Zajímavost: vodní raketa na vlastní kůži

Závodní techniku, využívanou v nejvyšších světových sériích Grand Prix, máme nejčastěji spojenou s jednostopými speciály MotoGP, automobiloví fandové si zase vybaví monoposty Formule 1. Existují však i stroje, využívající sice přídomek GP, leč nemající kolo ani jedno – čluny série Hydro GP. V následujícím článku vám přiblížíme tenhle zajímavý sport, popíšeme pocity, které zažíváte při řízení závodního člunu, a také dáme tip na tuto adrenalinovou podívanou.

Zajímavost: vodní raketa na vlastní kůži

Kapitoly článku

Pokud máte pocit, že cokoliv, co nemá dvě kola a řídítka, nestojí za zmínku a na motocyklový portál nepatří, ani nečtěte dál a raději si vyhledejte článek s čistě motocyklovou tématikou. Pokud ale patříte mezi ty, kteří mají širší záběr svých zájmů a zajímají je i jiné aktivity, věřím, že vás tenhle článek osloví. Ať už patříte do kterékoliv z těchto dvou skupin, dejte nám do komentářů vědět, jestli by vás podobné články zajímaly - námětů na nemotocyklové reporty, spadající do sekce "adrenalin", máme víc. Vždy by dané téma nějakým způsobem souviselo s motorkami - někdy by smrděly benzínem, jindy by to byla dvě kola v jedné stopě - zkrátka něco na způsob skvělé show "Speed with Guy Martin" tohoto legendárního roadracera. Co třeba reporty spojené s testem downhillového biku či autokrosového speciálu poháněného superbikovým motorem? Pokud vás podobná témata zajímají, napište nám svoje tipy - jsme tady od toho, abychom podobné aktivity dojednali, vyzkoušeli na vlastní kůži, a o svoje pocity se s vámi podělili... První report tohoto druhu je právě zde!

S Ondrou Hrůzou už se pár let znám - jednu chvíli nás spojovala novinářská profese, často jsme se potkávali na flattrackových závodech a protože oba máme stejný názor na to, že k pořádnému adrenalinovému výplachu můžete použít i jiné aktivity nežli motocyklové, na hořické Tourist Trophy přišla řeč i na závody motorových člunů, kolem kterých se nyní pohybuje. Slovo dalo slovo a já jsem se na začátku září ocitnul na břehu rybníka Olšovec, kterýžto funguje jako oficiální závodní trať právě pro závody těchhle vodních raket. Na místě jsem samozřejmě nebyl jen tak pro nic za nic, hlavním důvodem totiž bylo vyzkoušení jednoho z těchto strojů, abych vám nyní mohl přinést nejenom svoje pocity z jízdy, ale také popsal jakou techniku tyhle stroje používají, seznámil vás i s historií a současností tohohle adrenalinového sportu, známého pod názvem Hydro GP.

Varování manželky o rozvodu, její následné úvahy o smutné vdově a nebohých sirotcích, stejně jako významné poklepávání na čelo od svých známých ve chvíli, kdy jsem o svém plánu vykládal ("...ses zbláznil? Tohle je sport pro totální magory!"), jsem samozřejmě nebral vážně, ale mírně jsem znejistěl u vjezdu do areálu jedovnického kempu, kde mi tamní správce ukázal směrem na tři pomníčky závodníků, jejichž životní pouť se uzavřela právě na téhle vodní ploše. Když jsem svoje obavy svěřil Marcelovi Čopákovi, tak mě uklidnil, že mně se rozhodně nic stát nemůže - svěří mi do ruky totiž "pouze" juniorský stroj, který se za žádných okolností nemůže převrátit a navíc má nejenom poměrně klidný motor, ale i nezáludnou geometrii a jednoduché ovládání. Můj klid však trval do té doby, než tuhle strojovnu vytáhli z garáže - ten člun rozhodně nevypadal přátelsky a sliboval všechno možné, jen ne pohodovou vyjížďku!

Nejvíc mě zaujal hodně štíhlý trup - ten byl široký snad jen třicet centimetrů a i když nejsem žádný rambouš, tak jsem si nebyl jistý, jestli se do lodi vůbec vejdu. "Neboj, ono si tě to tam pěkně sklepe a urovná, buď v klidu!" ujistil mě Marcel, leč moje nejistota tím spíš vzrostla. Že to bude nejenom klepat, ale asi i dost bolet, mi bylo jasné už při pohledu na polstrování pilotova pracoviště - žádné totiž nebylo! Laminátový trup mi aspoň vystlali milimetrovým molitanem - myslím, že to ale vyšlo úplně nastejno... Také ovládací prvky bych se nebál nazvat strohými - volant a páka, kterým se přidává plyn - toť vše.

Ani motor umístěný na zádi mi nepřipadal nijak zvlášť civilní a to zejména ve chvíli, kdy ho kluci natočili. "...om pě...cet... ní" odpovídají mi na otázku, jaký má motor výkon ve chvíli, kdy Marcel vyráží na první zahřívací kolečka. Cože? Kvůli nervóznímu dvoutaktnímu rykotu neslyším ani slovo! "Jenom pětatřicet koní. Ale máš je tam fakt všechny - tady žádný ztráty v podstatě nejsou - co tam dáš, to tam máš!" Marcel už mašinu zahřál a je řada na mně. Helma, záchranná vesta, neoprénové kalhoty - tohle je hodně netradiční kombinace… Už jen navlíknout trhačku na ruku a vyslechnout poslední instrukci: "Jo hele, asi jsme ti zapomněli říct, že můžeš točit jen doleva! Jakmile zatočíš doprava, hned se převrátíš a je zle!" Díky chlapi, že jste si vzpomněli!

