Trialové soustředění na vlastní kůži

Nejsem trialista. Možná si vzpomenete na můj loňský článek o tom, jak jsem si koupil Sherco 125 TY Long Ride a jak jsme spolu dlouho hledali společnou řeč, až jsme ji našli. Každopádně kalendář odhodil listy jak bříza, přehoupnul se Novej rok a zvědavě zkoumám, kdy bude letos to soustředění. Kontroluju to od ledna několikrát týdně a teprve až v březnu najdu zmínku o termínu. Hlásím si v práci dovolenou na pátek a zkouším lámat svýho dávnýho enduro kamaráda, aby jel taky. Trialku sice nemá, ale dá se tam prý vypůjčit. Sousedovi jeho srpnový nadšení do března nevydrželo a z nějakejch důvodů to odpískává, čímž zvyšuju tlak na kámoše, abych nejel sám. Bohužel ho to neláká tolik jako mě.
Nevadí, zahajuju přípravy. Sherco nacházím po několika zimních vyjížďkách obalený starým bahnem a taky pěkně rezavý, až mě hanba fackuje. Pojmu to tedy jako kompletní lázně pro motorku, vyčistím ji, promažu, dám nový olej a hlavně ji převlíknu do „bitevního módu”. To obnáší demontáž blinkrů, zrcátek, značky s rámečkem a hlavně nahrazení Long Ride kitu (sedačka s větší nádrží) malou dvoulitrovou nádržkou. Motorka dostala tu krásnou siluetu trialky a tváří se akčně. Zkušební kolečko po zahradě od smrčků k jezírku ukázalo pozitivní rozdíl v ovládání, můžu teď líp pohybovat koleny do stran.

Ujistil jsem se u pořadatatele, že berou i starý, životem rozlámaný nepružný adepty, přihlášku mám poslanou a přemýšlím nad praktickými věcmi. Motorku beru na vleku za autem, vymyslím geniální plán, použít na místě vozík jako platformu pro postavení samostavěcího stanu z Actionu (kdo nezná Action, to je obchod s extra levnejma cajkama všeho druhu…). Duben bude už určitě teplej, předpověď počasí nehlásí déšť, tak nemám strach, že mi šuntovej stan bude v něčem vadit. Dá se sice pronajmout i chatka, ale proč by stan neměl stačit, no ne? Frajeři vozí do depa barevný plastový stoličky pod motorku. Asi taky jednu potřebuju, tak prozkoumám internet. Tady jedna za 1500,- s logem, tady jedna za 900,- bez loga a tady super nabídka za dvě stovky ze sekce „zahrada a kempink”. Tu beru. Po tomhle odstavci musí ctěný čtenář vycítit, že náš příběh bude mít i nevyhnutelné ponaučení na téma Nejsem tak bohatý, abych kupoval levné věci…
Jednu březnovou neděli strávím v dílně, kde si pečlivě sestavím basu s nářadím a různými díly, co by mohly dojít k úhoně a který mám k dispozici. Bohužel třeba náhradní páčky pořád nemám. I proto nechávám namontovaný bástry, ačkoli mi prej jednou zlomí ruce… Balím původní malý kolečko sekundáru, pro všechny případy. Vůbec netuším, kolik benzínu budu potřebovat. Podle mapy je z místa konání k čerpačce daleko, vezmu radši víc. Schrastil jsem jeden desetilitrovej kanystr a dva pětilitrový a u pumpy do nich dohromady natlačil 26 litrů benzínu. Ano, nemá se to, kanystry vypadají jak přežraní hroši, ale přepadá mě pocit osamělýho boje, jako kdybych měl jet Dakar v kategorii Malle Moto, tož každá decka dobrá.

Termín se blíží a z předpovědi počasí mrazí. Tedy v předpovědi počasí hlásí mráz v noci a nic moc přes den. To mi dělá brajgl v přípravě výbavy. Nakonec toho vezu hromadu, abych byl připravenej na čtvero ročních období a kempování v mrazu. A protože nemám tušení, co po mně budou chtít za výbavu, beru si MX helmu, otevřenou kokosku k tomu, beru si motokecky, ve kterých mám lepší cit (a který obvykle vozím na Shercu), ale i vysoký adventure Falca, který moc rád nemám. Chráničový košili sekunduje samostatnej páteřák, kdyby se jezdilo nalehko, a vedle cestovních motokalhot s chrániči beru i navlíkací chrániče kolen. Rukavice do léta a do zimy mám taky.
Pátek ráno, den D. Obrovská hromada věcí je připravená zaplnit moje miniauto. Naštěstí zbylo volný místo pro řidiče. Na vlek vážu motorku a zásobu benzínu. Vpřed, směr Kyselka!

