Ve škole s Lukášem Peškem

V Čechách si můžete vybrat z různorodé škály kurzů a škol a to je jenom dobře. Každý je zaměřený na něco jiného, má jiné schopnosti nebo chce pracovat na specifických věcech. Není problém pilovat ovládání motorky v malých rychlostech, zlepšovat jízdu po silnici, v terénu, dokonce ani rychlí okruhoví jezdci nejsou ochuzeni o možnost přihlásit se k někomu a porychlit. Lukášův koncept přichází s další možností, alternativou a co je hlavní, s možností zajezdit si u nás na silniční motorce v zimě a při tom se i něco přiučit.

Abych to uvedl na pravou míru - dneska nebudeme jezdit na velkých motorkách, ty by se na motokárovou dráhu vešly jenom těžko. Osedláme italské malé závoďáčky Ohvale, které byste urazili nazvat je minibikem, Mini GP motorkou či dokonce pitbikem. Tyhle motorky jsou sice určené pro děti a jejich první krůčky v kariéře motocyklového závodníka, při jejich vývoji a výrobě se ale myslí i na dospěláky, kteří se chtějí vyblbnout a zazávodit si na dobrém materiálu za dostupné peníze. A že se to povedlo dokazují objednávky od jezdců z „velkého světa“. Chaz Davies, bratři Marquézovi, rodina Lowesů, ti všichni si motorku koupili, nikdo ji nedostal jako promo bike. A to jsou jezdci, co by si domů něco nefunkčního nepořídili.

Z Itálie jim přišla motorka, za jejímž vývojem stáli lidi dlouhou dobu pracující v Aprilii a Ducati, všechno pánové, co mají dost zkušeností s rychlými silničními motorkami. A na těhle zmenšeninách je to znát. Už na první pohled vidíte, že před vámi nestojí žádná „čína“ ale něco, s čím si člověk dal práci a co by mělo fungovat. Přední obrácená vidlice, trubkový rám, zadní hliníková kyvka, plně nastavitelný zadní tlumič, výfuk Arrow. Zní to jako bych popisoval dospělého závoďáka a ne motorku s desetipalcovými koly a propracované detaily, jako třeba nastavitelné stupačky nebo parádní horní brýle nemá většina z nás ani na velké motorce.

Ohvale GP-0 má nabídnout pocity z řízení velké motorky a tomu je přizpůsobena geometrie rámu s rozložením hmotnosti 53:47 ve prospěch předního kola. Stejně tak se velkým světem inspirují třeba brzdy, tedy přední radiální monoblokový čtyřpístek s 180, nebo 190 mm kotoučem a zadní dvoupístkový třmen. Na výběr je z několika motorových variant, od stodesítky s automatem až po stodevadesátku s pětadvaceti koňmi a čtyřrychlostní převodovkou. Lukáš se rozhodl pro zlatý střed a zvolil stošedesátkový motor s manuálním řazením.

Zpátky ke škole a k tomu, co vás čeká. Na úvod samozřejmě trocha teorie, ale ta se týká spíš průběhu kurzu a motorek, než nějaké obsáhlé teorie jízdy. Celý kurz je vlastně pojatý dost individuálně (tři účastníci) a od toho se vše odvíjí. Pokud jste přijeli jako začátečníci z ulice, bude se s vámi Lukáš věnovat základům, pokud jste okruhový střelci, budete se věnovat pilování stylu, stopě a to už od zmíněné suché přípravy. Všichni jsou tady ale hlavně kvůli praxi, takže vzhůru do kůže a k motorkám. Oblečení je potřeba mít samozřejmě vlastní, a i když je hala krytá uvnitř není dvakrát vedro, a tak se nikomu převlékat moc nechce. Podle Lukáše se ale brzo zapotíme, nezbývá než mu věřit.

Horkokrevným Italkám v pražské zimě probuzení chvilku trvalo, teď už ale netrpělivě vrčí na stojanech. Na úvod nás čeká krátký okruh s pěti zatáčkami pro seznámení se s motorkou, tratí a jejím asfaltem. Ještě nedorazily nahříváky, takže prvních pár kol musíme opatrně. Ono to stejně nejde jinak, motorka je maličká a i když je tu všechno jak na velké motorce, chce to si zvyknout. Ergonomie ale překvapivě není tak hrozná, na motorku jsem se nakonec i se svými 183 cm poskládal celkem dobře a zvládnul to i po všech směrech urostlejší David z motocyklových novin. Jak je motorka maličká, lehoučká a na malých kolech, tak je živá a na každý sebemenší podnět do řídítek nebo pohyb tělem hbitě reaguje.

S motorkou si pomalu začínáme rozumět, ale ve dvou pomalých vracečkách nám to pořád nejde. Po chvilce mě Lukáš zastavuje a říká, ať vysedávám jak na normální motorce. No nechtělo se mi na té vratké věci moc cvičit. Má ale pravdu a hned to jde líp, pomalu se začínám cítit jistě. Párkrát to na lesklém radotínském asfaltu klouzlo, ale nic strašného. Když se cítí člověk takhle jistě a v pohodě, musí přijít nevyhnutelné. Právě ve zmíněných překlápěčkách jsem byl trošku hrubější, přední kolo už to nezvládlo a tak se spolu s mojí dnešní společnicí válíme. Všechno se to odehrává v malé rychlosti a výšce, motorka je vybavená silonovými konci pevných stupaček a řídítek, takže se nic neděje. Zvedám motorku, startuji a vyrážím zpátky sbírat rozházené sebevědomí. To mi za chvíli trochu vrací kolega, který mě následuje a válí se také na krovkách. O pár kol později mě předjíždí Lukáš Pešek, po dvou zatáčkách ale neustojí můj "drtivý tlak" a také se poroučí k zemi, takže teď už je všechno naprosto v pořádku. :)

Začátečníci na téhle kratší variantě trati budou trávit většinu času pilováním ovládání motorky, přidá se slalom mezi kužely a další cvičení na koordinaci pohybů, vnímání a ovládání stroje. Výhoda je, že se motorka doopravdy ovládá a chová jako dospělá, takže s přenosem návyků do praxe nebude nejmenší problém. Tady je to všechno jen takové upřímnější, cítíte zkrátka všechno co se děje a hned. Zkušenější čeká buď rozšířená varianta tratě, nebo rovnou celá radotínská dráha pro pilování brždění, správného průjezdu zatáčkami, přidávání, posezu, pohledu nebo dýchání. Zamotaný okruh je ideální pro trénování jezdecké stopy a uvědomění si návaznosti zatáček, navíc na větším prostoru najdete různě varianty zákrut a dokonce i rovinky, kde můžete motor pořádně otevřít. A po tom malá motorka slušně upaluje.

Kdo byl někdy v Radotíně nebo v jiné podobné hale, určitě mi dá za pravdu, že místní asfalt nemá k tomu, kde byste chtěli jezdit na motorce moc blízko. Povrch je hladký a v některých lesknoucích se zatáčkách budete grip hledat marně. Normálně by z toho byly akorát tak stažené půlky a zkažený den, tady je to naopak. I ti největší závodníci neustále trénují klouzání a tady na ovládání motorky ve smyku a v limitních situacích přijdete za relativního pocitu sucha a bezpečí, navíc pod vedením závodníka z MotoGP. A je to ohromná zábava!

Nejlepší škola je škola hrou. Učení, při kterém se člověk baví, a toho tady najdete dostatek. K tomu budete mít instruktora z nejpovolanějších a špičkovou techniku. Já jsem si těch pár hodin na trati užil, zapotil se a ještě teď cítím svaly přes zimu odvyklé na pohyb na motorce. Už teď vím, že to pro mě mělo přínos. Kdybych mohl, šel bych co nejdřív znova. Jestli vám budou stát utracené peníze za to, musíte zjistit vy sami. Jestli těch pět a půl tisíce máte a s ježděním to myslíte vážně, tak můžu tuhle novou motoškolu doporučit. Termíny můžete sledovat a rezervovat na www.pesek52.com.

Informace o redaktorovi

Honza Zajíček - (Odebírat články autora)
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE