Suzuki Cup: předvánoční setkání motonovinářů v Pitlandu

Když jsem před třemi lety četl report mých kolegů z prvního ročníku Suzuki Cupu, tak nejenže jsem jim záviděl skvělé ukončení motorkářské sezóny, ale zároveň se zařekl, že se příště do redakčního týmu přimíchám i já. Jednak (jak mi neustále opakuje manželka) mě baví všechny aktivity, kde si můžu přivodit nějaké to bebíčko, ale hlavně – kdo má větší právo a morální nárok na nominaci do redakční reprezentace nežli já? Vždyť jsem se v oblasti dvanáctipalcového závodění tři sezóny vzdělával díky pitbikovému seriálu Rival Trophy! S pocitem nespravedlnosti, křivdy a pokažených vánočních svátků jsem tedy těžce vstřebal i moji absenci v ročníku druhém, ale pro letošní rok jsem už nekompromisně z reprezentačního dresu s logem Motorkari.cz vystrnadil Honzise (i když je pravda, že on se zase tam moc nebránil) a k obraně cti naší redakce vyrazil spolu s Vláďou a Zajochem.

 

Trefit do Pitlandu není žádná sranda, tedy aspoň pro vidláka jedoucího směrem od Hradce Králové, jehož navigace navíc protáhla všemi krásami naší stověžaté matičky. Když už jsem trefil na parkoviště, myslel jsem, že mám vyhráno, ale strávil jsem ještě nějaký čas blouděním po areálu a na samotné místo předvánočního klání se s nervy nadranc dostavil přesně v deset, tedy v době, kdy první skupina už pomalu vyrážela na seznamovací tréninky. Účastníků byla rovná desítka, a protože se jednalo o závod motocyklových novinářů, potkal jsem tu převážně kolegy, které už převážně znám z jiných akcí, což byl vlastně i jeden z důvodů, proč jsem do Pitlandu rád přijel. Většinou se jednalo o kované silničáře, kteří navíc už s tamním ježděním měli zkušenosti přinejmenším z předešlých dvou let, což mi jasně dosvědčovali fofrem, který na trati předváděli. Obzvlášť mě zaujal týpek v černé kombinéze, který na okruhu lítal tak, jako kdyby elektropita ukradnul, potřeboval s ním co nejrychleji zmizet, ale nemohl najít východ z baráku a jezdil tak neuvěřitelným trapem pořád dokola.

Skvěle rozhýbané tělo, dokonale kontrolované smyky téměř v každé zatáčce, slidery obroušené věčným taháním po trati, no prostě paráda! Hmmm, takhle mi to asi nepůjde, říkám si, když poprvé sedám na motorku… A nešlo! I když jsem už na pitbicích něco najezdil, tak to bylo hlavně na relativně velkých motokárových tratích pokrytých asfaltem, ale tahle zakroucená trať s hodně specifickým povrchem mi napoprvé vůbec nesedla. Poslední místo ve volných jízdách z toho naštěstí nebylo, ale kdybych napsal, že jsem si jízdu nějak zvlášť užíval, tak bych kecal! Jednak jsem byl při jízdě tuhej jak houska od Andreje a na kontakt slideru s povrchem jsem nemohl ani pomyslet, ale abych se přiznal, tak i od motorky jsem čekal větší fofr. Ve kvalifikaci už to bylo o fous lepší, jenže i tak mi finále o pár setin sekundy uteklo. Takže jsem aspoň z plna hrdla fandil úspěšnějším kolegům a kroutil hlavou nad tím, co při souboji o první místo předváděli Mr. Drifter (z něhož se vyklubal pitlandí instruktor Dan Peták) s Petrem Zárubou.