Kemp znám z loňska. Přijel jsem brzy, tak si vybírám místo a rozbaluju tábor. Stan na vozíku vypadá podivně, nicméně do dvoumetrovýho prostoru se vejdu a pršet nemá, tak nemám obavy. Pomalu se sjíždí ostatní. Je to tu samej karavan nebo obytná dodávka. Poznávám tváře, co znám jen z Instagramu nebo TV. Jsem dost nervózní, nevím, kam mám jít, co mám dělat. Tak vezmu motorku a jedu po okolí kempu. Po lese trénujou skupinky juniorů, dívám se, co jezdí a snažím se trochu rozhejbat na moto. Mám tam převod pro přejezdy a je to moc rychlý. Vracím se k autu, vytahuju nářadí, abych dal původní malý kolečko a zkrátil řetěz. Zastavuje se u mě chlapík z vedle stojící dodávky a dává se do řeči. Nonšalantně si vyhazuju motorku na výhodně koupenou skládací servisní stoličku, ta se kroutí a v abstraktním obrazci řeckýho písmene drží tak tak svůj náklad. Dělám, že to je plán, abych nevypadal jako blbec. No… Pokračuju v konverzaci, zatímco měním kolečko a s díky odmítám nabídky na půjčení nářadí – mám opravdu všechno, co potřebuju.
Jdu si umejt ruce z nejhoršího. Solvinu nemám, jen obyčejný mejdlo. OK, to ty krásný bílý rukavice, co jsem koupil letos na výstavě, prodělají zabíhací premiéru. Můj novej kamarád mi říká: „Ty vole, co tady chodíš pěšky?! Vždyť jsi hrozně podezřelej, tady se i na hajzl jezdí na motorce!” A nekecal, provoz trialek sem a tam je celodenní.
Před třetí se máme shromáždit i s motorkama v centru kempu, kde nás rozdělí do skupin a dostaneme trenéra. Nervozita vrcholí, beru si nízký motoboty, abych měl cit na ovládání a chráničovou košili, kdybych padal. Přes košili oblíkám oblíbený triko s obřím napisem Speedway, aby było jasný, že „nésu místní”. Rozhodně MX helmu, bo už vím, kolik si účtuje zubař. Je krásně, v motorkový výbavě až vedro.
Hlásím se do začátečníků, to je jasný. Nás, prvorodiček, je tu víc, dokonce i v mým pokročilým věku se tu najdou, potom týpek, co je na soustředění už podruhý a taky chlápek, co jezdí závody v kategorii veteránů. Mladej trenér zavelí a jedeme do lesa. Přejezd obnáší několik výjezdů, který bychom naší vesnickou optikou viděli jako “kurva krpál”, kde se člověk dvakrát rozmyslí, než se do něj pustí. Tady se nerozmýšlíš, všichni jedou, taky jedeš.

Dorazíme na kamenitej plácek, asi sedm motorek tvoří naší skupinku, všechno ostrý dvoutakty. V přímým porovnání s nima je moje Sherco taková hračka s motorem, kterej vozí normálně puberťáky do školy… Trenér nám vytyčí jednoduchou trasu mezi kamenama. Zkoušíme to projet a spíš se to nedaří než jo. Podruhý, potřetí, trenér ukazuje, co děláme blbě, počtvrtý to už je o chlup lepší. Většině z nás chybí ty nejzákladnější trialový základy a rovnováha. Další „sekce” vede přes kameny. Jasně, objektivně nic těžkýho, pro mě Everest. Balvan 30 cm k přejetí, za ním hned další takovej. Tak jedu, no, bum bum a jsem přes. Ou jé, ani to nebolelo! To až napotřetí, kdy mi došlo štěstí a zvrhnul jsem se i s motorkou na zem. Bástr to pobral místo brzdový páčky – uf, zrovna teď se hodil. V další sekci máme šutr, o kterej si pokaždý klapnu šusplechem. Není to příjemnej pocit, ale zjevně to motorce nevadí. Možná jen začínám chápat, že sportovní motorka je spotřební zboží, který zkrátka ubejvá jak mejdlo.

Furt bojuju s nastavením spojky. Zabírá mi blízko u řídítka a nemůžu pod ní dát zbylý prsty. Nemám nářadí na povolení malý matičky k nastavení, musím improvizovat s úchopem, což není šikovný a dělá to moji špatnou techniku ještě o fous horší. Podobně mě trápí další kompromis Sherca, a tím je absence haltrů. Běžně mám nafoukáno alespoň 1,5 bar, aby se mi neprotočila pneumatika a neurvala ventilek, jenže tady se zdá, že mi tím víc chybí trakce. Najdu kousek větvičky a podle oka upustím z obou kol něco vzduchu. Možná placebo, ale hned to bere líp.
Tři hodiny jezdíme, padáme, vítězíme nad strachem a překážkami. Při jednom katapultu mě pravá stupačka zle kousne do holeně, až se mi na pár desítek vteřin zatají dech. Ani si nevyhrnuju nohavici, nechci to vidět a poskakuju, ať to přebolí. Další kolečko, zachraňuju pád a děsivě mi jebne v zádech. Poodjedu stranou a tam se snažím to nějak nenápadně rozcvičit. Holt věk neošálíš. Ale dobrý, dá se jezdit dál a za chvíli to samo od sebe přejde. Vedro, prach a výživnej halucinogenní kouř dvoutaktních kolegů v šest končí a jede se zpátky do kempu. Ty kopečky na příjezdovce jsou teď srandovní, vždyť na nich nejsou ani žádný balvany…

U auta prohlížím motorku, dolívám trochu benzínu, upravuju nastavení spojky. Pak začínají vydávat večeři, vystojíme si frontu na guláš, sosáme pivo a s lidma z naší skupiny probíráme hrdinský činy z lesa. Vyplňuje se předpověď a hodně se ochlazuje, odřenou holeň už v kraťasech vystavovat nebudu. Lezu do vozejku s pocitem skvěle připravený akce. Dvě tlustý karimatky, dva spacáky a ještě deka v záloze. Svetr, kulicha a jdu spát. Ejhle ten druhej spacák má rozbitej zip! No nevadí, jen se s ním přehodím…
V noci mě vzbudí zima. Nohy mám úplně ledový a všechno je mokrý. No jasně, jednoplášťovej švindlstan moc nedejchá, zatímco já dejchám jak lokomotiva a všechna zkondenzovaná vlhkost doslova prší zpátky ze stropu jako koloběh vody v přírodě na obrazku z přírodopisu. Opatrně vyndám ruku do zimy, abych se kouknul, kolik je hodin. Dvě, to bude dlouhý. Nechce se mi nic. Vylézt ven znamená zimu, zůstat ve spacáku taky. Skrčím se, co to dá, abych udržel co nejvíc tepla. Po minutách vymejšlení a odhodlávání nahmatám pod hlavou rezervní deku, vtáhnu jí do spacáku a nějak si s ní vycpu prostor kolem nohou. Snažím se usnout, než se taky promočí a přestane hřát. Povede se to a klendra mě vzbudí až v šest. Ve stanu je mokro, tak lezu ven, oblíknu se a jdu chodit po kempu, abych se zahřál. Na střeše auta je námraza.

Na snídani nejsem vůbec svěží. Včerejší trénink na mě zanechal stopy a v noci jsem moc nezregeneroval. Nasaju živiny, a když sosám sladký kafe, svět je zase docela pěkný místo. Nakukuje slunce, dávám mu rovnou na sušení všechny lůžkoviny. Oblíkám si motokalhoty, studenej gumovej chránič mi skoro uřízne koleno, jak je ztvrdlej.

Dopolední trénink a naší začátečnickou grupu si bere chlapík přezdívanej Obelix. Popojedeme do lesa, kde nám vyznačí prostor na ježdění osmiček. Děsně nám to nejde. Radši nám tedy vyznačí sekci mezi stromy a zkoušíme si ji projet. Jdu zase na zem a místo toho, abych si sám volil stopu, jsem třtina ve větru náhod. Jak rád bych následoval pokyny trenéra a jel tu stopu, kterou mi ukazuje, ale je to jako lítat akrobacii s horkovzdušným balónem – kam fouká, tam letím. Zase udělám mladistvej pohyb a zase mi lupne v kříži. Mám kliku a odejde to stejně rychle jako včera. Znovu upouštím pneumatiky větvičkou. Ať si ventilek uletí, každý zrnko trakce se mi teď hodí.

Střízlivě hodnoceno, moc nám to nejde. Obelix nás nasměroval na tréninkovou louku, kde budeme drilovat pomalý osmičky, balanc a co nejmenší kolečka. Všimnul si mejch mototenisek a říká: „Máš nějaký chrániče na nohy?” Ukazuju, co mám, a on, že to je blbý a sám má čtrnáct štychů na noze od stupačky. A jako z udělání mi to za půl hodinky nějak nevyjde, jdu z motorky a zubatá stupačka mi značkuje i druhou holeň. Chvíli nemůžu nic, jak to bolí. Nezvedám nohavici, abych neztratil morál, jen odhaduju, jestli mi teče krev, ale vidět přes kalhoty nic není a cejtit taky ne. Dobrý, párkrát vydechnu, nadechnu a honem zase jezdit, ať přijdu na jiný myšlenky.
Další cvičení je zastavení na předním kole. A tady si konečně připadám trochu schopně, mám dost natrénováno z mládí na kole a daří se mi Sherco zapíchnout, položit a odjet bez šlápnutí na zem. Obelix nás potom jednoho po druhým chytí za řídítka a s celou motorkou se na něj navalíme, aby ukázal, jakej úhel se ještě dá ustát. A zase kroužky, zpestřený poskakováním po malejch muldách, slalomem a obkružováním stromu. Sherco zase leží, tentokrát levej baster chrání spojkovou páčku…

