli zranění na mašinu neposadil a věnoval korekcím našich chyb, ale jezdili s námi Martin Tománek, Martin Oulický a Kuba Nič. Skoky, lavice, tobogány, jízda po zadním? V žádném případě, přátelé. Kroužení po louce, případně na hliněném oválku či mezi kužely na asfaltu, stále a pořád dokola. V případě potřeby docházelo k průběžným korekcím a vychytávání postoje, přenášení váhy, ovládání mašiny… zkrátka všeho, co jsme před chvilkou řešili při teorii. S každým odjetým kolečkem se jistota při ovládání zvyšovala, po vyzkoušení jízdy a držení řidítek levou či pravou rukou jsem se po jejich čapnutí oběma rukama najednou cítil jak doma v obýváku. Na tomhle oválku nám taky Kuba Nič ukázal, že pokud si někdo o KTM Adventure 1190 R myslel, že se do terénu už moc nehodí, tak se šeredně plete - klobouk dolů!
Po hodince (hodině a půl?) kroužení se kursisté vydali za doprovodu Kuby a Richarda Voltra na přilehlou trať, kde si ovládání svých mašin vyzkoušeli v „plné polní“. Tam už jsem se s nimi nevydal, motárdové pneumatiky by v bělském pískovišti nebyly to pravé ořechové. Vydal jsem se ale na asfaltový okruh a i na něm jsem zíral. Pokud jsem před chvilkou psal, že při jízdě vestoje jsem se cítil jak v obýváku, tak poté, co jsem díky pozadí našel další bod, kterým jsem mašinu cítil, jsem byl jak na svojí oblíbené pohovce. Takový pocit jistoty a bezpečí nezažijete ani se šampónem wošendgou (nebo to je reklama na něco jiného?).
Nedá mi to a musím se s vámi podělit o svoje dva naprosto rozdílné pocity, které jsem během pátku a soboty v Bělé zažil. Pocit první - držka v blátě: při vracení dvouválcového bombarďáka Adventure 1190 R se mi kalhoty svezly do půlky zadnice a když jsem přehazoval nohu přes sedadlo, zavadil jsem o madlo a dvousetkilový macek mě přišpendlil k zemi. Přesně v té partii, kde jsem měl kalhoty, bych se v tu chvíli nejradši viděl a na zemi jsem přemýšlel nad možným řešením nastalé situace: „…musím zmizet - uteču…budu simulovat těžké zranění…budu předstírat že jsem omdlel…“.
Po zvednutí motorky jsme zjistili, že advíka při tomhle pádu á la „Holanďan na lyžařském vleku“ bezpečně ochránily masivní padáky (posílám omluvu KTM CEE ještě touto formou) a tak jsem vyslechl pobavené komentáře mojí etudy od všech přítomných se značnou úlevou. Přesto i vzhledem k tomu, že se mi podařilo něco podobného ten samý den ráno při nakládání mojí LC4 do auta (prasklý blatník a blinkr), byl pro mě pátek prostě „den blbec“. O to víc jsem užil sobotu, lepší pocit z ježdění, nežli po pár hodinách v téhle enduroškole jsem snad ještě neměl! Jednalo se opravdu pouze o největší základy celé motocyklové abecedy, ale bylo to fakt super. Už teď vím, že pokud se mi naskytne podobná příležitost, tak si ji rozhodně nenechám ujít.