Během prvních koleček jsem jen opatrně vrkal plynem a zkoušel radši širší oblouky, vyzkoušel jsem i brzdný moment celého stroje, který byl překvapivě poměrně výrazný. Na plný plyn jsem jel pouze na rovině a v tu chvíli mi bylo jasné, že Marcel se svým "...ono si tě to tam urovná..." měl stoprocentní pravdu. Loď totiž neustále poskakuje po hladině, která se vlivem rychlosti mění ve tvrdou betonovou plochu. Plochu, po které kloužete rychlosti 95 km/h na pár milimetrů silném laminátu, bez jakéhokoliv odpružení či polstrování! V optimálním případě by měl být člun celý nad hladinou a v kontaktu s vodou by měla být pouze vrtule a kormidlo. I když jsem tuhle seznamovací jízdu poměrně vlažil, tak po pár kolech jsem musel skončit - ani ne tak vyčerpáním, jako spíš kvůli tomu, že mě kvůli nárazům začaly bolet lokty, o které je opřená horní část trupu a pak také... no však víte - přesně tam, kde je spodní část těla v největším kontaktu s podlahou.

Během druhé rundy jsem si už vyzkoušel plnou akceleraci a také poslal člun do ostřejší zatáčky - a lezly mi oči z důlků nad tím, jak tahle raketa funguje! Přestože vrtule, která přenáší výkon motoru do vody, má průměr nějakých patnáct centimetrů, její účinnost je neuvěřitelná! Pro přiblížení: pokud vrut, který šroubujete do dřeva, má při tomhle pohybu stoprocentní účinnost a každá jeho otáčka jej neúprosně posílá do materiálu, tak tahle vrtule je na tom podobně - její ztráty způsobené protočením jsou totiž pouhopouhá tři procenta! Právě vrtule je jednou ze stěžejních součástí, od které se odvíjejí dva nejdůležitější jízdní aspekty – akcelerace a maximální rychlost člunu.

V USA jsou populární vodní dragstery, kdy čluny poháněné mohutnými nitrometanovými osmiválci závodí ve zrychlení na čtyři sta metrů, a jejich brutální výkony přenáší pouze dvoulistá vrtule stejných rozměrů, jako je tato. Zrychlení člunu, který jsem měl k dispozici, bylo pro mne uchvacující, ale to, které poskytují ostré závodní třiapůly, jenž v Jedovnicích na konci září pojedou světový mistrák, je doslova dechberoucí. Maximální rychlosti 180km/h totiž dosáhnou za tři sekundy! Půllitry pak na vodní hladině frčí dokonce i dvě kila... Stejně ohromující je i reakce člunu na povel ke změně směru, a když jsem se po pár kolech odvážil dát ostřejší rejd, měl jsem pocit, že loď jede po kolejích, které jsou během pár metrů zatočené v pravém úhlu. V hlavě se mi honily lehce ponuré myšlenky na to, jak bych asi dopadl, kdyby se člun převrátil, ale Marcel přeci říkal, že tenhle člun se v žádném případě převrátit nemůže - takže obavy stranou - tramtadadááá a plnéééj!!!

Při třetí rundě už jsem si jízdu fakt užíval, otlačený loket jsem podložil kusem neoprénu, svoji chloubu jsem si před zalehnutím taky pořádně srovnal a já si mohl začít pořádně užívat průjezdy zatáček, které byly ještě zvlněné mojí předchozí jízdou a na kterých se člun pokaždé dostával parádní kopance. Připomínalo mi to jízdu na skeletonu, ve kterém se ledoví šílenci rychlostí kolem 120km/h pouští hlavou vpřed ledovým korytem. Vyzkoušel jsem i pár oblouků na plný plyn, ale kecal bych, kdybych napsal, že jsem dával plnej rejd - byť kluci říkali, že člun se v žádném případě nepřevrátí, tak koule jsem na to zkrátka neměl... Ano, i tentokrát to byla právě tahle část těla, kvůli které jsem musel tuhle jízdu opět ukončit - ale nejenom ona - celé tělo jsem měl naklepané jak tatarský biftek, byť moje jízda trvala nějaké 3 - 4 minuty. Ostré závodní jízdy však trvají kolem deseti minut a vše je znásobené tím, že na přesně vytyčeném okruhu je spolu s vámi dalších dvacet šílenců. Jejich orientace na trati je šílená stejně jako celé tohle závodění. Protože za čluny je dlouhá a hustá vodní tříšť, tak (pokud nejedete první) jistotu, že jedete správným směrem, máte ve chvíli, kdy nic nevidíte! Jakmile se začnete vidět "normálně" a vaše orientace se zlepší, je něco špatně a vy situaci řešíte tak, že zatáčíte opět do neprohlédnutelné vodní tříště... Na tvrzení, že je to sport pro magory, nejspíš něco bude!

Video: Závody motorových člunů Hydro GP v Jedovnicích v roce 2016

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

P.S.: Když jsem pak mluvil s naším reprezentantem Davidem Loukotkou, tak mi říkal, že právě tyhle juniorské čluny jsou k převrácení daleko náchylnější, nežli profesionální nářadí...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autor článku obdržel prémii 27 Kč od 10 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 1x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



hsq_rijen
Objednat reklamu
TOPlist