Obědová pauza, motorce doliju benzín (to není možný, ona snad žere míň než sekačka) a ve tři další trénink. Odprošuju vysoký boty a svěřuju jim haksny okopaný ze všech stran. Ne, v nízkejch se žádná signifikantní mrštnost nedostavila. Ještě znovu poladím bod záběru spojky a konečně je to ono.
Znovu Obelix a začínáme na louce. Slalom, kolečka, muldy, balanc. Ve skupině máme i tatínka s odhadem pětiletým klukem. Tatínek působí cílevědomě, poletuje sem a tam na cross country motorce a spolu s trenérem neustále udílí rady klukovi. Klukovi, kterej má smutný prázdný oči, vypadá, že bude každou chvíli brečet a nevsadil bych si na to, že se extra baví. Je možný, že až bude mávat pohárem mistra světa, že tátovi poděkuje, ale… a třeba jsem to jen špatně vyhodnotil.
Brzo jedeme o kousek dál na další sekci nataženou mezi kamením. Začátek je lachna, kde zvoní šusplechy, pak zatáčky, kde mi utíká kolo do boku, a jak se ukazuje, nejsem schopnej zapamatovat si cestu na první, ani druhej pokus… Nevzdávám se, zkouším, občas to vyjde, občas ne.

Přidal se k nám týpek, co asi patří ke klubu. Bez motorky, v civilu, stoupnul si vedle trati a chrlil na projíždějící rady s neobvyklou kadencí a vášní v hlase. „Víc si najeď! Plynuleji! Objeď ten kámen! Široký kolena! Zadek na stranu! Nepadej!” Nutí mě to přemýšlet, jak se sakra dá splnit pokyn Nepadej, ale protože jsem nepřišel na nic, málem jsem spadnul. Přesto je atmosféra příjemná a lidi, co radí, to myslí dobře, je to na nich vidět.
Na závěr drilujeme na louce prostocviky a proběhne dvoukolovej závod jízdy pomalosti o nanuka.

Hotovo, kemp, z kanystru dotankuju motorku pár panákama a jdu do sprchy. Je kempovýho typu, takže stavba s mezerama pod střechou. Je asi deset stupňů, cokoli mimo horkou vodu je výzva. Donesl jsem si spousty termoprádla, který na sebe navleču, protože dnešní noc má být ještě chladnější, než ta minulá. Mám ohromnou kliku, že spacáky i deka uschnuly! Hned je výhled na noc optimističtější. Upravuju si interiér svýho auta (který mimochodem rozměrově splňuje japonský podmínky pro KEI cars 😃 ) na spaní. Sklopená sedačka, nerovnosti vycpat vším, co je po ruce. Vypadá to pohostinně. Jdu na večeři a pivo. Ulička krásnejch obytňáků hučí spuštěným topením. To musí být paráda. Večer potkám kluka z obytky naproti a říká mi: „Ty musíš mít dobrej spacák, že spíš ve stanu, co?“ Jediná správná odpověď by byla: „Ne mladíku, já jsem jenom kolosální debil…,” ale nechám to nevyřčený a místo toho ukážu, že mám spacáky sice obyčejný, ale rovnou dva. Ovšem ani moje noc nebyla špatná – dovnitř auta jsem se poskládal relativně pohodlně a s pootevřeným okýnkem (aby to větralo) usnul. Ráno jsem vylezl rozlámanej tak akorát, jak se na netrénovanýho člověka středního věku dalo čekat, a nebýt zevnitř zamrzlejch okýnek, ani bych nevěděl, že byla kosa. A asi nebyla malá, protože zamrzla i hladina v záchodový míse v umývárce.

Dáme snídani. Moc členů začátečnický skupiny tu nezbylo. Nechci to brát na sílu, zavrčím si Shercem trochu po okolí kempu a balím se na cestu domů. Vezu i většinu benzínu zpátky, jestli jsem tu projel pět litrů, je to moc. Zkušenost skvělá. Kdybych nenadělal tolik vlastních chyb, ušetřil bych si dost vedlejších strastí, ale odjíždím s pozitivním dojmem. Něco málo jsem se naučil, hlavně mi ukázali směr, co bych měl trénovat, překonal jsem spoustu vlastních strachů a možná za rok přijedu zase a budu věci dělat líp. Už kvůli tý přátelský atmosféře, která panovala mezi lidmi napříč kempem.

Informace o redaktorovi

Miroslav Kalous - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE