ktm_cervenec




Retro Tours: V Americe je možné všechno. I půjčovna motorek ze 70. let

Když se řekne půjčovna motorek, automaticky předpokládáte, že jde o zánovní či jen pár let staré motocykly. A když se řekne soukromá sbírka klasiků, automaticky předpokládáte, že jde o muzeum, maximálně na nich majitel občas ujede pár kilometrů při veteránské akci. Joel Samick však spojil oboje dohromady a na svých 25 dvouválcových (oukej, dva jsou čtyřválce), více než 40 let starých motocyklech pořádá pro veřejnost výlety po USA a Kanadě. „Motorky mají jezdit, ne být skladovány,“ říká. Chcete poznat Ameriku stylově?

Kapitoly článku

Určitě to znáte taky. Stojíte před nějakou věcí či situací a říkáte si: „Jak je sakra možné, že tohle nenapadlo víc lidí už dřív? Vždyť je to tak jasné!“ A to přesně byla moje reakce, když jsem před pár lety poprvé potkal Joela Samicka, jenž na severovýchodě USA provozuje svoji půjčovnu či spíše výletní agenturu Retro Tours. A říkal jsem si to samé teď, když jsem Joela a jeho ženu Lynn navštívil v jejich prostorném domě na hranici států Pensylvánie a Delaware, neboť tohle skoro už historické sídlo doplňuje obrovská garáž a dílna, v níž se nachází 23 dvouválcových a dva čtyřválcové motocykly, 1976 Honda Gold Wing a 1983 Suzuki GS550ES. Všechny s výjimkou posledního jmenovaného pocházejí ze 70. let a jsou zároveň Joelovou sbírkou Big Twinů i půjčovací flotilou společnosti Rental Tours. Rok 1970 prezentují Bonneville 650 a Triumph T100C, o rok mladší je Rickman Interceptor, 1973 zastupuje Norton Commando Fastback 750 a Yamaha TX750, 1975 zase Suzuki T500 Titan (kromě něj jsou tady ještě další dva dvoutakty), z roku 1976 je Moto Guzzi 850 T3, z dalšího roku Harley-Davidson XLCR a tak dále až k onomu GS550. Jde o zhmotněnou časovou osu, z níž si zákazníci, kteří přijedou za Joelem do Kennet Square (mimochodem jde o hlavní město světového houbařství, odsud pochází polovina roční produkce hub v USA), mohou vybrat stroj či stroje, na nichž se vydají na epické výlety trvající jeden až čtyři dny. Nevím o žádném podobném podniku na světě, který by toto nabízel.

„Je důležité zmínit, že moje motorky nejsou perfektně restaurované sběratelské kousky s malým nájezdem kilometrů,“ připomíná mi neustále Joel, jemuž již táhne na sedmdesát. „Jsou to funkční motocykly, pečlivě udržované, ale nejde o hvězdy výstavních síní. Nechci je příliš modernizovat a rozhodně je neopravuji tak, aby byly lepší, než skutečně bývaly. OK, dám třeba lepší tlumiče, světla nebo klakson, případně přidám blinkry, když je neměly, nicméně tím to hasne. Chci, aby je lidi vyzkoušeli takové, jaké byly. Během jediného dne dokáží zažít sedmdesátky na vlastní kůži v několika verzích, pořádáme hromadné vyjížďky a stavíme každých 80-120 km, abychom natankovali, protáhli se a prohodili si stroje.“

Samick, narozený v Bostonu, se k motocyklům dostával postupně, klíčové byly dvě události. „Bylo mi 16, když jsem při letní brigádě umýval v jedné restauraci nádobí. Jednou v 11 v noci přijel můj kamarád Steve na skútru Lambretta 200 a řekl mi, že jede do Montrealu na návštěvu za jedním kámošem a jestli nechci jet taky. Když jsem o půlnoci skončil, naskočili jsme na Lambrettu a vyrazili 300 mil na sever do Montrealu. Nikdy jsem takhle daleko na motorce nejel, vlastně jsem na ní jel předtím jenom jednou jako spolujezdec. Ve tři ráno byl Steve tak unavený, že mi jen ukázal, jak se zachází se spojkou a plynem, a nechal mě řídit. Z kanadských hranic jsem zavolal mámě, že se vrátím za pár týdnů, z čehož nebyla zrovna dvakrát nadšená, a já si užil báječný čas na skútru po Kanadě. To byla asi moje první Retro Tour,“ vzpomíná dnes Joel. Důležitější ale byla ta druhá událost na vysoké škole v Schenectady. „Měl jsem dva obory, elektrotechniku a filozofii, ale brzy jsem pochopil, že vlastně na téhle škole být nechci, že chci pracovat na motorkách. Někdo mi dal Hondu CL450 a já byl naprosto unešený, pořád jsem na ní něco montoval a zkoumal, jak co funguje. Věděl jsem, že tohle chci dělat po celý zbytek života. Opustil jsem školu a šel se ucházet o práci do místního obchodu Hondy, jenže mě nevzali, protože jsem nic neuměl. Tak jsem vzal koště a zadarmo tam uklízel až do chvíle, než potřebovali další pár rukou, a to už mě přijali.“ Od téhle Hondy už byl Joelův život čistě motocyklový, včetně léta 1969, které strávil v Evropě. „Byl jsem jedním z mnoha Američanů, kteří si v Londýně v Elite Motors koupili Norton Commando, aby na něm viděli Evropu. O sto dní později jsem za sebou měl většinu Evropy i kousek Asie a nakonec si Nortona vzal s sebou domů. Stejně jako poznání, že motorky a cestování jsou navždy součástí mého života.“

Yamaha TX750 z roku 1973

Po návratu do Bostonu pracoval Joel u místního dealera Hondy a začal učit ve volném čase v bostonském centru pro vzdělávání dospělých údržbu motocyklů, kde se poznal se svojí budoucí ženou – vlastně si vzal svoji žačku. Tou dobou se také vrhl na silniční závody se zapálením sobě vlastním. Nejprve na Yamaze RD400, potom na Suzuki GS550, na níž vyhrával klubové závody. Táhlo ho to ale do nejvyšší třídy Formula 1, na kterou mu jeho šéf nakonec pořídil Yoshimura Suzuki GS1000, na níž celý klubový šampionát roku 1981 vyhrál a pro 1982 nastoupil do AMA Superbike. „Jel jsem všechny čtyři východní závody, Daytona 200, Talladega, Pocono a Loudon. Vedl jsem si dobře, ale tahle zkušenost mi otevřela oči. Bylo mi už skoro 30, všechno stálo strašný balík a já nedělal nic jiného než spal, chodil do práce, potom pracoval na závoďáku a zase spal. Když Lynn dostala práci v MSF/Motorcycle Safety Foundation, na všechno jsem se vykašlal a odstěhovali jsme se sem do Pensylvánie.“ Po čtyřech letech práce technického instruktora pro americkou Hondu přišla nabídka, jestli by Joel nechtěl své vlastní dealerství, a tak s Lynn založili společnost Powersports East, úspěšný multibrandový showroom v nedalekém Bearu ve státě Delaware, který mají dodnes. „Řekl jsem ale Lynn, že to vydržím dělat nejdéle pět let. Nakonec jsem to dělal 18, jenže maloobchodní byznys není zrovna příjemné prostředí, takže se ze mě stal zlobr – byl jsem vystresovaný, vzteklý a tlustý.“

Rickman Enfield Interceptor pochází z roku 1971

Joel opustil dealerství v roce 1998 a obrátil svou pozornost na rostoucí sbírku motocyklů, sestávající z Big Twinů ze 70. let, na nichž tak rád tenkrát jezdil. A poháněn vírou, že motorky mají jezdit, ne být někde skladovány, začal pro svoje kamarády pořádat výlety na nich. „Měl jsem doma asi 18 motorek, které jsem za ta léta nějak nashromáždil. Něco zůstalo na servisu, něco jsem sehnal na eBayi, něco prostě jen tak šlo kolem. A bylo děsně těžké je udržovat provozuschopné jen kvůli tomu, že nejezdily. Už jsem byl unavený z toho nekonečného čištění karburátorů! Potřeboval jsem zařídit způsob, aby se jim kola točila, tak jsem zval kámoše z Bostonu, kteří byli motorkáři, a dělali jsme takové čtyř- až šestidenní výlety nejčastěji do Západní Virginie. Čisté dobrodružství, žádné plánování. Vyrazili jsme, a když jsme byli unavení, našli jsme nějaké místo na přenocování. Ale dospělo to do určitého bodu, kdy už bylo finančně neúnosné v tomto pokračovat. Gumy, výměny olejů, repase motorů… Můj kamarád Doug Snyder má hodně logické myšlení a pomohl mi vymyslet byznys plán. Není na to, abych vydělával velké peníze, ale aspoň nebudu chudnout tak rychle, zatímco si budu užívat a sdílet dobrodružství, potěšení a kamarádskost těchto retro výletů. Baví mě potkávat stejně zaměřené lidi, a pokud někdo chce zažít výlet na 40 let staré motorce a vidět přitom Ameriku mimo US Highways se všemi těmi odpočívadly a McDonaldy, skutečnou Ameriku po okreskách, je to můj člověk.“

Benelli Tornado 650S byla vyrobena v roce 1972

Retro Tours oficiálně existuje od roku 2000, a i když jde o hodně specificky zaměřený podnik, má pořád plno. Jeden den vychází na 90 USD (cca 2100 Kč) a v té ceně máte pronájem motorky, základní pojištění, večeři a připravenou vyjížďku s Joelem coby vůdcem. Ten většinou jezdí na BMW R 100 S z roku 1977, vybaveným holandským sajdkárem EML, kde vozí i nějaký vercajk – přeci jen je občas potřeba něco doladit. Každoročně má vypsaných šest-sedm pevných termínů, kdy se konají předem naplánované výlety, jichž se účastní většinou mezi čtyřmi až osmi jezdci, a mezitím pořádá spoustu dalších pro konkrétní lidi a skupiny podle jejich požadavků a časových i jezdeckých možností. Od jednodenních až po desetidenní, jako byly výlety do Alabamy na říjnový festival Barber Vintage. Itineráře se dají poskládat na různá témata, gastronomické, kulturní, scénické, ale vždy v podobném duchu. „Volíme výhradně málo používané cesty, hodně zakroucené a na mapě kreslené tou nejtenčí tužkou. Takové, které nás udržují v kontaktu s přírodou, kterou projíždíme. Někdy jezdíme po polňačkách, zastavujeme v muzeích, na vyhlídkách a někdy i na kýčových turistických místech. Když je dobré počasí, nakoupíme si někde ve vesnici jídlo a uděláme si na louce piknik. Pokud máme podle mapy najet 100 mil, většinou najezdíme tak 175,“ směje se Joel.

On je to vůbec vtipálek, jak dokazuje i pohled do podmínek účasti. Bodů je 31, každý musí být podepsán účastníkem a hned ten třetí napovídá, o čem tohle celé je: „Vím, že jízda na motocyklu je nebezpečná činnost, a dále si uvědomuji, že cesta, na kterou se chystám vyrazit, je na pokraji šílenství.“ Bod 13: „Toto jsou velmi staré motocykly a chápu, že větší či menší mechanická nebo jiná závada může kdykoli způsobit náhlé zablokování předního nebo zadního kola, jež vede k havárii, zranění nebo smrti.“ Bod 17: „Mechanik, který na těchto motocyklech pracuje, není perfektní ani neomylný. Chyby nejsou výjimkou, může třeba upadnout kolo.“ Nebo bod 23: „Třicet let staré nádrže občas tečou a vysokonapěťové dráty občas udělají oblouk. Na palubě je nebezpečí ohně a žádný hasicí přístroj.“ Vše uzavírá bod 31, kde je velkými písmeny napsáno: „Každý bod tohoto listu popisuje potenciální nebezpečí, jemuž se vystavuji dobrovolně poté, co jsem byl důrazně varován.“ I tohle dělá z Retro Tours naprosto unikátní produkt, jenž funguje už dvě desítky let a vede ho člověk, který je na hony vzdálený onomu zlobrovi z konce milénia. Nadšenec a zábavný společník, jak jsem se sám přesvědčil po našem společném 240kilometrovém výletu v sedle jeho klasických strojů. Pokud chcete zažít Ameriku jinak, zkuste to třeba s ním.

Kawasaki W3 je též z roku 1972

Seznam motocyklů Retro Tours ke dni zveřejnění textu:
1970 Triumph T100C
1970 Triumph Bonneville 650
1971 Rickman Royal Enfield Interceptor 750
1971 BSA A65 Lightning 650
1972 Laverda 750SF
1973 Norton Commando Fastback 750
1973 Yamaha TX750
1974 Benelli Tornado 650S
1974 Kawasaki 650 W-3
1974 BMW R90/6 (Black)
1975 Suzuki T500 Titan
1975 Ducati 860 GT
1976 Honda CB500T
1976 Honda GL1000
1976 Moto Guzzi 850T3
1976 Kawasaki KZ750B1
1976 Yamaha RD400C
1977 BMW R100/S + EML sidecar
1977 Yamaha XS650D
1977 Harley Davidson XLCR
1977 Yamaha XS750
1978 Honda CX500
1979 Moto Morini 500 Strada
1979 Moto Guzzi V50
1983 Suzuki GS550ES

Informace o redaktorovi

Alan Cathcart - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autor článku obdržel prémii 24 Kč od 8 uživatelů.



TOPlist