Po první finálové jízdě nám Jiří Heiník oznámil, že další jízdy pojedeme v protisměru a hlavně už namódí nejvyšší (třetí) jízdní režim, abychom si neztěžovali, že jejich ePity, jsou jen zábava pro batolata. Jo tááák, my jsme doteď jezdili jen na dvojku! Proto mi motorka připadala poměrně vlažná! No jasně, dvojka je dobrá na základní rozehřátí, osahání si motorky a pro první orientaci na trati, ale trojka je jiný kafe! Po prvních kolech zjišťuju, že tenhle třetí režim mi vyhovuje mnohem víc, ale důležitým předpokladem bylo to, že jsem se konečně probudil a začal v sedle „něco“ dělat. Flákání totiž nemá ePit zrovna rád a jeho jízdní vlastnosti se lepší spolu s tím, jak zrychlujete vy. Geometrie mi tak v prvních jízdách připadla dost ostrá a ve chvíli, kdy jsem projížděl zatáčkami výletním tempem, byla na můj vkus mašina poměrně vratká, chtěla se mnou „padat“ do zatáček, což jsem i v prakticky nulové rychlosti k nemalému pobavení všech přihlížejících také předvedl. Ovšem jakmile jsem se víc uvolnil a začal na mašině hýbat, začala fungovat i ona. Pěkně se opřít se v zatáčce o koleno, poslat pod elektrokotel pořádnou voltáž a pocit z jízdy byl hned úplně jiný. Nikdy jsem neměl dostatek dovedností, zkušeností ani odvahy k tomu, abych se o smyk v zatáčce pokusil na velké motorce, ale tady to najednou celkem šlo a ten pocit, kdy jsem mašinu á la Marquez zvednul ze země, ten byl k nezaplacení! Čas 26,0 z druhé kvalifikace mě posunul na pátou příčku, a protože se startovní grid řadil opačně, stál jsem spolu s Vláďou v první řadě.

Pokud se mi doteď ve druhé části celkem dařilo, můj finálový výkon byl tristní! První pád jsem si připsal hned po startu, druhý přidal ještě v závěrečném kole a když jsem psal, že moje úvodní „svalení na zem“ bylo z prakticky nulové rychlosti, tak v závěru jsem efektním hasanem dokonale oslnil všechny přítomné. No co se dá dělat, závodní taktika a strategie nebyla nikdy mojí silnou stránkou. Určitou náplastí bylo aspoň to, že jsem byl nejvíc nejrychlejším členem redakce (což je samozřejmě nejvíc nejdůležitější) a domů jsem odjížděl spokojený jak s perfektním svezením, spojeným navíc se setkáním s výbornými lidmi. A o tom vlastně Pitland je – nehledě na počasí a roční období tady v poměrně bezpečném prostředí posunete svoje limity zase o kousek dál, naučíte se to, na co byste se na „velké“ mašině báli i pomyslet a potaháte se spolu se stejně postiženými kamarády. Navíc zjistíte, v čem jsou vaše slabiny a co máte pro příště vylepšit.

Co bych měl pro příště zlepšit já? Určitě se na trati trošku uklidnit, uhladit a učesat svoji jízdu tak, aby na pět dobře projetých zatáček nepřipadla jedna pokažená a víc se soustředit na správnou stopu, kterou jsem měl navíc v každém kole naprosto odlišnou. Když tak nad tím přemýšlím zpětně, tak právě na takové zklidnění a bude možná vhodnější právě druhý jízdní režim, se kterým se nemusí tolik řešit dávkování plynu a lze se v klidu soustředit na nalezení a udržení správné stopy… Abych to zjistil, tak nejspíš přes zimu vyrazím do Pitlandu trošku potrénovat a zkusil se přiblížit k času, který by mě natrvalo a nesmazatelně zařadil do klubu tzv. „síně slávy pod 25“. Pitland totiž vedle volných jízd, týmových akcí a závodů nabízí i kurzy vedené instruktorem a jak jsem měl možnost vidět jednoho z nich, tak rozhodně mají všem zájemcům co nabídnout. A jak vlastně tohle klání dopadlo? Protože jsem namísto díry do světa udělal díru do ochranných bariér, tak radši napíšu, že nešlo o to vyhrát, ale zúčastnit se. On se vám beztak pochlubí Vláďa v následující kapitole - tomu se totiž povedlo dostat se na bednu! Každopádně se už teď těším na setkání při čtvrtém Suzuki Cupu, který by se měl nést v duchu vytrvalostního závodů novinářských týmu. Takže díky a za rok nashledanou!

Jak to viděl Vláďa

Myslím si, že se nemám čím chlubit, ale je fakt, že to nakonec nedopadlo vůbec špatně. Jak se říká, se konec dobrý, všechno dobrý, a tak bych klidně letošní Suzuki Cup mohl shrnout. Tahle tradice nemá jedinou chybu a je super se potkat s kolegy z ostatních moto magazínů, stejně jako s partou lidí zastupující značku Suzuki. Na rozdíl od Martina dobře vím, do čeho jdu a je na tisíc procent jasný, že to dneska bude sekec mazec od prvního vyjetí na trať až do poslední zatáčky posledního závodu. Jasně, i letos si s klucíma navzájem slibujeme, že pojedeme v klidu, protože není nic horšího než si na konci sezony rozbít hubu na malé elektrické motorce. Jenže tohle rozpoložení nám vydrží do prvního otočení plynem a je to zase boj na ostří nože. Už na začátku dělám v rozjížďkách slušnej bordel a nastupuju do skupiny A, kam vlastně nepatřím. Ve finále jde o houby, ale kdybych tak neudělal, mohl bych se ušetřit minimálně jednoho pádu, kdy jsem sestřelil svého bývalého kolegu Póďu. Znáte ten okamžik, kdy se někoho chystáte střihnout, několik zatáček vyčkáváte a když se konečně rozhodnete zaútočit, tak on vyjede z ideální stopy a je z toho strašná mela! Pak už se jen oba válíte na trati a v duchu si říkáte, že příslib gentlemanského svezení vzal hodně brzy za své.

Mě se fakt daří a v prvním volném tréninku ještě jednou okouším tvrdost trati, kdy padám na přední kolo tak šikovně, že si tvrdé přistání pamatuje levé koleno ještě několik dní po akci. Hochu, dej tomu čas a netlač na pilu, si říkám a do první kvaldy jdu s chladnou hlavou. Bum, prásk, a po pár kolech se zase válím jako chromé tele a vůbec netuším, kdo a proč mi zase ukradl přední kolo. Marná sláva, letos to loňské zlato rozhodně nemám šanci obhájit a jestli to takhle půjde dál, tak mám zaděláno na výsledek z říše snů. Startuje první závod a po průměrném startu jedu někde kolem třetího místa. Stále jedem v balíku a všechno je otevřené. Než se ale naděju, zase se válím na zemi a zase to bylo na přední kolo. Nedá se svítit, v cuku letu sbírám motorku a snažím se tahat co to dá. Ve finále je z toho pátý flek a nic moc časy na kolo. Jo, když se daří, tak se daří. Holt, dneska už není co ztratit a těším se na další rundu, kdy všichni dostáváme silnější režim a otáčí se směr jízdy. Ještě před tím mi Jirka Heiník doporučuje, ať si vezmu jinou motorku, protože na to válení se fakt nedá koukat, tím spíš, že jdu k zemi vždycky na přední kolo. Fakt nechci být za primadonu, co už neví kam uhnout a radši všechno hodí na blbou motorku, špatný horoskop a úplněk, kvůli kterému se nevyspal. Nakonec podléhám nátlaku a jelikož od mala vím, že se staršímu odmlouvat nemá, na doporučení Jirky Heiníka vyfasuji jinou mašinu. Světe div se, od první chvíle se na nové motorce cítím o kus líp a fakt nevím, jestli jde o placebo efekt anebo ta přední guma prostě funguje líp.

I tak to jednou posílám k zemi, ale tentokrát po akceleračním smyku, kdy chci znát limit při prudkém otevření plynu na třetí nejsilnější stupeň, kdy jede motorka citelně víc než na dvojku. Teď už ale startuje druhý závod a zase je to hroznej masakr. Chvíli vedu, ale pak mě nemilosrdně obloží rychlejší Zárubič. Za mnou to ale dost vře a říkám si, že se budu snažit udržet ten druhý flek, i kdyby trakaře padaly. Cítím, jak po mě jde nejrychlejší rider dne Pety a sem tam mi při nájezdu do zatáčku polechtá žebra řídítky. Je to boj a udržet ho za sebou chce pevné nervy, protože on je fakt neskutečně rychlej. Ve finále se to daří a je z toho druhé místo, ale i celkem rozumnej čas. Alespoň druhým závodem jsem si spravil chuť, tím spíš, že to dalo na celkové třetí místo, a to po dnešním leteckém dni beru všemi deseti. Prostě, konec dobrý, všechno dobrý! Díky třetímu fleku už mám sbírku Suzuki Cupu kompletní, tedy první, druhé i třetí a příště to klidně může být brambora. Bude to úplně fuk, protože stejně úplně nejvíc jde o to se potkat s kámoši, užít si kus legrace a pokecat o sezoně, která právě vzala za své! Díky Suzuki a zase za rok. 

Informace o redaktorovi

Martin Hakl - (Odebírat články autora)
Vláďa Novotný - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE