Offroad Maraton na vlastní kůži

Přestože se stále považuju za offrouďáka, tak při letošní rekapitulaci svých motorkářských aktivit jsem zjistil, že na motokrosové mašině či ostrém enduru jsem seděl naposledy před čtyřmi lety. Od té doby se sice s endury potkávám hodně často, ale hlavně s velkými cestovními mastodonty, které patří spíš na dovolenou, nežli na závodní trať. S tím se musí něco udělat - nejlíp samozřejmě všechno dohnat najednou a naprosto nerozjetý vlítnout do ostrého závodu! Protože mi ale pud sebezáchovy ještě úplně nevymizel, tak jsem se vzhledem k dlouhé pauze rozhodl pro jeden ze závodů série offroadmaratonů - ty jsem vyzkoušel už před lety a mému pojetí endura celkem vyhovovaly. Namísto extrémních výjezdů či trialových sekcí, které spíš než jízdu občas spíš připomínají cílenou destrukci techniky i tělesných schránek, totiž nabízí svižné a plynulé ježdění na pomezí motokrosu a endura. Hodně se mi taky líbil mix motorek, čtyřkolek i zajímavých konstrukcí terénních automobilů a také malých a hodně hbitých strojů side by side – akce díky téhle pestré škále rozličné offroadové techniky měla nádech pouštních dálkových soutěží.

Offroadmaratony pořádá agentura 24 Hours agency, s.r.o., která už dvě dekády terénuchtivým pilotům nabízí sérii závodů strojů se dvěma i čtyřmi koly, s řidítky i volantem. Původně menší akce přerostly v podnik, kterého se každoročně účastní stovky závodníků od naprostých hobíků po profesionály protřelými i dakarskými rally – legendární Pepa Macháček nebo Zdeněk Tůma byli na startu i v Milovicích, David Pabiška už má letos za sebou stupně vítězů z Dobřan. Přestože se amatérští závodníci s profíky utkávají spolu na jedné trati ve společném závodě, tak klasifikováni bývají odděleně – ve třídě Mistr startují závodníci vlastnící licenci na motokros či enduro, ostatní pak spadají do třídy Pohár. Každá z nich se dále dělí na kubatury E1 (do 200 2T a 250 4T), E2 (nad 200 2T a 250 4T), pro jezdce nad čtyřicet let je vypsána třída EVeterán (Mistr i Pohár s motocyklem o libovolném objemu). Pro mladé naděje jsou připraveny juniorské třídy jak na motocyklech, tak čtyřkolkách.

Otázka, s čím pojedu, byla vyřešena velmi rychle - Honza Procházka mi opět vyšel vstříc a malý čtvrtlitr AJP PR5, který jsem měl k dispozici na píseckém autodromu v motárdovém provedení, opatřil endurovými koly a tenhle příjemný Portugalec byl okamžitě připravený, tentokrát k offroadovému využití. Protože licenci vlastním pouze pro plochou dráhu, tak i když už pět let splňuji věkový limit pro veterány, rozhodl jsem se pro třídu E1 Pohár. Mašinu jsem měl k dispozici týden před závodem a rozhodnul jsem se, že ji vytáhnu na motokrosovou trať, kde jsem se chtěl před maratonem aspoň trošku rozjezdit.

Kolem lítali týpci na ostrých kroskách a když okukovali můj stroj, popisoval jsem ho jako vyklidněnou mašinku s výkonem pouhopouhých osmadvaceti koníků. Nejspíš si moje slova vyložila špatně, možná jsem je pronesl s lehkým despektem, ale netrvalo dlouho a mašina mě na zvlněném výjezdu nakopla tak, že jsem po nedotočeném backflipu dlouho seděl na zemi a nechtělo se mi vůbec vstávat. "Hochu, rezervy nejsou na mojí straně!" jako by mi říkala s vyčítavým tónem v hlase. Pomačkaný výfuk nebyl problém, horší to však bylo s mým pozadím, až druhý rentgen vyvrátil podezření na zlomený kostrční obratel a chirurg pomocí punkce vytáhnul desítky kubíků sražené krve. Přesně tam, co končí záda, jsem měl následující dva týdny jednu velkou modřinu a bylo mi jasné, že moje prdel při tříhodinovém závodu pozná středověk!

Po příjezdu na milovický tankodrom jsem pořešil administrativní i technické přejímky a šel obhlídnout trať, na které se proháněli quadisté. Přestože se jejich závod už chýlil ke konci, tak tempo i po třech hodinách jízdy bylo pořádně ostré – rozhodně žádná udržovačka! Po rozpravě jsme vyrazili na zaváděcí kolo, během kterého jsme se seznámili s bezmála šestikilometrovou tratí, která byla po létě bez jediné kapky vody pochopitelně jak troud. Částečně byla natažena v lese, kde klikatice mezi stromy připomínala crosscountry, jinde měla blíž k rozbité motokrosové trati, občas s menším skokem a tobogánem, ale hlavně mnoha rigoly a kolejemi plnými jemného prachu. Už před víkendem jsem si stanovil jasný cíl - dojet celé tři hodiny! Tomuhle cíli jsem vytvořit strategii: nikam nepospíchat, jet takovým tempem, abych neutavil ruce, hlídat si rychlíky, aby při předjíždění nedošlo ke zbytečnému karambolu. Zastávku na dolití benzínu jsem naplánoval na polovinu závodu, tedy po hodině a půl.

Start sto čtyřiceti motorkářů proběhl ve vlnách po jednotlivých kubaturách, a spolu se mnou ve třídě Pohár E1 bylo dalších jednadvacet soupeřů. Mezi jednotlivými vlnami byly minutové intervaly a po prvním kole absolutně už jsem nebyl schopný vnímat, kdo je mým „třídním nepřítelem“ a kdo je z jiné kubatury - startovní pole se stejně velmi rychle promíchalo. Bylo mi to ale naprosto jedno - soustředil jsem se sám na sebe, svoji jízdu, motorku a trať...

Technicky nejnáročnější úseky byly v prostoru startu a cíle, tam se brzy vyjely úzké koleje plné prachu, který svojí jemností a přilnavostí k čemukoliv (zejména dýchacím cestám) připomínal cement. V nich mašina nekontrolovaně plavala a tady bylo také k vidění nejvíc pádů - naštěstí vše v malé rychlosti a bez následků. Ani mně se nehody nevyhýbaly, ale spíš šlo jen o odložení motorky v minimální rychlosti, případně pád na krátkou nohu. Naražené pozadí bylo také celkem v pohodě a aspoň mě nutilo jet vestoje. Horší to bylo s unaveným předloktím a já si s přibývajícími koly připadal jak proslulý netahavý youtuber: "...to je strašný, jak to tady pomalu utíká! Já tady zdechnu na ruce! Já chci domů!" opakoval jsem si pod helmou stále častěji. Po hodině a půl jsem vyrazil do depa dolít benzín a občerstvit se - tři, čtyři minutky, vyklepat ruce a zpátky na trať! Moje obavy, že ve druhé části fakt "zdechnu na ruce" se ale nějak nenaplňovaly a musím říct, že druhou část závodu jsem odjel ve větší pohodě, nežli tu první. Tempo bylo sice plus/mínus stejné jako zpočátku, ale tělo už si tak nějak zvyklo, bylo sice vláčnější, ale o to odolnější. Také soupeřů na trati už výrazně ubylo a i díky tomu jsem si jízdu čím dál víc užíval.

Čas na digitálním ukazateli postupně přibýval a já se bez nějakých velkých problémů dočkal vytyčeného cíle - projetí pod šachovnicovou vlajkou. Jo, užil jsem si to skvěle a po příjezdu do depa jsem si naplno užíval vyplavování všech hormonů, které se starají o naše vzrušení před "bojem" a následném uvolnění ve chvíli, kdy vše dobře dopadne. Spolykaný prach mi ještě dlouho skřípal v ústech a únava po cca milionu kliků a dřepů, které jsem během tří hodin absolvoval, byla pořádná, ale rozhodně to stálo za to! V celkovém pořadí jsem byl zhruba ve třetí čtvrtině pole, ve třídě E1 jsem dojel čtrnáctý, takže i s výsledkem jsem byl celkem spokojený, protože mi bylo jasné, že na lepší umístění bez pořádného tréninku nemůžu ani pomýšlet.

Skvělým parťákem mi při tomhle klání byl i čtvrtlitr AJP PR5 Enduro. Ten mi sednul už při našem prvním setkání během testování před pěti lety a od té doby se moje sympatie při našich občasných setkávání jen prohlubují. Už při tehdejším testu jsem psal, že je to skvělé náčiní pro lidi, kteří se chtějí endurem jen bavit, ale určitě kromě občasného svezení v lese zvládne i hobby závody a to se mi teď i potvrdilo. Se svými osmadvaceti koníky pošetřilo moje endurem netrénované tělo, ale zároveň bylo připravené utkat se bez jakýchkoliv problémů se tříhodinovým maratonem plným prachu. Příští rok prý bude představen i jeho silnější sourozenec o objemu 450 kubíků, a s ním by mohla být zábava ještě větší jak v motárdovém, tak i enduro provedení!

Milovický závod byl předposledním v letošním seriálu offroamaratonů, takže pokud chcete jeho atmosféru vyzkoušet na vlastní kůži, máte ještě jednu příležitost – finálový podnik se jede 10. listopadu v Ředhošti.

Informace o redaktorovi

Martin Hakl - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE