Silniční základka s Mírou Lisým

O nové Mírově motoškole jsme už na našem webu psali, ale na úvod určitě neuškodí připomenout, že její repertoár je docela pestrý. Kromě základního silničního tréninku, o kterém bude řeč později, dělá speciální tréninky jízdy v provozu, a v nabídce má také několik dalších kursů, zaměřených na různé motosporty - od školy jízdy po závodním okruhu, přes trénink pro sportovní endura a trialky. Holky motorkářky se mohou přihlásit do extra kursu Ladies, a pro ty největší dobrodruhy se pak pořádají několikadenní výlety s ostrými endury do Rumunska. Vybere si zkrátka každý, bez rozdílu motorky, věku nebo úrovně zkušeností.

O důvodech, proč se Míra vydal po pěti letech u BNM vlastní cestou, se už taky hodně psalo. Ve svojí škole chce prosadit hlavně individuální přístup, a také dávat víc prostoru praktickému výcviku,  tedy ježdění. O tom jsme se ostatně mohli přesvědčit na vlastní oči během celodenního základního tréninku minulý pátek. Tenhle formát se teprve rozjíždí - dřív se základní tréninky odehrávaly jako půldenní - ale podle všeho to vypadá, že se novinka osvědčila. Představa sedmihodinového drilování na letišti mezi kužely sice nejdřív vypadala jako neskutečně nudná nalejvárna, ale ten den nakonec utekl jako voda, a to už ani nezbyl čas na závěrečnou soutěž.

Ale zpátky na začátek. Příjezdu na akci předchází nezbytné formality, jako je objednávka přes webové stránky. Následuje stručná e-mailová komunikace, kde si vás trochu oťukne Mírův parťák Patrik Homola, a zjistí kdo se vlastně na trénink hlásí. Není problém vzít si s sebou doprovod - spolujezdkyni nebo kámoše na čumendu - jen je třeba dát vědět předem, aby pak neaktivní účastník tréninku netrpěl hladem.

Když se v kalendáři ukáže datum objednaného tréninku, prvním úkolem je dostat se do 9:30 s motorkou a vhodným vybavením (helma, rukavice, boty a oblečení) na místo konání. V současné době probíhají všechny základní tréninky na letišti v Hořovicích. Pro ty slabší v zeměpise je to asi 40 km od Prahy a po dálnici D5 jste tam z hlavního města za půl hodiny. Na obří asfaltové ploše snadno najdete místo srazu podle pártystanu a dodávky s logy Moto Lisý, a nejspíš už tam budou vidět taky nějaké motorky.

Na začátek se seznámíte s dalšími jedenácti žáky (při plném obsazení kurzu), plus možná nějakým tím doprovodem, a samozřejmě taky s tříčlenným týmem instruktorů. Kdo už Míru někdy potkal, ví že je to člověk se srdcem na dlani, a to samé platí o jeho partnerce Mirce a jejím synovi Patrikovi, kteří tvoří zbytek instruktorského týmu. Půlhodinka do prvního zvonění se ale nesmí prožvanit jen tak  nazdařbůh - dřív než se začne jezdit, instruktoři okouknou v jakém technickém stavu jsou motorky.

Na posledním kursu se zrovna sešla přepestrá skladba značek a modelů. Celkem pochopitelná je účast dvou kluků na Hondách CB500F, což je ukázkový příklad motorky pro začátečníka. To samé by se dalo říct i o Kawasaki ER5, na které dorazil jeden z nejmladších účastníků, nebo o Suzuki Bandit 600. Dostavily se ale i silnější a těžší stroje, jako Triumph StreetTriple, Ducati Monster 1100 nebo dokonce Harley-Davidson Electra Glide, jejichž majitele by kdekdo tipnul na zkušené jezdce. Není ale žádná ostuda přiznat si svoje nedostatky, a přiučit se něčemu novému. Zrovna s majitelem velkého Monstera jsem se dal na chvíli do řeči, abych se dozvěděl, že má motorku teprve pár týdnů a nikdy předtím na jiné nejezdil.

Na dlouhé řeči ale v motoškole Míry Lisého není moc času, a v deset hodin už mají všichni přilby na hlavách. Jako na každém tréninku se začíná se rozcvičkou, která má v tomto případě podobu slalomu. Při řízení motorky je alfou a omegou pohyb těla a přenášení váhy, a při nevinném projíždění mezi kužely se hned ukazuje, jak mají jednotliví účastníci tenhle základní návyk pod kůží. Při poměru jeden instruktor na čtyři žáky netrvá moc dlouho poznat schopnosti jednotlivých účastníků, což se pak hodí v dalších fázích tréninku, kdy se třída dělí na menší skupinky.

Správnému projíždění zatáčky se vlastně věnuje převážná část silničního tréninku, a také je už během dopoledne vidět, že právě tahle disciplína potřebuje hodně pilovat. Kdo má náklony a správné držení těla zmáknuté, ten by se možná nad nesmělým vykláněním ramen do strany možná pousmál, ale ruku na srdce: nikdo učený z nebe nezpadl, a nechat si poradit není žádný trapas. Vtipné na tom všem je, že se trénink zatím odehrává v dost malých rychlostech, a už teď většina lidí nachází svoje nedostatky.

V tomhle momentě se projevuje slíbený individuální přístup. Tři mladé kluky, kterým autoškola dala skutečně jenom to nejnutnější minimum, si bere stranou instruktorka Mirka. Na vedlejším plácku s nimi trpělivě procvičuje tu nejzákladnější poučku o řízení motorky pohledem do zatáčky, neboli ono známé pravidlo "kam koukám tam jedu" - a za půl hodiny už jsou vidět první výsledky. Míra s Patrikem mezitím mění postavení slalomových kuželů, a trénuje se další věc: vykroužení malého poloměru v nízké rychlosti. Tady je třeba vyvažovat náklon motorky protipohybem těla, a málokdo si s tím poradí hned napoprvé. Po třech čtyřech projetých osmičkách už ale víceméně všichni lámou motorku pod sebe a vykružují oblouky v krokové rychlosti s výrazně větší jistotou.

Něco málo z teorie se stihne probrat přímo na place, na zbytek pak zbyde čas při pauzách, určených na doplnění tekutin v těle. Delší přestávku si žádá polední grilovačka, ale i během jídla stejně pořád mluví o ježdění a probírají se získané zkušenosti. Po obědě je pak v plánu vyjíždka do normálního silničního provozu, a to už je něco jiného než sterilní prostředí letištní plochy, Proto se na silnici v doprovodu Míry vydává jenom polovina účastníků, a druhá parta mezitím zkouší bezpečné náklony na orámované Hondě CB650F. Po hodině se obě grupy vystřídají, a na silnici vyráží druhá parta.

V druhé polovině dne už je na všech vidět nějaký pokrok - na ranním slalomu všichni vypadali dost prkenně, ale teď už se na motorce umí aspoň trochu hýbat. Smutné je si uvědomit, že tohle všechno by už měli umět z autoškoly. Jenže tam se při jízdách probírají víc přednosti zprava nebo zákazy zastavení, a na výcvik správného ovládání motorky buď nezbyde čas, nebo na to není vhodný učitel. Motorka ale není auto, kde stačí šlapat na pedály a točit volantem. A jak je vidět, naučit se jí správně ovládat a mít plně pod kontrolou, to chce trénink.

Za den se všechno stihnout nedá, ale když vám někdo zkušenější řekne co děláte špatně a ukáže jak to dělat líp, jde to hnedka rychleji. Celodenní kurs u Míry Lisého je podle slov jednoho z účastníků výborným průřezem technik, které si motorkář vyzkouší, aby věděl co, kdy a jak má dělat při běžném ježdění a přitom nemusí nic riskovat v běžném provozu. A s tím se nedá nesouhlasit.

Informace o redaktorovi

Petr Poduška - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE