Předváděcí den Moto Guzzi

Text: Jarda Ducháček , Filip Tichý | Zveřejněno: 22.5.2006 | Zobrazeno: 12 557x

Předváděcí den přináší možnost ochutnat všechny novinky i stávající modely pěkně v provozu, zvláště když jej společnost A Spirit, a.s. uspořádala na výborně vybraných horských silničkách. Během dne, kdy neustále přestupujete z motorky na motorku a proháníte je stejnou trasou, se krásně projeví charakteristické rysy jednotlivých modelů. Tento pátek na nás v Kořenově na rozhraní Jizerek a Krkonoš čekaly italské specialitky Moto-Guzzi s válci vystrčenými do stran, i když pro zpestření byla v menu také trojice Aprilií. I přes občasnou přeháňku se „guzziday“ moc vydařil. Mezi motorkáři vyhlášenou silničku okolo přehrady Souš jsem si dal asi desetkrát a stále jsem neměl dost.

Při první jízdě jsem osedlal designovou lahůdku Moto Guzzi Griso 1100 ve žluté barvě. Nahrbený posaz na dlouhé mašině s hodně širokýma řidítkama a obrovským laufem je docela nezvyklý, ale dobře ladí s dravým pocitem z jízdy. Griso se ochotně pokládá do zatáček, moderní kardan nijak neprotestuje při podřazení. Moc se mi zalíbil podvozek, který dokázal pobrat všechny díry a dával slušnou jistotu na mokru i písku. Jen ten motor mě trošku zklamal - tlumené bublání a zátah obstojný, ale na jedenáctistovku nic moc. Podezíral jsem organizátory, že mi podstrčili verzi 850, ale jak se později ukázalo, důvod byl jiný. Motocykl ještě nebyl plně zajetý a nedosahoval špičkových hodnot výkonu a zátahu.

Velké překvapení mě proto čekalo při cestě zpět z focení, kdy jsem jel na Grisu černé barvy. Černé Griso 1100 po nahození pořádně zaburácelo, prásklo do výfuku a při rozjezdu pěkně zatancovalo předním kolem nad asfaltem. I kdybych se už celý pátek na žádné motorce nesvezl, těch pár minut na Grisu s laďákem mi určitě stálo za to. Z okolních lesů rázem byla zelená šmouha, dunivé burácení výfuku vypnulo bezpečnostní pojistky v mozku a zbyl jen rozesmátý obličej postavičky visící za širokými řidítky. Já se sice většinou už druhý den zamiluju do každé motorky, kterou zrovna testuji, ale u Grisa mi k tomu stačilo deset minut. To je ona a žádná jiná, tu chci!

Pro srovnání jsem během dne ještě prohnal červenou Moto Guzzi Griso 850, která se kromě menšího zdvihu téměř ničím neliší od jedenáctky. Svezení slušné, ale je znát, že podvozek i brzdy mají na víc, než kolik dokáže nabídnout motor. Ale chápu, že to může pro někoho znamenat plus.

Tak a dáme si malou změnu - startuji Aprilia Pegaso 650 Trail. Jednoválec se ochotně vytáčí až k červenému poli a díky enduro posazu a pneumatikám mi vůbec nevadí, že jedu po mokré silničce s občasnými nánosy písku. Vysoký štítek je překvapivě účinný, o občasné vlně v asfaltu vím jen díky tomu, jak to nadhazuje Jardu na Grisu přede mnou... Skoro bych se začínal nudit, kdyby se vpravo náhle neobjevila vybagrovaná plocha u výstupní stanice Kořenovského vleku a pod ní strmá sjezdovka.

Pár opatrných průjezdů terénem rozrytým náklaďáky mi dává představu o možnostech pneumatik a nakonec se s krátkou modlitbou spouštím po srázu k začátku sjezdovky. Strach má velké oči, otočení v kopci jsem zvládl, efektní výjezd sjezdovkou už zvládlo Pegaso spíš samo.

Aprilia ETV Caponord byla ve srovnání s guzzinami hodně odlišná. Zatímco zážitek z Grisa je jako jízda na jaguárovi, u Caponorda je to jako přesednout na velblouda. Vyhoupnete se nahoru do sedla, obklopí vás mohutné boční kapotáže a plexi a můžete se vydat na dlouhou cestu. Nefouká na vás, stará se o vás podvozek s dlouhými zdvihy. Ale pokud vás dojede rozvášněný kolega na Tuonu, vyženete ručičku otáčkoměru do horní poloviny a na mokrých silnicích s ním v pohodě udržíte krok.

Když už jsme u Tuona, neodolal jsem zatahat tygra za ocas a také si dal jednu jízdu. Aprilia Tuono 1000R je ale opravdu nekompromisní sportovní mašina a umí toho víc než já. Navíc zrovna sprchlo, takže jsem jen opatrně ochutnal přesné ovládání a nadupaný ostrý motor. Nové Tuono si rozhodně zaslouží pořádný test, který vám přineseme během prázdnin.

Zpátky do říše Guzzi - na řadě je rodinka cesťáků Breva. Velkou Moto Guzzi Breva 1100 už jsem pojezdil minulý rok a projížďka na Souš a zpátky byla příjemným shledáním se starým známým, který ke svým kvalitám letos ještě přidal další porci jistoty se zkratkou ABS. Až po přesednutí z Grisa nebo sportovní mašiny plně vynikne, jak je Breva pohodlná a jak lehce se řídí. Hned další jízdu se proto sháním po verzi Breva 850 a vracím se do stejných zatáček. Pokles výkonu není na malých silničkách příliš znát, jen po návratu po státovce na Harrachov to do kopce tolik netahá za ruce. Přesto si myslím, že cestovně a pohodově pojatá Breva by ve slabší verzi mohla vyhovět mnoha zájemcům stejně dobře jako jedenáctistovka. Rozdíl v motorkách není až tak velký, úspora na ceně docela lákavá. Navíc se možná vyznačuje ještě menšími vibracemi. Protože se dosud nepodařilo dovézt první cesťáky Moto Guzzi Norge 1200, společnost A Spirit nám místo nich přistavila bonbónek Moto Guzzi V11. Krásný kapotovaný sporťák, ještě s původní konstrukcí jedenáctistovkového motoru a letitého kardanu. Sportovní posaz láká k rychlejšímu svezení, na mokru ale zrovna nepřispívá k jistotě v zatáčkách. Do utažených vlásenek v malé rychlosti se navíc V11 musí dost nutit. Vůbec se mi nelíbí představa, že bych takovou krásu někde poškrábal, takže celé svezení je spíše o požitku z jízdy na krásném retro-sportu.

Na poslední jízdu jsem si jako třešničku na dortu zapsal Moto Guzzi California Vintage. Těžko si představit větší klasiku. Decentní černá s linkami, spousta chromu, místo stupaček plotny, řazení kolébkou, mohutná vykrojená řidítka a vzadu lakované stylové kufry. K tomu vytříbené burácení výfuku, ale na druhou stranu také dost nepřesné řazení. Také jsem se úplně neskamarádil s krásným prošívaným sedlem, které klouzalo jak namydlené. Přesto se moc těším na červencový testík, California je o úplně jiných emocích, ale dokáže jich přinést hodně!